HISTORIE / Jaké překvapení čeká na námořníky, když se ve člunech vylodí na břeh ostrova Más a Tierra, kde chtějí doplnit zásoby vody. V končinách, kde by nečekali živou lidskou duši, před nimi poskakuje muž zahalený v kozích kůžích. Podle slov kapitána Woodese Rogerse „vypadal jako vousaté zvíře na dvou nohách a tak moc zapomněl svůj jazyk, že jsme mu stěží rozuměli, protože se zdálo, že mluví jenom napůl“. 

„Roku 1651 potuloval se po přístavních nábřežích anglického města Hullu devatenáctiletý mladík a pozoroval se zájmem čilý ruch přístavu a hlavně množství lodí, jejichž stožáry a ráhna zdály se tvořit celý fantastický les,“ píše ve svém nejslavnějším románu anglický spisovatel Daniel Defoe. „Nedivno, že bylo mnoho zmatených fantazírujících hlav. A mladý Robinson Crusoe patřil mezi ně. (…) Hoch toužil jenom ven – ven – do ciziny, kde je krásně – za moře, kde je jiný, lepší a nádhernější svět.“

Dobrodružný příběh o ztraceném trosečníkovi na civilizací nepolíbeném ostrově, který v tvrdých podmínkách nedotčené přírody usiluje nejen o přežití, ale i o nalezení Boha a životní filozofie, jenž by mu ukázala cestu, spatřil poprvé světlo světa v dubnu roku 1719, tedy přesně před 305 lety. U čtenářů kniha slavila ohromný úspěch napříč celým světem a svým dobrodružným duchem oslovuje všechny generace dodnes. I v češtině se „robinson“ pevně usídlil jako výraz pro trosečníka nebo osamělého člověka.

Móda robinzonád

„Vrcholné dílo soudobé literatury,“ hodnotil román francouzský filozof a spisovatel Jean Jacques Rousseau. Duchovní otec slavného trosečníka ale zůstával ukrytý pod rouškou anonymity. Za své články kritizující britskou vládu skončil Daniel Defoe několikrát za mřížemi, nakonec svá autorská práva na knihu prodal a vydělal jen zlomek toho, co si zasloužil. 

Robinson Crusoe se přitom záhy po svém vydání stal vlajkovou lodí anglické dobrodružné literatury, jeho dobrodružství bylo překládáno do francouzštiny, holandštiny, němčiny, španělštiny a ruštiny. Záhy navíc s sebou strhl celou záplavu děl na podobné téma, takzvaných robinzonád, v nichž musejí hlavní hrdinové čelit v osamění a v různých podmínkách zatěžkávacím zkouškám. 

„Praotec románových trosečníků“ přitom skutečně žil. Mnozí odborníci se totiž domnívají, že předobrazem Robinsona Crusoea byl jistý skotský námořník, který byl také osudem odsouzen k životu na pustém ostrově. Není přitom jasné, zda se Defoe a skutečný trosečník někdy setkali, jistě se však spisovatel znal s jeho zachráncem, Woodesem Rogersem. Zcela jistě ho ale senzační příběh neminul ze stránek dobových novin.

Tak trochu parchant

Oproti svému románovému protějšku ale „opravdový Robinson“ příliš hrdinskými vlastnostmi neoplýval… Jak o něm prohlásil jistý divadelní kritik: „Byl to tak trochu parchant, lidé si ho nejvíce vážili, když jej neviděli.“

Rvačky, hádky a problémy dělaly věrnou společnost Alexanderu Selkirkovi už od mládí. Narodil se pod rodným jménem Selcraig roku 1676 ve skotské vesnici Lower Largo do rodiny místního ševce. Převzít rodinnou živnost jej však nelákalo ani v nejmenším. „Byl rozmazlený a svéhlavý,“ psal o něm John Howell, autor díla Život a dobrodružství Alexandera Selkirka. Zatímco matka jej prý ráda hýčkala a povzbuzovala v jeho snech o dobrodružných plavbách za horizont všedních dnů, otci už s neochotou syna pracovat pomalu docházela trpělivost a hrozil, že ho raději vydědí.

Horkokrevnému mladíkovi se v jeho devatenácti letech poprvé podařilo stanout na palubě lodi a odplout před otcovými výtkami pryč. Zřejmě se účastnil skotské kolonizační výpravy na území dnešní Panamy. Jak ovšem dokládají církevní záznamy z jeho rodné obce, nejpozději o šest let později, v roce 1701, byl zpátky doma. A oběma nohama opět v pěkném průšvihu.

Žertík se slanou vodou nedopadl dobře

„Jeho mladší bratr Andrew udělal tu chybu, že se mu vysmál, když se napil z plechovky, v níž byla voda se solí. Alexander za to zbil Andrewa holí, což vyvolalo velkou rodinnou hádku. A ta vyvrcholila tím, že Alex zaútočil i na svého otce, bratra Johna, a dokonce i na bratrovu manželku Margaret Bellovou,“ cituje dobové záznamy Bruce Selcraig, potomek Alexanderova nejstaršího bratra Johna. Místní duchovní pak násilníka veřejně pokáral a přiměl ho slíbit, že se polepší. Alexander už však měl své domoviny očividně plné zuby.

Trpělivost a klid v sobě nikdy neměl, přesto podle jednoho z životopisců projevil určité nadání na poli matematiky a zeměpisu. Snad i díky tomu se mu roku 1703 podařilo přesvědčit anglického bukanýra Williama Dampiera, aby jej vzal s sebou jako navigátora pro výpravu do daleké Jižní Ameriky. Ze Selcraiga se tehdy stal Selkirk – možná se chtěl schválně distancovat od své nepěkné minulosti, možná jeho jméno tehdy jen špatně zapsali. 

William Dampier byl sám rozporuplnou postavou. „Ačkoli se na něj z valné části zapomnělo, byl to nejvýznamnější anglický námořní dobrodruh 17. století: byl prvním člověkem, který třikrát obeplul svět, prvním Angličanem, který dosáhl a zmapoval části Austrálie a Nové Guineje, a také prvním a nejprodávanějším anglickým autorem cestopisů,“ uvádí knihovna princetonské univerzity. Právě on obohatil evropské jazyky o výrazy jako kešu, avokádo nebo barbecue.

Panovala zlá krev

Zároveň jej však obestírala pověst krutého násilníka a opilce, kapitána, jehož často nenáviděla vlastní posádka a který nejednou skončil před válečným soudem kvůli ztrátě lodě. Nyní se vydával na moře s jasným cílem – vypukla válka o španělské dědictví a britské království ocenilo každého korzára ochotného útočit na cizí lodě.

K jihoamerickým břehům tak vypluly v březnu roku 1704 hned dvě lodě, větší Saint George, jíž velel sám Dampier, a menší Cinque Ports, k jejímuž kapitánskému můstku se nakonec postavil mladík Thomas Stradling, který měl k ruce jako navigátora právě Selkirka.

Plavbu doprovázely od počátku samé problémy a strasti. „Stradling v jedné z hádek označil Dampiera za opilce a obvinil ho, že se při boji schovává v posteli, ale kořist potom krade pro sebe,“ vypráví anglická autorka Selkirkova životopisu Diana Souhamiová. Cesty obou lodí se tak už po několika měsících rozdělily a každá loupila na vlastní pěst. 

Ve společnosti krys a červů

Ani pak ale nešlo nic podle plánu. Mužům brala síly a mnohým i životy žlutá zimnice, zásoby se hemžily červy a krysími výkaly, lupu bylo málo a loď byla tak děravá, že námořníci museli dnem i nocí vylévat vodu. V září toho roku musela Cinque Ports vzhledem ke svému žalostnému stavu zakotvit na ostrově Más a Tierra (od roku 1966 se jmenuje ostrov Robinsona Crusoea), který leží asi 650 kilometrů od chilského pobřeží a je součástí souostroví Juan Fernández. 

Po měsíci lovu místních divokých koz, raků, sbírání tuřínů a opravování lodi Stradling zavelel, že přišel čas znovu zvednout kotvy. Selkirk odmítl. Jednoduše nevěřil, že loď je v tak dobrém stavu, aby dokázala čelit všem nástrahám otevřeného moře nebo bitvám, po nichž muži tak toužili. Stradling se mu vysmál, že je bojácný, a horkokrevný uražený Skot reagoval nadávkami. Po prudké hádce Selkirk oznámil, že nikam neodpluje. Když však vyzval ostatní námořníky, aby učinili totéž, nikdo se k jeho vzpouře nepřidal. 

Když vychladl, uvědomil si, jaký osud na sebe přivolal. Běžel honem za Stradlingem a prosil jej, aby ho na palubu přece jen vzal. Stradling odmítl. Snad se chtěl vzpurnému navigátorovi pomstít, snad chtěl ostatním mužům ukázat, co s nimi bude, kdyby se také někdy chtěli vzepřít jeho rozkazům. 

Selkirk mohl ze břehu jen bezmocně sledovat, jak loď Cinque Ports postupně unášejí mořské vlny z jeho dohledu. Nakonec jen pokrčil rameny. Zkrátka počká těch pár dnů, než ho zachrání jedna z přátelských lodí. Jenže se ve svých odhadech spletl. O čtyři roky a čtyři měsíce. 

V zajetí depresí

Oproti svému románovému protějšku na tom byl přece jen trochu lépe – posádka mu nechala na břehu deky na spaní, mušketu, pistoli, střelný prach, sekeru, nůž, navigační nástroje, hrnec, tabák, trochu sýra a džemu, lahev rumu a bibli. Přesto se později v rozhovoru z roku 1711 svěřil, že v prvních měsících propadl takové depresi, že si pohrával s myšlenkami na sebevraždu.

Vtíravé pocity hladu mu paradoxně pomáhaly zaměstnat mysl a obrátit ji jiným směrem. Lovil ryby a ostrovní korýše, chytal kozy – jedl jejich maso a pil jejich mléko, z tuřínu si vařil vývary. Pazourkem si rozdělal oheň a udržoval jej ve dne v noci, protože ten mu dával tolik potřebné teplo i naději. Zatímco románový Robinson ztroskotal zřejmě někde v Atlantiku poblíž pobřeží Brazílie či Venezuely, na ostrově s tropickým klimatem, Selkirkovi se stal novým domovem ostrov s poměrně chladným podnebím, kde mu společnost dělali lachtani i tučňáci. 

Na ostrově si postavil dvě dřevěné chatrče a střechy pokryl dlouhou trávou. V menší skladoval potraviny, větší obýval. Každý den si vyhradil čas na čtení, zpívání žalmů a modlení. „Stal jsem se lepším křesťanem než kdy předtím,“ prohlásil v rozhovoru. V každodenním boji o přežití prý dokázal najít víru i radost ze života. Aby neztratil pojem o čase, začal dělat nožem zářezy do kmenů stromů. 

Musel přežít bez Pátka

Po nocích naslouchal lachtanímu kvílení, praskání stromů ve vichřicích, setřásal ze sebe krysy, které mu okusovaly oblečení i nohy. Časem se mu podařilo ochočit divoké kočky a ty se staly jeho společnicemi a deratizátory v jednom. Před návaly zoufalství ho zachraňovaly vzpomínky na Dampierovo vyprávění o indiánovi jménem Will, jenž prý sám vydržel na jednom z ostrovů Juana Fernándeze po tři roky. Někteří badatelé se domnívají, že právě tento indián se stal předlohou pro Robinsonova společníka Pátka. 

Alexander Selkirk neměl tolik štěstí, aby svůj život na ostrově mohl sdílet se spřízněnou lidskou duší. Oproti Robinsonovi však nemusel na záchranu čekat nekonečných 28 let, kontaktu s civilizací se dočkal „už“ po čtyřech letech a čtyřech měsících. Na palubě jeho spásy, britské plachetnice Duke, nechyběl kromě kapitána, významného britského korzára Woodese Rogerse, ani sám William Dampier.

Šok z nečekaného setkání byl na obou stranách. Dampier navíc Selkirkovi potvrdil jeho očekávání – zchátralá loď Cinque Ports skutečně skončila nedlouho po vyplutí v hlubinách, stejně jako většina posádky. Přeživší muži, včetně Stradlinga, byli zajati Španěly. Po boku Rogerse se Selkirk plavil další dva roky a jako druhý navigátor mu pomáhal přepadat španělské lodě. 

Radost z návratu se rozplynula

Po dlouhých osmi letech, v roce 1711, mohl opět spatřit svou rodnou zemi. Radost ale postupně vystřídala rozmrzelost. Putoval od hospody k hospodě, všude za trochu jídla a pití vyprávěl o svých zážitcích na dalekém ostrově, byl jakousi výstřední celebritou a snad se i oženil se dvěma ženami současně. Navzdory tomu se cítil stále více sám. Nakonec se uzavřel do sebe a útěchu před tíhou své duše hledal v alkoholu. 

Bylo mu 44 let, když se přidal ke královskému námořnictvu, aby znovu ucítil vůni moře, aby znovu dělal to jediné, co mu kdy dávalo smysl a přinášelo potěšení. Sloužil jako poručík na lodi HMS Weymouth a na její palubě se vydal na misi do západní Afriky, kde měla výprava zasáhnout proti pirátství a nelegálnímu obchodu s otroky. 

Spolkly jej hlubiny

Štěstí mu však nepřálo. Nadvládu nad lodí postupně převzala žlutá zimnice a brala si tři až čtyři muže denně. A jednoho prosincového dne roku 1721 si přišla i pro něj. Jako ostatní oběti zákeřné horečky i jeho mrtvé tělo pak námořníci přehodili přes palubu. Voda si tak vzala muže, který se zřejmě stal předobrazem nejslavnějšího trosečníka na světě, muže, jenž údajně po celý zbytek života litoval, že klid svého ostrova nadobro opustil.