HISTORIE / V kutnohorské soudní síni se toho zářijového rána 1899 tísní svědci, třicet novinářů a asi dvacet diváků, zbytek čeká venku před okny. Očekávaný soudní proces s obžalovaným mladíkem konečně začíná. Soud svůj ortel vynese až za čtyři dny, přesto o vině Leopolda Hilsnera pochybuje málokdo.

„Už dva tisíce let jsou židé pronásledováni a nikdo, dokonce ani jejich pronásledovatelé, neví proč,“ píše francouzský historik a esejista Gerald Messadié. „Nevědí to ani křesťané, kteří po sedmnácti stoletích pronásledování opustili záminku ‚bohovražedného národa‘, zprostili židy obvinění z vraždy a tím se zpětně sami obvinili ze statisíců zbytečných vražd.“ Od středověku totiž byli židé terčem předsudků a pověr, připisovala se jim vina za morové epidemie a různá další neštěstí.

Na samém sklonku 19. století bujela nedůvěra až nenávist k židovskému obyvatelstvu napříč Evropou, na vlnách antisemitismu se zmítaly politické boje v mnoha zemích – celou Francií otřásl politický skandál, v němž byl křivě obviněn z vlastizrady a odsouzen židovský důstojník Alfred Dreyfus, mezi dobovou inteligencí se šířily konspirace o globálním židovském spiknutí. A když se v roce 1899 našlo v jednom z lesů na Vysočině mrtvé tělo mladé švadlenky, židovský původ domnělého viníka se stal živnou půdou pro doposud na veřejnosti spíše potlačované štvavé nálady i v české společnosti. 

Domů už nepřišla

Devatenáctiletá Anežka Hrůzová bydlela se svou matkou a bratrem ve Věžničce, malé vesnici nedaleko Jihlavy. Každý den docházela pěšky do asi tři kilometry vzdálené Polné za prací k tamější švadleně, každý večer se stejnou cestou vracela zase zpátky. Jednou, na Škaredou středu, 29. března roku 1899, tedy přesně před 125 lety, však domů nedorazila. 

Přesto trvalo její matce, Marii Hrůzové, dva dny, než oznámila policii, že svou dceru pohřešuje. Když po ní nebylo ani vidu, ani slechu v žádné z okolních vesnic, vyhlásil nakonec strážmistr Josef Klenovec na Bílou sobotu, 1. dubna, velkou pátrací akci. Les v Březině, kudy chodívávala Anežka den co den do práce, prohledávalo více než sto lidí. 

Tělo našel školák

„Tady něco je!“ vykřikl chlapecký hlas. Teprve dvanáctiletý žák Ludvík Jirka rozhrnul jednou rukou mlází a tou druhou ukazoval na smutný nález pod čtyřmi uříznutými smrčky. Na místo se ihned draly davy dospělých i školáků. „Uvidí bílé, nahé, jen z části přikryté tělo dívky, obrácené k zemi břichem. Její hlava spočívá mezi rukama vpředu zkříženýma,“ píší autoři knihy Hilsneriáda: k 100. výročí 1899–1999. „Naráz je tu vystaveno na odiv děvče, které bylo za svého života tak stydlivé a zdrženlivé, že se ani nikdy nedalo vyfotografovat.“ 

Hlavu zakrývala přetažená sukně a část zakrvácené košile, přesto nikdo nepochyboval, čí tělo tu před nimi leží. „Celý trup a levá hýždě byly obnaženy, (…) zabitá byla od pasu dolů zčásti přikryta kalhotami, ale na nohou měla punčochy i boty,“ popisuje historik Jiří Kovtun. Nejvíce však děsil přítomné pohled na krk mrtvého těla. Zela na něm ohromná rána, vedená zprava šikmo nalevo nahoru, směrem k uchu, pronikla „veškeré měkké součásti až k páteři a při záklonu hlavy dozadu byla 5 centimetrů široká a 8 centimetrů dlouhá“. Právě pohled na toto devastující zranění vedla kohosi k osudnému výkřiku: „Vždyť ona je podříznuta jako dobytče! Je podkošerována!“

V tom okamžiku byl do světa vypuštěn přízrak rituální vraždy, jasná představa o původu doposud neznámého pachatele se usídlila v myslích všech přítomných. Znovu se jim oživila představa středověké pověry, podle níž si židé právě rituálními vraždami obstarávali krev křesťanských panen a tu pak přidávali do macesů, křehkých nekvašených chlebů, základního pokrmu na židovský svátek Pesach. A ten letos vycházel právě na Velikonoce. 

Jejich zvědavost se mísila s hrůzou z blízkosti smrti a zločinu, někteří odvraceli hlavu, mnohem více jich ale přistupovalo stále blíž a zadupávalo do země drahocenné stopy. V různých vzdálenostech od těla se našly i Anežky sukně, šátky (složené), odtržené obruby košile, košíček, prázdná tobolka na peníze. U mrtvoly pak ležela i oloupaná jedlová hůl a dva zakrvácené kameny. Po okolních stromcích byly nahodile rozvěšeny nitě z košile. Strážmistr Klenovec se vzpamatoval jako první, rychle poručil lidem, aby se rozestoupili, a poslal do Polné pro úřední komisi.

Vražda bez krve?

Vrah zřejmě dívku přepadl ve chvíli, kdy procházela po travnaté pěšině kolem lesa. Omráčil ji ranami zezadu do hlavy holí a kameny, zavlekl několik metrů do lesa a zde své krvavé dílo dokonal. Přiškrtil ji provazem a nakonec rozřízl hrdlo ostrým nožem. Tělo ukryl do mlází pod smrčky a vytratil se. Lékaři zjistili, že Anežka utrpěla mnoho ran, oděrek i podlitin, ke znásilnění však nedošlo. Jako příčinu smrti označili vykrvácení. Jenže lidé se začali ptát – kam se ta krev poděla?

„Komise zjistila, že pod mrtvolou byla jen nepatrná louže krve, veliká asi jako dlaň. V dolíku blízko cesty našla místo zbrocené krví, dlouhé jen asi 25 centimetrů, široké 15 centimetrů a kromě toho ‚sem tam krví potřísněnou půdu‘ v délce asi jednoho metru a v šířce 60 centimetrů,“ uvádí Kovtun. Představa o rituální vraždě se zakořenila ještě pevněji. Místní měli jasno. Anežka Hrůzová byla podkošerována, její krev zachytil vrah do nádoby a použil k rituálním účelům. Pozornost všech se záhy upnula k židovské komunitě v Polné. 

Ve vysočinském městečku rázem propukly protižidovské bouře, antisemitistické výzvy a výkřiky se šířily od úst k ústům, burcovaly k nenávisti i na stránkách bulvárních a radikálních novin a v mnohatisícových nákladech vycházely i nejrůznější pohlednice – třeba s vyobrazením matky modlící se na místě vraždy nebo s rodným domkem oběti, o vraždě se zpívaly písně a skládaly básně.

Poslední z posledních

Do oken židovských domácností létaly kameny, poštou chodily výhružné dopisy či obrázky šibenic, znečišťovaly se židovské hroby. „Ten Polda Hilsnerů zabil hezkou děvu, šla k Malé Věžničce po lesní pěšince na Škaredou středu. Porazili na zem, krk podřízli nožem, jeden misku držel, druhý dělal košer, třetí běhal kolem. Holka leží v lese, krev už se pryč nese, nesou ji židáci, jsou to košeráci, k Vídni ujíždějí,“ zní jedna z dobových kramářských písní. A mezi tím vztekem a pobouřením náhle začalo poletovat i jedno jméno, stále častěji, aniž by kdokoliv věděl, kdo jej prvně vyslovil, ani strážmistr Klenovec si na to u soudu později nevzpomněl. Stokrát, tisíckrát opakovaná domněnka se stala jistotou. Leopold Hilsner. 

Dvaadvacetiletý mladík židovského původu měl mezi místními nevalnou pověst, platil společensky za „toho posledního ze všech posledních v celé Polné“. Učení mu nešlo a v žádné práci se příliš dlouho neohřál. Občas vzal přivýdělek na nějaké stavbě či u sedláka, většinu času se však toulal jako žebrák a nechával se živit svou chudou matkou. Navíc pouhých pár dnů před vraždou poslal výhružný dopis své bývalé milé dívce, Anně Benešové, v němž jí psal, že „pomsta bude, že padnete pod mým mečem ostrým i se svým milým“. Neoplýval ani příliš vysokou inteligencí a nepřilepšilo mu, když se při prvních výsleších sám zamotával do svých výmyslů.

Já jdu na tu smrč

Těch nesrovnalostí a nezodpovězených otázek bylo ve skutečnosti mnohem více. Manželka starosty z Věžničky Johana Vomelová vypověděla, že ve středu 29. března potkala cestou z nákupu v Polné neznámého mladého muže. „Najednou uslyším takový šramot – a on to chlap. On se pustil dolů na pěšinu, jako by mi chtěl nadběhnout, a koukal se mi do očí. Já jsem dostala z něho strach. Dala jsem mu pozdravení: ,Dobrý odpoledne!‘ On poděkoval: ,Dej to Pán Bůh.‘ ,Kam jdete?‘ Potom jsem se ho zase bála. On cosi zabručel jako: ,Támhle je smrč! Já jdu na tu smrč!‘ Potom rázoval po té pěšině a nesl v ruce vejpůlky takovou hůl, z které byla kůra oloupána. A takhle s ní házel… Měl šedé šaty… Šel jako voják čerstvým krokem,“ vypověděla.

Při konfrontaci Hilsnera nepoznala, oproti jejímu popisu velkého a silného muže byl navíc obviněný hubený a nepříliš vysokého vzrůstu. Na Hilsnerově těle se navíc nenašlo žádné poranění, přestože mrtvá Anežka měla za nehty kůži, zřejmě svého vraha, když se mu snažila ubránit. 

Jenže jakmile si veřejnost našla svého viníka, jehož mohla veřejně nenávidět a projektovat do něj veškerou svou averzi vůči židovským obyvatelům, o jiném už nechtěla slyšet. A tak když v září toho roku stanul Leopold Hilsner před krajským soudem v Kutné Hoře, publikum se ani nevešlo do soudní síně a mnozí museli čekat na vynesení rozsudku pod okny soudu. Proces s domnělým židovským vrahem už dávno nebouřil jen v Polné, ale rozvášnil celou českou společnost. Takzvaná hilsneriáda bývá dodnes historiky považována ze vůbec největší masový projev antisemitismu na českém území během 19. století. 

Zahaleč a pobuda

Během čtyřdenního líčení vypovídalo okolo 70 svědků, kteří vesměs líčili Hilsnera jako „chuďase špatných mravů, jako zahaleče a pobudu, který se nechal vydržovat chudou matkou, vdovou, která sama byla odkázána na almužny židů, jako člověka schopného všech nectností, člověka, který rád chodil za děvčaty a ženskými“, jak vyjmenovává historik František Červinka. 

Výpověď jistého Petra Pešáka se stala tou, na niž všichni dychtivě čekali. Uvedl, že v osudný den kráčel z Polné pro med a obžalovaného spatřil na dálku v lese Březina zhruba v době vraždy. Věrohodnost jeho výpovědi nijak nesnížily skutečnosti, že sám byl již v minulosti hned několikrát trestaný a že se ozval se svědectvím až několik měsíců po činu. Soudu ani nepřišlo divné, že dle svých slov poznal bezpečně Hilsnera na vzdálenost téměř sedmi set metrů a stejně tak rozpoznal i oblečení dvou údajných spolupachatelů. Používal navíc hodně podobná slova jako před tím ve své výpovědi Vomelová. Jak ironicky podotýká historik Bohumil Černý: „V Kutné Hoře se Petr Pešák proslavil bystrým zrakem. V Písku rozkvete obdivuhodně svěžími květy jeho paměť a on označí data a hodiny událostí, které se sběhly dávno před zavražděním A. Hrůzové.“ 

„Obecenstvo se od druhého dne cítí v porotní síni jako doma. Výpovědi, které se jim líbí, přijímají s hlasitým souhlasem. Sporné věci nebo polehčující poznámky vzbuzují nevoli a odpor,“ líčí atmosféru procesu německý historik umění Bruno Adler. Jiří Kovtun zase píše: „V justiční partii, rozehrané v Kutné Hoře, se mnozí soustředili na několik velkých tahů, ať jakkoli pochybných, a byli ochotni přehlížet detaily, ať jakkoli významné.“ Po čtyřech dnech padl rozsudek – Leopold Hislner je vinen, čeká ho trest smrti oběšením.

Zasloužil bys, Masaryčku

O vině či nevině rozhodl sice soud, avšak přela se o ní celá veřejnost, dohadovaly se známé osobnosti, zajímali se politici i spisovatelé. „Antisemitismus je podle mého soudu rána naše a vlastně jen naše, škodí nám, nás znemožňuje a zhrubuje…“ hlásal například budoucí československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, zpochybňoval rituální pozadí vraždy a volal po důkladném prošetření případu. Jestliže Hilsner se stal pro většinu společnosti ztělesním veškerého zla, z Masaryka rázem byl nenáviděný „židovský zaprodanec“. Útočil na něj tisk, pískali na něj studenti a lidé pokřikovali: „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“ 

Masaryk ve svém přesvědčení nepovolil. „Jako když prší. Roztáhne se deštník – a jde se dál!“ odpověděl později novinářům na dotaz, jak snášel nenávistnou štvanici. I přes tlak společnosti dokázal prosadit, aby se případ znovu projednal. Písecký soud však došel prakticky ke stejnému závěru jako ten kutnohorský, navíc ještě Hilsnerovi přičetl i spoluvinu na doposud neobjasněné vraždě Marie Klímové, k níž došlo prakticky na tomtéž místě o rok dřív. Rozsudek zněl: smrt provazem a náhrada škod soukromým účastníkům.

Císař František Josef I. ovšem v roce 1901 Hilsnerovi trest snížil na doživotí. Za mřížemi si odsouzený muž pobyl osmnáct let, než jej v březnu 1918 omilostnil poslední rakousko-uherský císař Karel I. Pod změněným jménem Heller se pak živil jako podomní obchodník ve Velkém Meziříčí, Praze i Vídni, finančně jej podporovala vídeňská židovská obec i sám prezident Masaryk. Zemřel pravděpodobně na rakovinu tlustého střeva v 51 letech.

Kdo byl opravdový vrah?

Vražda Anežky Hrůzové a následná hilsneriáda je dodnes živou událostí a předmět nejrůznějších úvah a spekulací, vyhledávané téma historiků i laiků. K revizi případu a případnému očištění jména Leopolda Hislnera ovšem nedošlo dodnes, navzdory řadě odborníků, kteří se domnívají, že se soud tehdy dopustil justičního omylu. Podle nich potrestal zřejmě nevinného muže pouze na základě společenské objednávky, tlaku veřejnosti, rozbujelé nenávisti vůči židům a stačily mu pro to jen nepřímé důkazy a pochybná svědectví.

Jisté je, že navzdory počátečním domněnkám mladá dívka nebyla podkošerována, pachatel zřejmě s tělem po vraždě hýbal a na místě nálezu k činu nedošlo, proto tam také nebylo tolik krve. 

Na spoustu dalších otázek se ale ani po 125 letech od zločinu nedaří zodpovědět – kdo skutečně mladou dívku zavraždil? Tajemný muž, o němž hovořila Johana Vomelová a jehož se nikdy nepodařilo bezpečně identifikovat? Nebo nějaký Anežčin známý? Stín podezření leží i na jejím bratru Janovi. Sourozenci se spolu často hádali kvůli majetku, Jan jí odmítal vyplatit její dědický podíl, na místě činu se našel kus zednické zástěry a on byl zedník. Místní si také povšimli, že na pohřeb Anežky dorazil s obvázanou rukou i krkem. 

Badatel Bohumil Černý mluvil s katolickým knězem Antonem Janko, který Jana Hrůzu zpovídal na smrtelné posteli. „Kdybych se byl při zpovědi dozvěděl věc, která by pomohla očistit nevinně nařčeného, nemohl bych sice také zpovědní tajemství vyzradit, byl bych však povinen o tuto očistu usilovat, abych sám nezůstal ve hříchu,“ vyjádřil se podle Černého Janko. Sám Bohumil Černý k tomu řekl: „Z celého rozhovoru jsem nabyl přesvědčení, že Jan Hrůza skutečně svou sestru Anežku nezabil.“

Lotr všeho schopný

Ve hře byla i další jména mužů, kteří se tou dobou pohybovali v okolí vraždy, avšak dobová justice řádně neprošetřila žádného z nich. Třeba jistý Vincenc Zelinger z chudobince, podle svého spolubydlícího „lotr všeho schopný“. V den vraždy se vrátil na světnici až pozdě večer, u hospodyně si objednal konev teplé vody a jedna z jeho košil zmizela. A pak tu byl také sexuální násilník Josef Zatřepálek, několikrát odsouzený za přepadení mladých dívek. 

Jako horký brambor

Česká justice nicméně tvrdí, že nemůže o revizi rozhodnout, protože případ byl tehdy součástí Rakousko-Uherska a jako poslední rozhodl soud ve Vídni. Rakouská strana prý zas nemůže zrušit rozsudek soudu ve Vídni, jelikož nedošlo ke zrušení obou prvoinstančních rozsudků soudů v Kutné Hoře a Písku. A tak je i dnes Leopold Hilsner stále usvědčeným vrahem, zatímco podle názorů mnohých historiků a badatelů je možné, že skutečný viník zřejmě vyvázl bez trestu, s neposkvrněným jménem.