S Vratislavem Brabencem jsme se sešli v Café Sladkovský a on nám vyprávěl o tom, že právě dokončil text k aktuální politické situaci. „Tahle doba je perverzní. Pokud pan AB někomu zničí pole roundupem, měl by být obviněný z obecného ohrožení. A on vyhrál volby. To není normální,“ říká saxofonista legendární kapely The Plastic People of the Universe, legenda undegroundu a člověk, který byl komunistickému režimu tak nepohodlný, že ho kromě věznění také donutil emigrovat.

Co říkáte na to, že lidé, kteří dnes mají úspěch, jsou často bývalí agenti komunistické Státní bezpečnosti?

Zdá se mi, že čím je člověk větší svině, tím si ho lidi víc váží. V Respektu jsem četl článek o Lovosicích, kde tamní obyvatelé říkali, že Agrofert tam sice vyrábí hnojiva a jedy, ale že oni mají několik sportovních klubů, všichni jsou zaměstnaní, všechno funguje, takže co z toho plyne? Že nikdy nemohl udělat nic špatného. A přitom já sám Lovosice poznám dokonale. Už jen proto, jak to tam smrdí. Pracoval jsem i v Ústí nad Labem a mnoha dalších městech, takže když jedeme okolo autem, poznám to, i kdybych zrovna spal, a vzbudím se.

A že jsou ti dnešní úspěšní bývalí estébáci? To je vrchol. Někdo řekne, že v mládí hrál volejbal, někdo jiný zase chtěl cestovat, a tak byl u estébáků. Jenže agenti přitom byli často důležitější než estébáci samotní. Ti o vás třeba zjistili, že tajně děláte něco protistátního, jenomže potřebovali civila, který jim to potvrdí.

Jaké pro vás bylo, když jste po sametové revoluci zjistil, že někdo z vašeho blízkého okolí byl agent?

Dnes tvrdím, že paranoia, ve které jsme žili za normalizace, byla nedostatečná. Až v devadesátých letech jsem zjistil, že můj nejbližší přítel, se kterým jsme se skoro denně vídali, byl můj agent.

Mluvil jste s ním o tom?

Ano. Brečel mi do telefonu. Jenomže poté udělal takovou českou fintu. Když jsem odjel zpátky do Kanady, změnil příběh tak, že to já jsem byl agent a zničil jsem mu život. Takže když jsem se za rok vrátil, dozvěděl jsem se o sobě spoustu věcí, i to, že jsem práskač. Jenže já jsem si přečetl svoje spisy a díky tomu jsem už dávno věděl, co všechno na mě tento člověk s hezkým krycím jménem Akademik za ta léta napráskal. Tehdy mi do nich umožnil nahlédnout Ján Langoš, ministr vnitra, který mi obsah těch spisů vysvětlil. U Nikolaje Stankoviče byla třeba zkratka NS – nepřítel státu. Jakmile jsem věděl jistě, kdo to byl Akademik, rozbrečel jsem se. A když jsme se potkali, řekl jsem mu: „Hele, tys mě práskal za čtyři sta čtyřicet korun měsíčně.“ A on se usmál a odpověděl: „Promiň, ale to byly docela dobrý prachy na benzin.“ To mě zarazilo. „Takže tys mě práskal za benzin?“ zeptal jsem se. „To seš teda pěkná svině.“

[ctete postid=“166863″ title=“Předplatné měsíčníku Revue FORUM. Objednejte si ho do schránky i digitálně“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2017/11/Screenshot-2017-11-15-20.34.56-385×230.png“ excerpt=“Časopis Revue FORUM je politicko-společenský magazín zaměřený na obranu liberální “ permalink=“http://forum24.cz/predplatne-mesicniku-revue-forum-objednejte-si-ho-do-schranky-i-digitalne/“]166863[/ctete]

Existovaly ovšem i případy různých alkoholiků, kteří peníze dostávat nemohli, jelikož by je hned propili. Dostávali kupony na nákup v obchodním domě Máj. Práskali nás za paštiku a rybičky v tomátě a krevní tučnice.

Napadlo vás někdy po roce 1989, že nakonec lidem podobná minulost nebude vadit?

Václav Havel říkal, že se nebudeme chovat jako oni. Ale já to beru tak, že když někomu nabourám blatník, zaplatím ho. A když někomu nabourám rodinu, nebo dokonce třeba někoho zabiju, musí se to řešit u soudu. Já jsem svědčil takhle proti Jaromíru Obzinovi, bývalému ministrovi vnitra. Novináři se mě pak ptali, jestli mi nevadí svědčit proti někomu, kdo je těžce nemocný. Na to jsem odpovídal: „Já vím, on má rakovinu. Jenže na rozdíl od nás ho zavřou, bude v pankrácké nemocnici, dovolí mu návštěvy a možná ho ani nebudou mlátit! Za to, co provedl, umře ve vězeňské nemocnici. To je normální.“ Je to člověk, který jako ministr vnitra podepsal, že je potřeba se mě zbavit a donutit mě k emigraci. Věděl totiž, že mi nevadí, když na mě budou tlačit, že mi nevadí vyhazování z práce. A tak bylo potřeba zbavit se mě úplně. Není to snad zločin?

Když zmiňujete emigraci, nelitujete někdy toho, že jste v Kanadě nezůstal?

V Kanadě by se mi asi žilo lépe, ale zase bych pořád myslel na to, co jsem mohl udělat tady, a neudělal jsem. Dosud tam bydlí moje dcera, která byla mimochodem ve třech letech zbavena občanství. Dobře, já jsem něco dělal proti režimu, ale tříleté děvčátko?

Minulý rok jsem tam za ní nejel, i když jsem to měl v plánu. Špatně chodím a větší túru už nezvládnu. Chodím jako Zeman, taky možná chlastám jako Zeman. Akorát nejsem prezident, takže asi nedělám tolik ostudy. Ale to se zase vracíme k těm estébákům, o kterých jsme mluvili. Pan prezident totiž tentokrát vyznamenal dokonce dva, ostravského barda Jarka Nohavicu a herce Jana Skopečka. Chápete, jak to ten Zeman vybírá?

Vyznamenání jsem řešil už v loňském roce. Tehdy zavládla hrůza. Občas totiž chodím do Týnské literární kavárny a najednou jsem si přečetl, že jedním z kandidátů na vyznamenání je Petr Král. Představil jsem si, že by si tento člověk šel na Hrad nechat dát od Zemana metál… To bych ho už nikdy nechtěl vidět. On ale samozřejmě odmítl, je to vážený člověk, žádný uličník nebo blbeček. A navíc musel dobře vědět, že by ho velká většina jeho přátel jednoznačně odsoudila.

Letos je to už osmadvacet let od 17. listopadu. Co si při vzpomínce na tohle datum říkáte?

Já sám jsem tady nebyl. V Kanadě jsme ale sledovali veškeré přenosy, které běžely ve dne v noci v televizi. Občas jsem telefonoval do Prahy, Petrušce Šustrové třeba… Té jsem říkal, že si myslím, že ten mrtvý člověk na Národní třídě je falešný mrtvý. A ženě jsem říkal: „Tohle není v pořádku.“ Když jsem pak v roce 1990 přijel, hovořil jsem s Nikolajem Stankovičem. Jeho tatínek byl profesionální voják. Pan plukovník mu už tehdy tvrdil: „Tohle není mrtvola. Tu botou neobrátíš.“ Mrtvoly jsou totiž těžké, víte? Tu opravdu neotočíte nohou, leda kdybyste byl nějaký kulturista.

Ze záběrů sametové revoluce jsem poznával známá místa – legendární byt Němcových v Ječné ulici, pak jsem viděl byt Uhlových…

Co říkáte na to, že i tolik let po roce 1989 tady najednou mají takový vliv Rusové a jejich propaganda?

Představte si, že jednou se mě novináři v Rusku ptali: „Proč nás nemáte rádi? My jsme vám pomáhali!“ Okamžitě jsem se zvedal od stolu a křičel jsem na ně: „My jsme od vás žádnou pomoc nechtěli!“ Oni opravdu žijí v představě, že hodný Rus pomáhá celému světu. A to mluvím o intelektuálech! Neuvědomují si, že všude jenom kradli. Je to takový mesiášský komplex. Když jsme hráli v Milovicích při příležitosti odchodu ruských vojáků, Michael Kocáb mi vyprávěl o slovech jednoho opilého generála, kterého vyprovázel: „Příště nepřijedeme v tancích. Ale přivezeme si peníze,“ sliboval mu.

A je to tu.

Už deset let se přátelím s jednou krásnou Ruskou, která mluví mnoha jazyky. Já si myslím, že je agentka. Občas na nás zkouší svou východní propagandu. Říkám jí, jak je to nebezpečné, že spousta lidí, kteří nemají co dělat, tyhle lži čte. Lži o tom, jak osvobodili Krym. Oni by pořád někoho osvobozovali.

Zajímavé je ale také setkání s bídou, která tam je. Když jsme hráli na Ukrajině v Charkově, byla tam zima, že jsem téměř nemohl hrát na saxofon. A záchody tam měli turecké, takové, jaké jsem znal z Ruzyně. Jenomže na Ruzyni byly čisté. Navíc všichni v tamním orchestru vypadali, že jim je sotva patnáct. Povídal jsem si například s první houslistkou Charkovské filharmonie, která mi říkala, že má dvě děti. Kdybych po ní vyjel, chtěl bych nejdřív vidět občanku. Myslím, že tam jsou stále znát ty hladomory.

Chcete si přečíst celý rozhovor? Najdete jej v Revue FORUM ZDE.

Už nechcete o žádné číslo Revue FORUM přijít? Předplatné najdete TADY!