Nic bizarnějšího Česká republika už dlouho nezažila. Ano, do dnešního dne jsme měli ministra, který bezostyšně lže a jakožto strážce státní kasy často nadává těm, kdo se ho ptají na původ jeho příjmů. Doposud také máme prezidenta alkoholika, jehož mluvčí je často velmi snadno zaměnitelný s vlastním parodickým profilem na sociální síti. Včera jsme se ale posunuli ještě dál. Miloš Zeman propustil na svobodu dvojnásobného vraha Jiřího Kajínka, na kterého několik dní čekali novináři, ten si uspořádal před věznicí tiskovou konferenci a dostal v médiích téměř stejný prostor jako dvaadvacet mrtvých v Manchesteru.

Miloš Zeman posouvá hranice toho, kde je dno, kontinuálně čtyři roky. Všichni si vzpomínáme na aféru s (ne)jmenováním Martina C. Putny profesorem, na neústavně jmenovanou vládu Jiřího Rusnoka, na téměř pozvracené korunovační klenoty, na k*ndu v rozhlase, návštěvu na Čapím hnízdě… Je vůbec nutné pokračovat?

Ale hranice nepředstavitelného Miloš Zeman posunul znovu. Ten pán v zářivě zeleném tílku, který novinářům oznámil, že přijde den, kdy řekne pravdu, byl dvojnásobný vrah. Dvojnásobný vrah, který dostal milost proto, že po tom volal lid, v překladu voliči našeho pana prezidenta. Vlastně takový lidový soud.

Zeman nejenže propustil z vězení někoho, o kom bylo dávno konstatováno, že jeho zařazení zpět do společnosti není možné. Prezident úplně pošlapal smysl milostí, jejichž smyslem je milosrdenství, tedy pomoc někomu, kdo sice hřešil, ale dostal se do situace, kdy lze pykání za hříchy přerušit a prominout, ale nikoli tyto hříchy popřít.

Miloš Zeman pošlapává Ústavu České republiky a nově pošlapal i justici. Nechtěl dopřát někomu, kdo umírá, aby i přes to, co provedl, dožil v klidu doma. Nechtěl pomoci člověku, jehož rodina se dostala do existenci ohrožující situace. Chtěl prostě říct, že podle něj v Kajínkově případě soud rozhodl špatně (přestože se tak stalo několikrát) a usoudil to kvůli tomu, že to psali v Blesku, v Parlamentních listech nebo v nějakém jiném médiu blízkém Pražskému hradu. Chtěl jenom nasbírat politické body.

Soudní rozhodnutí jsou něčím, o čem je možné diskutovat. Jsou ale zároveň něčím, co platí a platit má. Milosti tady nejsou od toho, aby tato rozhodnutí popíraly. Ať existují jakkoli sporné případy, prezident − a proboha už vůbec ne někdo v takovém psychickém stavu jako Miloš Zeman − tu není od toho, aby rozhodoval o něčí vině či nevině.

Zeman se nestydí vůbec za nic. Neomlouvá se, nelituje, přímočaře jde za svým cílem, kterým je vítězství ve volbách, i kdyby to někoho mohlo stát život (což není úplně zcestná myšlenka, když pouštíte na svobodu dvojnásobné vrahy). A nyní prostě jen vymyslel nový způsob, jak se dostat na titulní strany novin jinak než spojením s Andrejem Babišem v době vládní krize.

Je těžké říci, zda je možné se na Zemana ještě zlobit, protože se evidentně jedná o velmi nemocného člověka. Zlobit se ale musíme na jeho okolí, které mu dovoluje nejen zesměšnění, ale také mnoho nepochopitelných kroků včetně takových, které jsou evidentně nebezpečné.

Doufejme, že už jich do konce volebního období mnoho nebude. A že nepřijde žádné další, protože to už by pan prezident mohl pomalu začít vyhlašovat někomu válku.