
Ruští vojáci, ilustrační foto FOTO: Wikimedia Commons / Mil.ru / CC BY 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / Mil.ru / CC BY 4.0

Film „Rusové ve válce“, chytré propagandistické dílo Ruské federace, se již zapletl do všech možných skandálů a byl odhalen. Film byl natočen pod „kanadskou značkou“. Byl to chytrý tah, který umožnil „strčit“ film na festival v Benátkách, píše ruský exilový novinář Alexandr Něvzorov. Takhle by se podle něj dal ale natočit i dojemný film o známém sovětském sériovém vrahovi a kanibalovi Andreji Čikatilovi.
V Benátkách byl byl film sice „rychle odhalen“, ale ruská propaganda ho přetáhla na festival do Toronta. Tam měl nakonec stejný osud.
„Film je samozřejmě opovrženíhodný. Zákopové orky z ukrajinské války v něm byli ukázáni jako ‚smutní, prostí vojáci, kteří vaří kaši, třesou se v zákopech a myslí na své matky‘,“ píše Něvzorov. Pak pro srovnání vypráví vlastní verzi, co by ruská propaganda mohla v podobném stylu také vyrobit.
„Víte, můžete natočit film o chudém a nešťastném učiteli literatury, vášnivém puškinovci s těžkým osudem. Jako chlapec přežil v roce 1944 popravčí četu, trpěl nočním pomočováním, za které byl neustále bit, dívky ho odmítaly a chlapci mu plivali do brýlí. Pak chudák pracoval jako učitel, byl řídícím učitelem, miloval rybaření a šachy. Překonával strádání a chudobu, ale i nadále miloval svou vlast a své povolání. Ano, osud sovětského učitele je smutný. Na tuto látku je docela dobře možné natočit slzotvorný film, mlčící o tom, že příjmení hrdiny je Čikatilo, a jméno Andrej Romanovič,“ konstatuje Něvzorov.
Andrej Čikatilo, nazývaný rostovský rozparovač, v letech 1978 až 1990 sexuálně napadl, zavraždil a zmrzačil nejméně 52 žen a dětí a jejich těla částečně jedl. Čikatilo se přiznal k 56 vraždám a v dubnu 1992 byl souzen za 53 z nich, odsouzen k trestu smrti a v roce 1994 popraven. Pátrání po něm trvalo dlouho a během této doby byl byl omylem zatčen a popraven jistý Alexandr Kravčenko, kterého k přiznání nespáchaného zločinu donutili mučením. Čikatilo byl sice také jedním z podezřelých, ale byl členem strany a zdál se vést řádný život. Sovětský režim si také dlouho nechtěl připustit, že by v socialistické společnosti mohli existovat sérioví vrazi jako na Západě.
S témto vrahem srovnává Něvzorov ruské vojáky zabíjející na Ukrajině.
„Právě na tomto principu vznikli ‚Rusové na vojně‘ jisté Nasťi Trofimovové. Násilníci, vrazi a okupanti jsou tam představeni prostě jako ‚hodní hoši‘, kterým se stýská po domově a smutně si čichají ke kalhotám. Skutečnost, že všichni bez výjimky jsou orkové a váleční zločinci, je dovedně zastřena,“ uzavírá Alexandr Něvzorov.
„V Rusku jsou to hrdinové, kteří nikdy neumírají. Lidé na Západě je většinou vnímají jako válečné zločince. Mě nejvíc šokovalo, když jsem viděla, jak jsou to úplně obyčejní kluci s rodinami, se smyslem pro humor a vlastním chápáním toho, co se v té válce děje,“ hájila Trofimovová svůj film na benátském festivalu.