Ilustrační foto FOTO: Wikimedia Commons/ Harold/ CC BY-SA 3.0
FOTO: Wikimedia Commons/ Harold/ CC BY-SA 3.0
Klasické případy české kriminalistiky jsou děsivé a zároveň strhující. Příběhy sériových vrahů, kteří řádili v české kotlině, a jejich odhalení, slouží kriminalistům k zdokonalení jejich práce. Zároveň ale jejich extrémní činy tvoří zrcadlo doby a politické situace, která je umožnila, či svým způsobem dokonce pomohla vytvořit.
Na počátku září 1951 našli dozorci věznice Plzeň-Bory v cele oběšeného 59letého Huberta Pilčíka, důvodně podezřelého z několika vražd. Vyšetřování jeho smrt uzavřelo jako sebevraždu. Nad jeho životem a posledními okamžiky ale dodnes visí otazníky. Spekulace hovoří o tom, že mohl působit jako převaděč StB v přísně utajované akci Kámen a za žádnou cenu nesměl promluvit. Pilčík i akce estébáků totiž cílili na tytéž zranitelné osoby prchající před komunistickou zvůlí na Západ. Na sklonku léta 1951 jim oběma už zvonila pomyslná hrana. Většina zločinů a tragédií, které jim bylo možno připisovat, zůstala nepotrestána.
Hubert Pilčík se narodil 14. října 1891 v Novém Hrozenkově. O jeho soukromém životě toho není mnoho známo. Žil v Senci u Plzně, měl o 11 let mladší manželku Antonii, pracoval ve Škodových závodech jako zámečník. Děti neměli. Mezi lidmi byl oblíbený. Když se napil v hospodě, míval sklon k vyprávění zábavných historek, na nichž často nebylo mnoho pravdy. Svým hlubokým, dunivým hlasem například líčil, že je jedním z přeživších pasažérů na Titanicu, měl rád přírodu, byl amatérským ornitologem a také bylinkářem. Pro jeho léčivé směsi se sjížděli lidé ze široka daleka. Některé také u sebe ubytovával na letním bytě.
Pilčík měl ale ještě druhou tvář, podstatně temnější a zrůdnou. Jak píše historik kriminalistiky Jaromír Slušný, během svých nespočetných toulek zajížděl až do pohraničí, na Šumavu. Spekuluje se o tom, že právě během pobytu některých hostů ve svém domě začal Hubert Pilčík naplno rozvíjet svou živnost. Dokonalá znalost pohraničních oblastí mu totiž umožňovala převádět přes hranice na Západ obyvatele, kteří po komunistickém převratu zažívali perzekuci ze strany komunistického režimu anebo se báli, že skončí v soukolí politických procesů.
Mezi těmi, kteří se rozhodli totalitní Československo opustit, byli také 65letý, donedávna ještě úspěšný plzeňský obchodník, Emanuel Balley a jeho dcera Renata, která v témže městě provozovala známý fotografický salón. Jejich firmu stát znárodnil a oni se rozhodli nečekat na nejhorší. Dobrácky působícího Pilčíka znali a on souhlasil, že je do zahraničí převede. Trval ale na tom, že půjdou každý zvlášť. Nejprve měl jít otec, pak dcera a nakonec i její 12letá neteř. Na Západ ale nedorazil nikdo z nich.
Ohořelé tělo bývalého podnikatele našli hasiči v březnu roku 1951 při požáru hájenky Lipovka u obce Nekmíř, asi 60 kilometrů od státní hranice. Jak se ukázalo, Pilčík Balleyeho omráčil, polil hořlavinou a zapálil. Policistům se nepodařilo oběť identifikovat, a také proto vyšetřování zprvu nikam nevedlo. Vrah tvrdil Renatě, že její otec v pořádku dorazil na místo určení. Brzy měla zamířit za ním. Vrah ženu omráčil a posléze uškrtil provazem a zahrabal v pískovně. Tělo zavražděné Renaty Balleyové našly již v pokročilém stupni rozkladu děti. Pomocí atypického stomatologického nálezu se podařilo oběť identifikovat a příbuzní rodiny nakonec ukázali na Pilčíka.
Kriminalisté u něj našli důkazy, které ho spojovaly nejméně se třemi dalšími vraždami, které všechny měly mít zištný motiv. Našli i 12letou neteř Balleyové, kterou muž věznil, pohlavně zneužíval a patrně plánoval také časem zavraždit. Příbuzným oběti tvrdil, že je v pořádku v Německu, a dokonce jim nosil zprávy, které ji nutil psát. Policisté u Pilčíka zajistili doklady jiných osob, zbraně a kufry a osobní věci. Hovoří se o tom, že zajištěné věci mohly náležet až 20 různým lidem, a odtud plyne i teorie, že by mohlo jít o nejhoršího českého sériového vraha. Jenže o Pilčíkovi je známo také to, že příležitostně vykrádal chaty, a dokonce i své sousedy. Je také možné, že některé osoby do zahraničí skutečně převedl.
Muž byl zatčen a skončil ve vazbě. K soudu nedošlo, protože jak již bylo řečeno, v září roku 1951 jej našli v cele mrtvého. Podle oficiální verze spáchal sebevraždu uškrcením na dvou svázaných kapesnících. O jeho tělo neprojevila rodina zájem, a bylo proto věnováno na lékařské účely. Po pitvě mu byla odňata hlava. Ta byla zakonzervována a dlouhou dobu se nacházela v Ústavu soudního lékařství v Plzni. Nyní je v majetku Muzea Policie ČR, které také vlastní vrahovu posmrtnou masku.
Pilčík ale nebyl zdaleka jediný, kdo si povšiml zranitelnosti zoufalých lidí pronásledovaných komunistickou zvůlí, na jejichž bytí či nebytí nezáleželo ani státu, a pokud to nebylo naprosto nutné, tak ani policii. Zatímco vrah se snažil na jejich neštěstí vydělat, tajná policie dospěla k úmyslu zneužít jejich neštěstí ještě ďábelštěji. Zaplatily za to minimálně desítky, zřejmě ale až stovky lidí.
„Téměř dokonalý a do posledního detailu promyšlený způsob likvidace odpůrců komunistického režimu,“ tak ve zkratce charakterizuje tajnou operaci StB Kámen česká spisovatelka a historička Václava Jandečková. Ta je autorkou několika monografií o operaci a řady cenných studií, v nichž odhaluje ústřední inspirátory, vykonavatele i tragické osudy obětí.
Princip konspirace byl jednoduchý. Vytipovanou osobu kontaktoval provokatér, který si získal její důvěru. Posléze jí nabídl, že jí pomůže emigrovat. Falešný převaděč ji dopravil na místo, které vypadalo jako státní hranice americké okupační zóny v Německu, ve skutečnosti se však nacházelo ve vnitrozemí. Odvedl ji na služebnu, která disponovala různými proprietami, jako americkými výsostnými znaky, cigaretami, lahví whisky nebo portrétem amerického prezidenta Trumana na zdi. Tam se oběti ujal falešný důstojník tehdejší americké vojenské kontrarozvědky CIC.
Začalo se vše sepisovat. Nejprve přišel na řadu formulář, pak pohovor v angličtině za přítomnosti tlumočníka. Dotazovali se, odkud dotyčný přišel, proč utíká ze své země, zda byl členem konspirační skupiny, kdo další se věnoval odboji atp. Šťastný uprchlík často přeháněl svou protistátní činnost, aby se zavděčil, a také „Američanovi“ prozradil vše, co věděl. Vše pak posloužilo jako vlastnoručně podepsané doznání. Když StB zjistila, co potřebovala, následovalo další dějství. Emigrant byl buď fiktivně přepaden a zajat československými pohraničníky, nebo ho českým úřadům vydali falešní němečtí strážci hranice. Ve všech případech šlo o divadélko, které mělo pomoci tomu, aby konspirace zůstala v utajení.
Existuje teorie, že jedním z takových falešných převaděčů mohl být i Hubert Pičík sám. Zprvu mohl spolupracovat s StB na jejích operacích, posléze začal „soukromničit“ a zabíjet. StB mohla chtít zabránit tomu, aby ve vězení promluvil o jejích praktikách. Těmto spekulacím napomohla i teorie, podle které se měl vrah uškrtit sám vleže pod dekou právě pomocí dvou svázaných kapesníků. Strangulační rýha na fotografiích však nebyla vodorovná a to vzbudilo podezření, že Pilčíkovi se sebevraždou někdo pomohl. Důkazy pro to však chybí.
Naopak naprosto realistické jsou informace o bezmála průmyslovém měřítku akce Kámen. V síti StB podle odhadů historiků skončily až stovky lidí a falešná hraniční stanoviště se táhla od Domažlic až po Cheb a Aš. Podle historika Adolfa Rázka se nejméně jedno nacházelo dokonce i na Vysočině. Oběti končily v komunistických lágrech a kriminálech. Některé zmizely beze stopy a později se ukázalo, že byly zavražděny. Pilčík ostatně nebyl jediný „soukromý převaděč“, který emigranty zabíjel.
„Já si troufnu říct, že vůbec netušíme, kolik lidí tam vlastně bylo zahrabáno. Protože pro lidi, kteří odešli do zahraničí v té době, neexistovala možnost, jak uvědomit svoje blízké, že se jim podařil útěk. Mohlo se stát, že někdo zmizel jakoby do světa, nikdy o něm neslyšeli a mysleli se, že kdesi žil a zemřel, a on ve skutečnosti vůbec neopustil území státu. Tam nenajdeme leckdy stopy ani v těch archivech Státní bezpečnosti,“ řekl České televizi historik Prokop Tomek.
Utajení operace bylo nade všechno a jsou známy případy, kdy za něj lidé zaplatili vlastním životem. To byl případ tajemníka národně socialistické mládeže Petra Konečného, který v rukou tajné policie skončil v červnu 1948. Tehdejší poslanec Josef Lesák uvedl, že Konečný ze všeho nejdříve skončil právě v osidlech akce Kámen, posléze byl vyslýchán a mučen, zatímco jeho blízcí se domnívali, že úspěšně emigroval.
„Když zjistili, že ho musí pustit na svobodu, tak se sešlo pět důstojníků StB, kteří se domluvili, že se na svobodu dostat nesmí. Veřejnost by se dozvěděla o jejich vyšetřovacích metodách a o dalších utajovaných skutečnostech. Svázali ho do kozelce a hodili do kufru auta. Odvezli ho z Jenerálky až k Bánské Štiavnici na Slovensko a tam ho v lese kapitán StB Pich-Tůma popravil. Hodili ho do připravené jámy, zasypali vápnem a zahrabali,“ popsal Lesák. Důstojník StB Miroslav Pich-Tůma se k vraždě přiznal, když byl o tři roky později sám zatčen v rámci čistek, a byl odsouzen na 12 let, z nichž si odpykal jen šest.
Ve většině případů však oběti operace skončily na dlouhá léta ve vězení společně se svými rodinnými příslušníky. Mnohé z nich navíc s vědomím, že tajné policii předhodily své přátele, spolupracovníky, které čekal podobný osud. Utajená akce Kámen definitivně skončila teprve se vznikem železné opony, která inscenované překročení hranic de facto znemožňovala.
Ďábelská intrika operace Kámen zůstala pro mnohé z jejích obětí zcela nepochopitelná. Jak píše Václava Jandečková, o tom, že byli ze zahraničí uneseni zpátky do totalitního Československa anebo vyměněni německými celníky za cigarety a potraviny, byli někteří političtí vězni přesvědčeni do konce svého života.
