
Vladimir Putin FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0

KOMENTÁŘ / 2. srpna proběhla historická výměna vězňů mezi Západem a Ruskem. Za zadržované ruské opoziční aktivisty, unesené turisty a novináře dostala Moskva nazpět agenty, zabijáky, lupiče a hackery chycené na Západě při činu.
Z německého vězení se dostal agent FSB Vadim Krasikov, vrah čečenského disidenta Changošviliho v berlínském parku Tiergarten. Jiný agent FSB, Vadim Konoščenok, pral na Západě špinavé peníze a sháněl pod rukou americkou elektroniku a munici pro ruské ozbrojené síly.
Obchodník Vladislav Kljušin ukradl z amerických účtů 93 milionů dolarů. Hacker Roman Selezněv prodával podsvětí údaje o držitelích kreditních karet, které umožňovaly je okrádat.
Artěm Dulcev žil ve Slovinsku pod falešnou německou identitou jako IT specialista a byl odsouzen za špionáž pro Rusko, stejně jako Anna Dulceva, která vystupovala coby obchodnice s uměním. Jejich děti se teprve při odletu dozvěděly, že jsou ve skutečnosti Rusové. Michail Mikušin se na norské univerzitě v Tromsø vydával za brazilského výzkumníka, zatímco se věnoval špionáži. Pavel Rubcov žil v Polsku coby španělský novinář Pablo Gonzales a snažil se shromažďovat citlivé informace o obranných kapacitách našeho severního souseda.
Ani jeden z vyměněných rozhodně neskončil za mřížemi z politických důvodů. Všichni cíleně pracovali proti zemím, do nichž odjeli, často po dlouhé přípravě a pod smyšlenými jmény. U všech by bylo správné, kdyby stále seděli ve vězení nebo čekali na deportace se zákazem návratu.
Ovšem péčí ruského trojského koně v EU, Orbánova Maďarska, se jmenovaní mohou už za týden s klidem vrátit na Západ s schengenskými vízy a usilovně škodit dál.
V Moskvě byli propuštění gerojové uvítáni na červeném koberci osobně prezidentem, který se jinak neobtěžuje chodit mezi lid, ba dokonce ani nenavštěvuje místa masových tragédií. Zločinci ve státních službách jsou pro režim zjevně mnohem důležitější než cokoliv, co připomíná poctivého občana.
Umožnit Kremlu, aby takto obchodoval se svými zpravodajskými aktivy, není žádný úspěch, ale velká prohra demokratického Západu.
Démonizovaní novináři, turisté, opozice bez vlivu
Reportér listu Wall Street Journal Evan Gershkovich byl v loutkovém procesu zjevně motivovaném právě výměnou zadržovaných odsouzen za údajnou špionáž. Studie ukazují, že jakmile v Rusku někdo předstoupí před soud, téměř nikdy jej na konci procesu neosvobodí, protože soudci i v nejbanálnějších případech vnímají politickou objednávku na exemplární rozsudky.
Ruskoamerická novinářka Alsu Kurmaševa skončila za mřížemi kvůli obvinění, že „šířila falešné informace o ozbrojených silách“. Odsoudili ji ve stejný den jako Gershkoviche.
Bývalý příslušník americké námořní pěchoty Paul Whelan přijel v prosinci 2018 do Moskvy na kamarádovu svatbu. Byl zatčen a odsouzen za „špionáž“ do vazby na šestnáct let. Kauza působí absurdním dojmem, protože „špion“ Whelan coby bývalý voják postrádal jakékoliv zpravodajské krytí.
Ruský opozičník tatarského původu Vladimir Kara-Murza si za odsouzení války proti Ukrajině odpykával 25 let vězení. Po propuštění se spolu s Iljou Jašinem a Andrejem Pivovarovem vyslovili za změkčení západních protiruských sankcí. Sluší se dodat, že Kara-Murza i ostatní přirozeně nadále mají v Rusku rodiny a přátele, na něž režim v případě potřeby snadno dosáhne a může se na nich mstít. A že odjezdem ze země jejich již tak problematický politický vliv spolehlivě vymizí.
Z Alexandry Skočilenkové se stal oficiálně zločinec, když v supermarketu přelepila cenovky texty odsuzujícími invazi na Ukrajinu. Oproti ní je bývalý šéf Memorialu Oleg Orlov „těžká váha“ dlouhodobě upozorňující na zločiny stalinismu, které Putinův režim opět cenzuruje. Bývalá spolupracovnice Alexeje Navalného Lilija Čanyševa měla „organizovat extrémistickou komunitu“. Další Navalného kolegyně Ksenija Fadějeva, stejně jako Vadim Ostanin, seděli za obdobná obvinění.
Německý občan Rico Krieger byl odsouzen za „špionáž“ v Bělorusku, kde pracoval jako technik pro Červený kříž. Jinak je toho o něm známo velmi málo. Podobně je na tom osmnáctiletý Kevin Lik s ruským a německým občanstvím odsouzený za „velezradu“ kvůli údajnému fotografování letecké základny Chamskaja u adigejského Majkopu na Kavkaze. Jedná se o výcvikovou základnu, kde personál létá na zastaralých cvičných strojích československého původu L-39 Albatros.
Politolog Demuri Voronin má německé občanství a skončil za mřížemi za údajné zprostředkování kontaktů s německou rozvědkou pro bývalého novináře listu Kommersant a pracovníka agentury Roskosmos Ivana Safronova. Safronov byl ovšem odsouzen na 22 let a k vysoké pokutě za údajnou práci pro rozvědku českou, již měl prý zásobovat informacemi o ruských dodávkách zbraní do zahraničí. Safronov coby někdejší špičkový novinář a konzultant podle obžaloby dostal od Voronina za svou práci úplatek ekvivalentní 6 000 korun.
Cykloaktivista Herman Moyzhes se měl provinit tím, že získával pro ruské občany povolení k pobytu na Západě. A Patrick Schöbel se zase změnil v kriminálníka tím, že měl u sebe na petrohradském letišti gumové medvídky s obsahem THC.
Teroristická diplomacie
Máme před sebou názornou ukázku fenoménu, který bychom mohli označit termínem „teroristická diplomacie“. Ruský režim cíleně zajme pro Západ důležitá rukojmí a spolu s vězněnými příslušníky vlastní opozice je použije, aby ze západních věznic získal nazpět své „hrdiny“. Vymění vraha za novináře. Zloděje za lidskoprávního aktivistu. Špiona s falešnou identitou za petrohradskou umělkyni.
Ti, kdo se snaží přesvědčit politiky a veřejnost západních demokracií, že ozbrojenou agresi autoritářských režimů, jako je ruský, lze „vyřešit“ diplomatickým jednáním, zcela ignorují, jak taková jednání v praxi vypadají a co mohou realisticky přinést.
Moskva uspěla s vydíráním Západu. Zajala dostatek rukojmích na to, aby se domohla propuštění ruských zločinců. Nyní slaví. Stará zásada, že s teroristy se nevyjednává, je možná příliš jednoduchá a příkrá. Platí ovšem, že se skutečnými teroristy je nakonec možno vést jednání pouze tehdy, je-li jediným bodem agendy úplná a bezpodmínečná kapitulace.