Česko navštívil ukrajinský řeckokatolický arcibiskup Svatoslav Ševčuk, který při přednášce na filozofické fakultě hovořil o tom, co je to Majdan a o co na Ukrajině při protestech proti Janukovyčovu režimu šlo.

Popisoval devadesátá léta ve své zemi, kde vládla jakási nepsaná společenská smlouva. Po rozpadu SSSR na Ukrajině neproběhly žádné lustrace. Mezi stoupenci nezávislosti byli najednou i komunisté, kteří se přeměnili na oligarchy, a stát začala rozežírat korupce. Oligarchové měli vztahy s Ruskem. Přes Ukrajinu proudil do Evropy plyn a ten, kdo byl u moci, stanovoval jeho cenu pro Ukrajince a nejen pro Ukrajince, a pochopitelně z toho měl nějaké ty hřivny. Každý oligarcha měl svou politickou stranu a politici sloužili těm, kdo je platil. Nebrali přitom ohled na 99 procent lidí.

Arcibiskup Ševčuk v Praze na FF UK

Vynořuje se otázka, jestli vůbec na Ukrajině byla nějaká občanská společnost. V totalitní společnosti, jako byla sovětská, se každá soukromá iniciativa sleduje, jenže na Ukrajině nebylo co sledovat, protože tam takové aktivity nebyly. Změnilo se to v roce 2013.

Přišla nová generace, která se už narodila na nezávislé Ukrajině a mnozí studovali v zahraničí a pak se vrátili domů. Vznikla střední třída. S tím se projevil fenomén odcizení. Občané si předtím zvykli žít bez státu, protože žádný tři sta let neměli. Korumpováni byli i obyčejní lidé. Každý byl připraven zaplatit úředníkovi, aby uhájil svou existenci. Byla tím poznamenána i střední třída. Každý přežíval, jak uměl, a budoval si svůj svět.

Otázkou je, kde byly tehdy církve. V oné situaci začaly samy sebe chápat jako součást občanské společnosti. Katolická církev se podílela na formování nového ukrajinského státu, založila například svou vlastní univerzitu. Na Ukrajině jsou zastoupeni výrazně řeckokatolíci, tedy katolíci uznávající papeže, ale užívající východní obřad. Ti se také stali jakýmsi katalyzátorem společnosti.

Když Janukovyč odmítl asociační dohodu s Evropskou unií, analytici říkali, že se nic nestane. Jenže v tom se přepočítali. Následné dění překvapilo i politology a také ruské sponzory korupce, rovněž západní Evropu a církevní činitele.

V centru Kyjeva se nejdřív objevili studenti a mluvilo se o takzvaném Euromajdanu. Byla to vlastně dvě různá shromáždění na dvou různých náměstích, jedno politické a druhé občanské. Politická shromáždění probíhala pod vlajkami stran, ale lidé tam nechodili. Politici se pak přesunuli tam, kde byli lidé. Lidé přicházeli dobrovolně, nebylo to tak, že by je tam vyvedli politici, církve nebo zahraniční tajné služby, říká arcibiskup. Nastalo to, čemu se na Ukrajině říká Revoluce důstojnosti.

Státní jednotky zvané Berkut se pokusily shromáždění rozehnat a přitom zmrzačili řadu lidí.

Janukovyč si byl natolik jistý sám sebou, že se odvážil proti studentům použít síly. Záminkou bylo to, že studenti nedovolili na náměstí vztyčit vánoční strom. Zapůsobila ale moc médií, která dění sledovala, a tak vznikla jiskra, která Euromajdan změnila v revoluci a na náměstí vyšly miliony lidí. Pro svět to bylo zvláštní, protože revoluce neměla jednoho vůdce a nebyl žádný konkrétní plán akcí, což bylo pro hnutí jeho silou i slabostí.

Církve se tehdy účastnily dění jako součást občanské společnosti. „Postsovětská společnost otevřela pro církev dveře a čeká,“ říká arcibiskup. Zmínil pojem Jana Pavla II. „překročit práh naděje“ a říká, že církve na Ukrajině ho překročily, a to i církev spojená s moskevským patriarchátem. Církve si byly vědomy, že tyto dveře se zase časem zavřou, a pokud se církve nepřipojí, stane se Ukrajina sekulární zemí. Na Majdanu se dokonce společně modlili křesťané, židé i muslimové.

Potom přišla fáze, kdy jednotky Berkut zahájily útoky a zase se snažily shromážděné rozehnat. Stavěly se barikády a byli ranění. V klášterech se otevřely tajné provizorní nemocnice, a to kvůli tomu, že policie začala prohledávat státní nemocnice a zatýkat zraněné. Arcibiskup připomíná případ jednoho mladíka, který při zásahu přišel o oko a pak před policií z nemocnice unikl skokem z okna v prvním patře. Zastřeleno bylo více než sto lidí.

Postoj církví byl takový, že chtěly být přítomné a nepodporovaly žádnou konkrétní politickou stranu. Politici by rádi pro sebe od církví získali nějaký politický kredit, ale toho se zřejmě nedočkají, protože ty chtějí dávat základní orientaci a kázat koho volit.

Tolik arcibiskup Ševčuk k pochopení toho, jak Ukrajinci vidí svou revoluci. Na poznámky o tom, že podle Moskvy všechno vedli „fašisté“ říká, že do ukrajinského parlamentu nebyla zvolena ani jedna fašistická strana, což se o ruské Dumě říci nedá.

Přes rozdílnost naší a ukrajinské společnosti si můžeme všimnout aspoň toho, že oligarchická moc, která žije s představou, že si všechno koupí, může nakonec narazit na vrstvu nových lidí, kteří mají jiné hodnoty a na něco podobného nejsou zvědaví. Třeba proto, že žili jako ovce dost dlouho a už se jim to nelíbí.