VÝROČÍ / „Nejmilejší Maxi, poslední prosba: všechno, co se najde v mé pozůstalosti (tedy v knihovně, prádelníku, psacím stole doma i v kanceláři, nebo kam všude mohlo být něco zaneseno a Tebe to napadne), ať už deníky, rukopisy, dopisy, cizí i vlastní, kresby atd., beze zbytku a bez přečtení spálit, stejně tak všechno napsané nebo nakreslené, co máš Ty nebo jiní, jež o to mým jménem požádej.“ Tak zní snad nejslavnější závěť světové literatury. Krátký dopis, v němž Franz Kafka žádá svého přítele Maxe Broda, aby spálil takřka celé jeho dílo. Od narození jednoho z nejslavnějších spisovatelů uplynulo právě 140 let.

V dalším z dopisů adresovaných nejbližšímu příteli (zůstal ovšem jen v konceptu, napsaný tužkou) Kafka píše: „Milý Maxi, možná tentokrát už přece jen nevstanu; že se dostaví zápal plic, je po měsíci plicní horečky až dost pravděpodobné… Pro ten případ tedy moje poslední vůle ohledně všeho, co jsem kdy napsal.“

Poté následují detailní instrukce: „Ze všeho, co jsem kdy napsal, platí jen knihy: Ortel, Topič, Proměna, Kárný tábor, Venkovský lékař a povídka: Umělec v hladovění… Naproti tomu všechno ostatní, co jsem napsal a někde to leží…“ – následuje výčet míst, odkud je třeba rukopisy získat – „toto všechno je nutno bez výjimky a nejraději bez čtení (nebráním Ti sice, abys do toho nahlédl, nejmilejší by mi ovšem bylo, kdybys to nedělal, rozhodně se však do toho nesmí dívat nikdo jiný) – toto všechno je nutno bez výjimky spálit, a abys to udělal co nejdřív, o to Tě prosím.“ 

Oba dopisy objevil Max Brod po spisovatelově smrti (3. června 1924) v Kafkově psacím stole v rodičovském bytě na Staroměstském náměstí. První vznikl na podzim či v zimě 1921, druhý koncem listopadu 1922. Oběma dopisům mělo předcházet ještě jednou – písemně – vyslovené přání stejného obsahu. Tentokrát na zadní straně jakési vizitky. Ta se však nedochovala. 

V každém případě postavil Kafka svého přítele před dilema, jež je dodnes předmětem intelektuálně dráždivých debat. Naplnění poslední vůle či posledního přání (oficiální závěť Kafka nezanechal) je přece považováno za nejvyšší etický a morální imperativ. V tomto případě, jenž nebyl ničím jiným než krajním projevem autocenzury, by však znamenalo zničení díla, které vykonavatel poslední vůle – Max Brod – považoval za zcela výjimečné.  Vyplnit takové přání znamenalo v neposlední řadě upřít předčasně zesnulému příteli ocenění a slávu, již si nepochybně zasloužil.

Jak k takovému požadavku přistoupit?

Sám Brod vyslovil hned několik důvodů, proč Kafkovu přání nevyhověl. Vedle „vyšších“ pohnutek, jimž vládla snaha uchovat geniální dílo, argumentoval i čistě prakticky. Kafka podle něj své přání vyslovil v době, kdy jeho pesimismus a sebekritičnost dostoupily vrcholu (i pod vlivem definitivního rozchodu s Milenou Jesenskou). Přestává psát – a tato pauza v jeho tvorbě trvá přibližně rok do podzimu 1923. Potom však, v několika málo měsících, které mu zbývaly, nabralo jeho uvažování – přes postupující nemoc – mnohem optimističtější a vitálnější směr. Do jeho života vstupuje pětadvacetiletá Dora Diamantová.  

Kafka znovu píše – kromě obsáhlých fragmentů vznikají povídky Návrat domů, Doupě, Malá paní a Zpěvačka Josefina anebo Myší národ. Ještě den před smrtí se spisovatel věnuje korekturám povídkového souboru Umělec v hladovění, z něhož by větší část – podle předcházejících instrukcí zanechaných v šuplíku pracovního stolu – neměla nikdy spatřit světlo světa.  

Když také text prvního z dopisů Kafka v roce 1921 svému příteli ukázal (aby si ho nakonec nechal u sebe a nikdy neodeslal ani nepředal, jak by se na dopis slušelo), Max Brod mu – podle vlastních pamětí – odpověděl: „Pokud ode mě vážně očekáváš něco takového, říkám Ti rovnou, že Tvé přání nevyplním.“ Pokud by tedy Kafka skutečně stál o spálení svého díla, dovozuje Brod, obrátil by se na někoho jiného, nikoli na něj.

Nemilosrdný Milan Kundera 

Jakkoli bývá Max Brod (často ze strany jiných spisovatelů) za svůj postoj haněn, s odstupem takřka celého století se jeho rozhodnutí jeví – alespoň na pohled – jako nezpochybnitelné. Kafkovo dílo ovlivnilo mimořádným způsobem západní myšlení dvacátého století. Pro svůj obsah i styl přitom ani dnes nijak nezastarává. 

Jenže mohou být zájmy jakékoli abstraktní entity, ať už jí říkáme lidstvo nebo západní civilizace, důvodem k popření rozhodnutí konkrétního člověka ve věci tak osobní (a zároveň ve smyslu vlastnictví jednoznačné), jako je jeho vlastní umělecké dílo?Může odkaz na „zájmy lidstva“ legitimizovat popření něčeho tak nedotknutelného, jako je poslední vůle? 

Až by se chtělo říct, že pokud je taková civilizace opravdu západní, tak nikoli. V tom tkví paradox Kafkova případu. A jistě si to uvědomoval i Max Brod, když na svou obhajobu neargumentoval ani tak velkými etickými principy, jako spíš oněmi praktickými důvody, v jejichž kontextu se Kafkovo přání jevilo jako přežitý omyl, překonaný důsledek mizerného rozpoložení v jisté fázi spisovatelova života.

„Zradil přítele. Jednal proti jeho vůli, proti smyslu a duchu jeho vůle, proti jeho povaze, proti jeho studu, který znal,“ poznamenal na Brodovu adresu v jednom ze svých esejů Milan Kundera, aby vzápětí připustil, že ani on by tři zásadní Kafkova díla – románová torza Zámek, Proces a Amerika – nespálil. Fakticky tak staví Maxe Broda do role mučedníka, jenž na sebe vzal neblahou úlohu padoucha a „zrádce“, jak ho nemilosrdně označuje Kundera, aby zachoval výjimečné dílo a obohatil kulturní dědictví lidstva. Ano, Kunderův Jidáš se jmenuje Max Brod.

Závěť Maxe Broda

Koncem dubna 2021 napsal příběh Kafkovy nenaplněné závěti další kapitolu. Izraelská národní knihovna zveřejnila dosud neznámou pozůstalost pražského rodáka, jak ji Max Brod zachránil nejprve před samotným spisovatelem, respektive jeho poslední vůlí, a poté v kufru, s nímž uprchl do Palestiny, i před nacisty (jakkoliv je takové srovnání přinejmenším stresující). Vše, včetně cestovních deníků, spisovatelových kreseb i onoho dopisu, v němž Kafka žádá o spálení svého díla, vystavila teď knihovna na svých internetových stránkách. 

Stalo se tak po desetiletích sporů, jež se – paradoxně – netýkaly pražské poslední vůle Franze Kafky, nýbrž poslední vůle Maxe Broda sepsané o mnoho let později v Tel Avivu. I tato závěť zůstala totiž nenaplněna a stala se předmětem filosofických a soudních pří, intelektuálně více i méně břitkých úvah stavících do protikladu práva jednotlivce a zájmy celku, byť tentokrát v gardu právě opačném.   

Na poslední chvíli   

Vraťme se do roku 1939. Max Brod se po svém útěku z Československa usadí v Tel Avivu. Úlevu ze záchrany, která přišla na poslední chvíli (ze země odjel vůbec posledním svobodně vypraveným vlakem 15. března 1939, při průjezdu Ostravou je již město obsazeno Němci), mu zanedlouho kalí smrt manželky. Brzy se však na kursu hebrejštiny seznamuje s Ottou Hoffem a zejména jeho manželkou Esther. Také oni přišli do Tel Avivu z Prahy.

Esther Hoffeová, v té době již matka dvou malých dcer, se stává Brodovou asistentkou a sekretářkou. V Brodově bytě má nastálo zařízený pokoj a stárnoucího spisovatele si zcela podmaní. Tak to alespoň viděli kritici neobvykle blízkého pouta. 

„Byla to nesnesitelná ženská, seděla vedle něj jako kobra a nespustila z něj oči,“ vzpomínala na návštěvu v Brodově bytě izraelská novinářka a spisovatelka českého původu Ruth Bondyová. „Byl na ní úplně závislý, jak staří muži na ženách někdy bývají. Asi tomu přispěl i fakt, že Max Brod se nikdy nenaučil dobře hebrejsky. Úplně ho ovládla. A to nechávám stranou, že tu byl ještě nějaký pan Hoffe, její manžel.“ 

Sám Brod vysvětloval neustálou přítomnost Esther Hoffeovoé ve svém bytě tím, že jako jediná uměla rozluštit jeho příšerný rukopis. Mladší z dcer manželů Hoffeových Eva na sklonku života připouštěla, že měla jako dospívající dívka dva otce. „Musíte pochopit, že Max byl členem naší rodiny. Pomáhal mě vychovávat,“ vysvětlovala. „Avšak moje matka rozhodně nebyla jeho milenkou. Její láska se neprojevovala tělesně, nýbrž duchovně,“ opakovala pro izraelský deník Haaretz nebo německý týdeník Spiegel.  

Francouzsky se takovému soužití říká Ménage à trois – Domácnost ve třech. Dnes se označuje moderním termínem polyamorie. 

Místo, kde vládnou kočky  

Max Brod umírá 20. prosince 1968 (ve stejném roce jako Otto Hoffe). V závěti píše o předání svého archivu, včetně Kafkových písemností, Izraelské národní knihovně, respektive jiné veřejné instituci v Izraeli. Tímto úkolem pověří – koho jiného – svou asistentku, důvěrnici a snad i partnerku Ilse Esther Hoffeovou.

Na to, co následuje, existují dva pohledy.  

Podle rozšířenějšího se Ilse Esther Hoffeová ukryje s celým archivem za dveřmi svého bytu a přestane s kýmkoli komunikovat. Cenné materiály tu uchovává ve společnosti desítek koček. Vše vyvrcholí v roce 1982, když si ostatní obyvatelé domu, který leží v samotném centru Tel Avivu, stěžují na nesnesitelný hluk a zápach, který z přízemního bytu vychází. Úředníci magistrátu objeví tehdy šestasedmdesátiletou dámu ve společnosti jejích miláčků. A zoufalství literárních vědců dostupuje vrcholu.   

Navíc Esther Hoffeová nejen, že pozůstalost Franze Kafky nepředá národní knihovně, jak si Brod přál, ale začne ji rozprodávat. V roce 1974 tak vydraží 22 dopisů a deset pohlednic odeslaných Kafkou za 46 000 euro (v přepočtu z tehdejší měny). V roce 1985 další dopis Franze Kafky, tentokrát snoubence Felice Bauerové, za 11 000 západoněmeckých marek. Konečně, o tři roky později, v roce 1988 přijde zlatá rána – rukopis Kafkova románu Proces, který spisovatel věnoval Brodovi ještě za života jako osobní dar, je v londýnské aukční síni Sotheby’s vydražen za 1,98 milionu dolarů. (Sám Brod věnoval na přelomu padesátých a šedesátých let rukopisy zbylých románů Franze Kafky – Zámek a Amerika – univerzitě v Oxfordu. Ovšem zdarma.)    

Dodnes jde o nejvyšší částku, jaká byla za moderní rukopis vyplacena. Novým majitelem se stává Německý literární archiv v Marbachu. A amerického spisovatele Philipa Rotha to přiměje napsat do redakce deníkuNew York Times dopis, v němž si povzdechne nad „kafkovskou ironií“. Ta podle něj spočívá v tom, že Kafkův rukopis nezůstal v Izraeli, ale skončil v zemi, která zavraždila tři spisovatelovy sestry a byla by zavraždila i samotného Kafku, kdyby nezemřel předčasně na tuberkulózu. 

Dlouho se zdá, že svérázné ženě nelze v jejím počínání nijak zabránit. Izraelské soudy odmítají zpochybnit její dědická práva a jakékoliv pokusy o dohodu iniciované Izraelskou národní knihovnou přicházejí vniveč. V roce 1974 je přesto zadržena policií na letišti v Tel Avivu, když se pokouší vyvést z Izraele další Kafkovy dopisy a cestovní deníky.  

Rukopisy ve staré lednici 

Rodačka z Opavy Ilse Esther Hoffeová umírá v září 2007 v úctyhodném věku 101 let. To, co zbylo z Brodova archivu, odkazuje dcerám – někdejší letušce, Evě Hoffeové, a starší Ruth Wislerové, bývalé kosmetičce. Obě se narodily v Praze, kde vlastnil jejich otec Otto Hoffe malou továrnu. A vše začne nanovo. Sestry odmítají komunikovat s izraelskými institucemi, historiky i novináři a chystají prodej písemností do Německa.

V tu chvíli podávají právníci Izraelské národní knihovny další žalobu. Tentokrát – poprvé – úspěšnou. Soud první instance oběma dědičkám nařídí, aby předaly národní knihovně všechny písemnosti, jež mají v držení. Domovní prohlídka v bytě nyní již zesnulé Esther Hoffeové odhalí řadu dokumentů, včetně Kafkových rukopisů, v nepoužívané lednici. Některé v průběhu let potrhaly, nebo dokonce pomočily kočky. Stopy po dalších vedou do sejfů izraelských, německých a švýcarských bank, kam se je Esther Hoffeové podařilo propašovat. Začne rozsáhlé pátrání v evropských zemích.

V roce 2016 potvrdí rozsudek Nejvyšší soud Státu Izrael. V odůvodnění mimo jiné uvede: „Brod chtěl, aby jeho majetek skončil v důvěryhodných rukou instituce, jež by odpovídala jeho spisovatelským ambicím. Nechtěl, aby byl jeho majetek prodán nejvyšší nabídce.“ Na uvedený verdikt reagují soudy v Německu a Švýcarsku, které rozhodnou o vydání písemností zpět do Izraele. Fakticky k tomu dojde během roku 2019. V tu chvíli je Kafkova pozůstalost znovu pohromadě. 

Obhajoba starých dam

Je tu však ještě druhý pohled. Podle něj vytvořili pověst Esther Hoffeové coby nesvéprávné Kočičí dámy především právní zástupci izraelských institucí a sdělovacích prostředků, aby přiměli soudy k zabavení písemností. 

Francouzský literární historik Leonhard M. Fiedler reagoval v říjnu 2010 v New York Times na předchozí článek, v němž se tvrdilo, že „kočkami zamořený“ byt Evy Hoffeové může skrývat řadu vzácných písemností. „Nevěřím, že tomu tak je, a to ze dvou důvodů,“ napsal profesor Fiedler. „Zaprvé jsem si zcela jist, že značný počet bankovních sejfů, jimiž Hoffeovi disponují, poskytuje dostatek prostoru pro uchování nejdůležitějších dokumentů. Zadruhé, rodina Hoffeových obývala ve Spinozově ulici č. 23 dva byty. Ten ve druhém patře, v němž žila Evina matka Esther Hoffeová – a kde mě obě dámy opakovaně přijímaly – byl přeplněn knihami a rukopisy. Vše se nacházelo v poměrně dobrém stavu, takže jsem je s jejich laskavým svolením mohl použít pro svůj výzkum. Neviděl jsem tam žádné kočky; Esther Hoffeová kočkami pohrdala. Pouze Eva, která bydlela v prvním patře, chovala ve svém bytě několik koček, které zachránila před hladem nebo přejetím na ulici.“ 

Také Matthew Schultz, americko-izraelský spisovatel žijící v Tel Avivu, poznal Evu Hoffeovou jako vcelku laskavou ženu, kterou mnohem spíš – pro její problematickou pověst Kočičí dámy – pronásledovalo okolí. 

Spor o Kafkovy rukopisy, o to, komu patří, považuje pak za absurdní. V mnohém se tak přibližuje Kunderovu názoru. „Jako spisovatele mě vždy znepokojuje, když jsou posmrtná přání autorů týkající se jejich vlastního díla ignorována. Mrtví mají málo zastánců a vzdálení mrtví nemají žádné. Otázka (Kafkou požadovaného) zničení rukopisů nebyla v případu Hoffeových součástí rovnice. A mně se zdálo, že celá záležitost je bojem dvou nelegitimních stran o kus majetku, který po právu patřil ohnivé výhni,“ napsal Matthew Schultz v říjnu 2018 v Jewish Journal. 

Další kritici právního postupu Izraelské národní knihovny poukazovali na fakt, že samotný Izrael se v minulosti k pražskému spisovateli nijak zvlášť nehlásil. Naopak. Kafka ztělesňoval mnohé z toho, co bylo budovatelským generacím židovského státu cizí, co chtěli vymýtit – především životní pasivitu, nedostatek sebevědomí a intelektuální tápání nebo dokonce sebezpochybňování příslušníků evropské židovské diaspory. Své tvrzení dokládali i tím, že ačkoli je v Izraeli mnoho veřejných prostranství pojmenováno po sionistických básnících a spisovatelích (ale také třeba po Zolovi či Masarykovi), neexistuje tu jediná ulice, která by nesla Kafkovo jméno.

Sama Eva Hoffeová před svou smrtí v srpnu 2018 pro izraelský deník Haaretz smutně konstatovala: „Udělali ze mě lháře, milionáře, chamtivého nenormálního člověka bez zásad.“ A Benjaminu Balintovi, jenž napsal o soudních tahanicích knihu, jež je do značné míry obhajobou této ženy, která se postavila – slovy Balinta – „proti veřejným zájmům dvou zemí posedlých překonáváním traumat z minulosti“, řekla: „Kafka pro mě byl katastrofou. Přimíchali ho do Brodovy pozůstalosti a všechno mně vzali.“

Dopisy a zápisník

Jenže co vlastně dosud neznámá a nyní zveřejněná pozůstalost Franze Kafky obsahuje?

Předem je třeba říct, že se nepotvrdily fantastické sny o existenci dosud nepublikovaných Kafkových povídek či alespoň jejich částí. Největší optimisté vkládali naděje do cenzurních zásahů Maxe Broda, který například z prvního vydání Kafkových deníků vyškrtal erotické narážky – proč by podobně nenaložil s jinými texty, které mu připadaly nevhodné nebo nedůstojné věhlasného přítele?!  

Kafkovi čtenáři zde naopak naleznou spisovatelovy groteskní kresby (skicovat sebe i lidi ve svém okolí začal Kafka během studia na pražské univerzitě), stovky soukromých dopisů, zápisník, do kterého si zapisoval hebrejská slova (s možnou emigrací do Palestiny si dlouhé roky pohrával, na sklonku života snil o tom, že si s Dorou Diamantovou otevřou v Tel Avivu kavárnu a on bude pracovat jako číšník), cestovní deníky nebo tři verze povídky Svatební přípravy na venkově.   

Příběh dvou nenaplněných závětí, v němž hrají hlavní roli českoslovenští rodáci, se tak definitivně uzavírá. „Po mnoha letech, kdy byly tyto práce pro veřejnost nedostupné, jsme hrdí na to, že k nim můžeme nabídnout bezplatný přístup pro vědce i miliony Kafkových fanoušků v Izraeli a po celém světě,“ prohlásil ředitel Izraelské národní knihovny Oren Weinberg.