Všichni dobří rodáci ještě v časech poválečné úlevy a vzájemného porozumění. FOTO: Ivana Lukešová / se souhlasem
FOTO: Ivana Lukešová / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / „Od Touhy ke Kocourovi a teď k Rodákům,“ tak lapidárně popsal kdysi Vojtěch Jasný (30. 11. 1925 – 15. 11. 2019) svou tvůrčí dráhu. Můžeme a musíme ale jít v jeho životopise ještě dál proti proudu času. Až třeba k otřesně dogmatickému a kamuflujícímu „hranému dokumentu“ z vesnice 50. let Neobyčejná léta (1952), který natočil s Karlem Kachyňou hned po studiích na FAMU (1946–1951). Anebo dokonce k Jasného dětství a mládí v učitelské rodině v Kelči na Moravě a k otcově smrti v koncentráku v Osvětimi v roce 1942. Tam všude, jedno zda v kladném, či záporném smyslu, do sebe Jasný nasával životní zkušenosti a poznání, které ale teprve od konce 50. let začal zúročovat v myšlenkově i umělecky stále nezávislejších dílech.
Nejprve v povídkové tetralogii Touha (1958), představující život v jeho věčném koloběhu zrození a smrti na pozadí opakujících se přírodních proměn. Pak ve filozofické pohádce Až přijde kocour (1963), podobenství o charakterech našich současníků a o společenské i individuální etice. A posléze právě ve Všech dobrých rodácích (1968), založených na podobném principu nepřerušitelnosti životního řetězu a zároveň znovu vydávajících výmluvné svědectví o lidských vlastnostech, povahách, přednostech i slabostech.
Vyplň se, osude
„Tady je tvůj Rhodos a tady skákej. A co jsme si upekli, to si taky snězme. Ale co jsme si vlastně my sami upekli? Co jsme mohli a co jsme nemohli? Sbohem, všichni moji dobří rodáci. Sbohem, a kdybychom se už neviděli, vyplň se, osude!“ Takhle Jasného příběh končí slovy filmového vypravěče (Martin Růžek). A osud se vyplnil: s Vojtěchem Jasným, autorem námětu i scénáře Všech dobrých rodáků, jsme se skutečně neviděli dobrých dvacet let. V roce 1970 odešel z politických důvodů do exilu a pracoval pak jako filmový, televizní a divadelní režisér v Rakousku, SRN, Jugoslávii, Finsku a Norsku, nakonec se od roku 1984 uplatnil jako univerzitní pedagog v USA.
A skoro po stejnou dobu jsme se neviděli ani se Všemi dobrými rodáky, jeho životním dílem a nepochybným vyvrcholením Jasného tvorby. Premiéra filmu se odehrála 4. 7. 1969, tedy už v době utahovaných normalizačních šroubů, a v kinech se udržel něco přes dva roky, vyřazen z oběhu byl v říjnu 1971 s návštěvností 914 657 diváků a náklady 8 436 000 Kčs na výrobu a 427 000 Kčs na distribuci. Posuzováno v kontextu doby to rozhodně není málo, zvláště když vezmeme v potaz, že už v dokumentu ÚV KSČ z 6. 1. 1970 byl film citován mezi díly, „ve kterých rozhodným způsobem převažuje záporný pohled na uplynulých 25 let našeho vývoje“, a která proto „ani po úpravách není možno dát do distribuce“. Ale teprve o víc než rok později se v další zprávě ÚV KSČ z 22. 3. 1971 už Všichni dobří rodáci přímo citují pod hlavičkou „Celovečerní filmy vyřazené nebo pozastavené“.
Humor a smutek
Vzpomínám si dodnes s jasnou zřetelností na dojem, jaký ve mně tehdy zhlédnutí Rodáků zanechalo. Nevtiskl se mi do paměti jen příběh nezlomného a dobrého sedláka Františka (Radoslav Brzobohatý), který jako neformální autorita vesnického společenství čelí po roce 1948 hrdě násilné kolektivizaci, je vězněn, nakonec přijme i úděl záchrany zmařeného společného díla a stejně zemře všemi zrazen. To je dějová, mravní a občansko-politická páteř filmu. Uchvacující je však především jeho podmanivá působivost obrazová, zprostředkovaná kamerou Jaroslava Kučery, a také zvuková a hudební, dílo zvukaře Dobroslava Šrámka a hudebního skladatele Svatopluka Havelky.
Symbolické záběry krajinných panoramat, pruhů polí, nesoucích na sobě stopy staleté lidské práce, kůň na zasněžené pláni, rytmická práce sekáčů a žbluňkání slivovice do vyprahlých hrdel, městečko stulené v řádu krajiny a vertikála kostela odkazující k řádu duchovnímu, to všechno působilo v době, která se po krátkém období obrody roku 1968 jevila už zase čím dál víc jako cesta do pekel, neobyčejně trýznivě. Cosi rudimentárního a nezvratitelně odvěkého zdálo se tu sice vyvstávat navzdory jakémukoli časovému běsnění, všechen nadhled měnil se však po pohasnutí plátna v neuchopitelný přelud, nořící diváka o to více do zoufalství beznaděje. I Jasný sám už v roce 1969 řekl, že film „dnes by nebyl takový, jak vznikl před několika měsíci. Renesanční scény by už v něm byly smutné. Rodáci mají humor a ten přehlušuje smutek“.
Reálný předobraz
Vznik Rodáků popsal Jasný dosti podrobně ve své knize lekcí o filmu Život a film (1999), jejíž jednotlivé kapitoly mi od roku 1995 průběžně posílal z USA. Plán na ně jako na „životní epos nebo filmový román“ se zrodil hned po válce a byl inspirován osudy sousedů v rodné moravské Kelči, které pro Jasného sbírala od té doby až do své smrti v roce 1955 jeho maminka. Ta byla zároveň agilní malířkou, kreslení i učila a k barevnosti jejích obrázků se Jasný hlásí jako k základní inspiraci. První verzi scénáře měl hotovou už po své samostatné dlouhometrážní prvotině Zářijové noci (1956), ale z filmové komise ÚV KSČ mu prý tehdy vzkázali, „že mám-li se rád, abych už na realizaci Rodáků nikdy ani nepomyslel“.
Doba pro ně nastala až o deset let později, a to už se v literárním scénáři dramaturgovaném Václavem Nývltem a schváleném 3. 5. 1967 odrazily zřejmě i další osudy reálného předobrazu postavy Františka. Tím byl kelčský sedlák František Slimáček, který na Jasného výzvu sepsal na třinácti stranách svůj životopis lámaného a pak i vězněného a v roce 1954 propuštěného odpůrce kolektivizace, který jen tak tak přežil útěk z tábora. Sám Slimáček o tom mluvil v 90. letech v nejméně dvou rozhovorech (MFD 3. 11. 1995, LN 30. 1. 1998), dokumenty Archivu bezpečnostních složek přinášejí k jeho případu ještě i jiná fakta. Jisté je, že v tom základním, nejprve v odporu a pak v ochotě stát se předsedou „zrajtovaného“ družstva, se film od reality neliší. „Byl to můj největší životní omyl,“ komentoval to Slimáček a Brzobohatý, který se stal na Jasného radu před natáčením doslova Slimáčkovým zpovědníkem, ho hraje na stejné vlně hrdého poctivce nakonec oklamaného a zrazeného i nejbližšími přáteli.
Enem sem se posrál
Ale než k tomu dojde, ukážou Rodáci život v celé jeho mnohotvárnosti, na jedné straně v pokoře před řádem a harmonií přírody, na druhé straně i v jeho bujarosti a radostech, jimiž člověk překonává svůj zdánlivě předurčený úděl. Právě tady jsme na stopě Jasným zmiňovaného humoru, třebaže nemá většinou onu bezprostřední komediální podobu, jakou se vyznačuje několik scén prologu ve šťastném máji 1945. Trofejní nálezy „kradáka“ Jožky Pyřka v podání Vladimíra Menšíka, střelba chlapců z nalezené pistole, společné odpálení Františkem vyorané miny, po kterém pronese krejčí Lampa (Václav Babka) pamětihodnou větu „Enem sem se posrál“ – to všechno je výrazem úlevy ze znovunabyté svobody, víry a naděje.
A není pochyb, že v tomto ohledu jsou Rodáci dílem i svrchovaně šťastné konstelace vnitřních i vnějších předpokladů, a to nejen co do setkání řady vynikajících tvůrčích individualit, k nimž je nutno přiřadit ještě Ester Krumbachovou jako autorku návrhů kostýmů a spoluautorku výtvarné koncepce celého filmu, Miroslava Hájka jako střihače a většinu hereckých i nehereckých představitelů venkovského společenství. Příznivě zahrála i atmosféra roku 1967, kdy byl 13. 12. dopsán pro tvůrčí skupinu Šmída–Fikar Filmového studia Barrandov (FSB) technický scénář, a zejména roku 1968, kdy se od 8. 2. do 4. 8. natáčelo, a to 22 dnů v barrandovských ateliérech, 57 dnů v exteriérech v Bystrém u Poličky a v blízkých obcích Sulkovec, Nedvězí a Sněžné. V samotné Kelči to nešlo, protože tam byla traumatická minulost mezi lidmi ještě příliš živá, leckomu se v obrazném slova smyslu stalo to, co Lampovi při výbuchu miny, jiní zas ani potom nad hotovým filmem nebyli ochotni přijmout rozdíl mezi realitou a posunem umělecké licence.
Socialistický pasionál
Tak například i František Slimáček považoval obsazení role sedláka Zášinka Waldemarem Matuškou (původně ho měl hrát Jiří Sovák) za omyl, podle něj prý postavu „úplně zprofanoval“. Přitom právě tato postava venkovského bonvivána a pijáka, sžíraného pocitem viny za smrt židovské manželky (Marie Málková), se kterou se za války rozvedl, tvoří ve filmu jeden z tragických motivů lidské existence zasahované nemilosrdně velkými dějinami. S ním je spojena i postava Veselé vdovy (první filmová role Drahomíry Hofmanové), fatálně svázané se smrtí dalších dvou původních vesnických kumpánů, pošťáka Bertina (Petr Pavlovský) a Jožky Pyřka. Osud se v jejich příbězích prosazuje konkrétním lidským jednáním, nepřestává však zároveň být věčným mementem mori, spravedlnosti a pravdy.
Podle svědectví tehdejšího asistenta produkce Karla Kochmana našel kameraman Kučera dějiště filmu výběrem z fotografického archivu tehdejšího kartografického ústavu a zadání režiséra znělo, aby se obrazová složka přiblížila poetice středověkých pasionálů, příběhů mučednických světců. Tomu odpovídá použití objektivů s dlouhou ohniskovou vzdáleností, které obraz zploštily do podoby gotických maleb. A s tím zas koresponduje psychologická linka příběhu, soustředěná nejen na portréty socialistických mučedníků, jako z obce hned vyhnaný sedlák Kurfiřt (Milan Sandhaus) či František, ale i posléze potrestaných a napravených hříšníků. K nim patří především místní fotograf Plecmera (Ilja Prachař), zavilý komunista, stižený po letech ochrnutím a slepotou, ale i aktivistický varhaník Očenáš (Vlastimil Brodský), který se stane předsedou místní KSČ, je lidmi ze vsi vyhnán, a když se po letech vrací, může jen s lítostí evidovat, u zrodu jakých křivd ve svém nadšení stál.
Kola, která drtí
Co do Jasného vlastního občanského a autorského vývoje je asi právě postava Očenáše nejblíže jeho vlastní zkušenosti a projekt Rodáků hrál proto celá léta roli sebereflexivní mety, k níž se postupně upínalo a vzpínalo veškeré jeho snažení. Sklonek 60. let se svou postupující liberalizací dovolil mu pak doplnit obecně filozofické a symbolistně apelativní hledisko filmů Touha a Až přijde kocour i o konkrétní historický rozměr. Do věčného přírodního kolotání a proti principu života, který nakonec dokázal zvítězit i nad válečnou pohromou, se vzápětí prosazuje síla život znovu nemilosrdně ničící, bolševický životní názor stavějící lidi proti sobě, doslova se konstituující na jejich rozdělení, na podvracení staletých lidských řádů a obyčejů.
„Dostali jsme se mezi veliké kola, která drtí a drtí,“ říká František a vyjadřuje tím zároveň nadčasově i konkrétně historicky protiklad samostatně uvažujícího individua a uzurpátorské moci, který je myšlenkovou osou Rodáků. Staletími přijímaná osudovost přírodní a biblické prozřetelnosti se ocitá v přímém protikladu s nevyzpytatelně cynickou osudovostí lidské zaslepenosti. Divák je svědkem tragického příběhu komunistické kolektivizace vesnice 50. let, dokumentované a sdílené způsobem v podstatě kronikářským či analistickým, včetně mezititulků situujících jednotlivé kapitoly do konkrétních let i ročních období a komentujícího pásma vypravěče. Zároveň však Jasný před divákem rozevírá obecně platné podobenství o scestnosti zpronevěření se člověka sobě samému.
Tvář a maska
Všichni dobří rodáci představují opus magnum československé kinematografie, na které se jeho tvůrce pokusil po třiceti letech navázat dramatem Návrat ztraceného ráje (1999). Platí o něm, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky, ale i tak je svědectvím Jasného vizionářství, možná doslova blouznivectví, spojeného také s jeho celoživotní vírou v řeč horoskopů a sílu jógy. Kompaktní síly Rodáků už nedosáhl, na té však sám přiznával významný podíl i dalším lidem než jen přímým tvůrcům. Například řediteli canneského festivalu Robertu Favre Le Bretovi, který ho přiměl, aby z původních tří a půl hodin zkrátil film na nynějších 115 minut. To bylo dílem dokumentaristy, kameramana, střihače a publicisty Jana Kučery, který prý Rodáky viděl při krácení celkem stokrát, a ti pak v Cannes získali v roce 1969 cenu za režii i kameru.
A zapomenout se nesmí ani na akademické malířky z trikového oddělení FSB Štěpánku Bernáškovou a Věru Kamarádovou, které do filmu vytvořily masopustní masky. Hra s nimi nebyl žádný Jasného formalistní kapric: promyšlená symbolika na téma zjevných i skrytých lidských vlastností vtiskla filmu pozadí nekončícího dějinného balábile. Obě dámy podle Jasného vzpomínek zahynuly po srážce jejich auta s vlakem na přejezdu pod Barrandovem. On sám stačil ještě s kameramanem Kučerou a s Havelkovou hudbou natočit na zakázku v Bystrém a s jejími obyvateli šestnáctiminutovou dokumentární poému Česká rapsodie (1969), vznícený protest proti sovětské okupaci, který měl premiéru 15. 3. 1970 na EXPO ’70 v japonské Ósace. Ten se stal pověstnou poslední kapkou, po níž mu nový ředitel Čs. filmu Jiří Purš dal ultimátum: „Buď veřejně odvoláš Rodáky a Českou rapsodii, nebo budeš pykat. Dáváme ti poslední šanci.“ A Jasný zvolil emigraci.
A ještě P. S. k Jasného vizionářství. V roce 1995 mi řekl Radek Brzobohatý, jak při natáčení Rodáků, někdy kolem 1. máje 1968, Jasný „přišel a povídá: ,Ogaři, vypočítal jsem horoskop republice, a tož jedenadvacátého srpna sem přídú Rusové.‘ A jak to dopadlo, víte…“
