ANALÝZA / Francie se snaží vzpamatovat z volebního šoku. V nedělním druhém kole parlamentních voleb totiž propadlo krajně pravicové Národní sdružení (RN), které přitom přesvědčivě zvítězilo v kole prvním – a které mělo podle mnoha předpovědí naději na získání parlamentní většiny. Nakonec ale v celkovém počtu křesel skončilo až na třetím místě, a to za širokou levicovou aliancí nazvanou Nová lidová fronta (NFP) i za koalicí Spolu pro Republiku prezidenta Emmanuela Macrona.

Premiérem se tedy zcela bezpochyby nestane osmadvacetiletý předseda RN Jordan Bardella, který v neděli večer poněkud zklamaně poděkoval „vlasteneckým voličům“. Zároveň obvinil „alianci hanby“ prezidenta Macrona a NFP z toho, že k moci údajně vynesla krajní levici v čele s Jeanem-Lucem Mélenchonem, který v rámci levicové koalice ovládá početně nejsilnější hnutí Nepoddajná Francie (LFI).

Ani Mélenchon ovšem téměř s jistotou nemůže pomýšlet na premiérskou funkci a dá se očekávat, že sestavování nové vlády bude o mnoho složitější, než je v pověstně stabilní francouzské páté republice obvyklé. 577členné Národní shromáždění je totiž rozdělené mezi tři hlavní a vůči sobě navzájem silně negativně naladěné bloky, mezi kterými se bude těžko hledat širší shoda.

Úspěšná strategie

Debakl Národního sdružení je možné přičíst dvěma různým faktorům. Prvním z nich je nejvyšší účast od roku 1997, která byla podle všeho spojená právě s mobilizací voličů hlasujících proti krajní pravici. Druhým z nich je potom fakt, že se v druhém kole neuskutečnilo zdaleka tolik soubojů mezi třemi (nebo více) kandidáty, protože celkem 218 postupujících z prvního kola ještě předtím rezignovalo. 

Tento krok byl součástí volební strategie jak NFP, tak i prezidentovy koalice Spolu – obě tyto aliance vyzvaly kandidáty, kteří do druhého kola postoupili ze třetího místa, k odstoupení ve prospěch nejsilnějšího soupeře Národního sdružení. Strany sdružené v NFP tak učinily bez výjimek a jejich kandidáti postupující ze třetího místa odstoupili dokonce i ve prospěch některých nenáviděných vládních politiků, jako je bývalá premiérka Élisabeth Borneová, která prosadila u levicových voličů extrémně nepopulární důchodovou reformu. Borneová díky tomu skutečně znovu usedne v parlamentu.

Prezidentský tábor byl nicméně rozdělen ve vztahu k odstoupení ve prospěch kandidátů radikálně levicového hnutí LFI. Zatímco premiér Gabriel Attal i sám Macron k tomu nepřímo vyzvali a vymezili se jen vůči několika obzvláště nepřijatelným kandidátům, jeho blízcí spojenci jako například expremiér Édouard Philippe nebo ministr financí Bruno Le Maire jakýkoli vstřícný krok vůči LFI odmítli a apelovali na volbu proti oběma extrémům. 

I tak se podařilo zajistit, že Národní sdružení získalo podstatně méně poslanců, než kolik původně očekávalo a než kolik předpovídaly i ty nejskeptičtější předvolební průzkumy. Přiznala to ostatně i sama Le Penová. „Bez masivního počtu rezignací by Národní shromáždění mělo absolutní většinu,“ postěžovala si šéfka RN. Dolní komora francouzského parlamentu se tím nicméně dostala do bezprecedentní situace, kdy neexistuje žádná jasná cesta k dosažení většiny, přestože se zároveň skoro všichni označují za vítěze.

Kdo je vítězem?

Nejhlasitěji samozřejmě vítězství provolávají politici za NFP v čele s Mélenchonem, který ve vášnivém povolebním projevu okamžitě vyzval prezidenta Macrona k tomu, aby pověřil sestavením vlády levici. „Prezident republiky má pravomoc a zároveň i povinnost pověřit Novou lidovou frontu sestavením vlády!“ prohlásil tento politik obviňovaný z relativizace antisemitismu. Sám o sobě přitom před volbami opakovaně prohlásil, že je na tuto pozici „připravený“.

Mélenchon však zároveň vyloučil jakoukoli vládní spolupráci s Macronovou koalicí Spolu, není proto jasné, jak má v úmyslu nalézt potřebnou parlamentní většinu. Kromě macronistů už by totiž mohl spolupracovat jedině s tradičně pravicovou stranou Republikáni nebo s Národním sdružením, se kterým se LFI vzájemně obviňuje z extremismu a ohrožení demokracie. „NFP je vedoucí silou v Národním shromáždění, ale přiznejme si, že nemáme většinu,“ připustil europoslanec Raphaël Glucksmann z menší středolevicové strany Place Publique.

Výsledky si alespoň navenek pochvalovala rovněž Marine Le Penová, která se nechala slyšet, že má příliš politických zkušeností na to, aby ji mohlo zklamat hlasování, ve kterém její strana zdvojnásobila počet poslanců. „Dnes večer je Národní shromáždění hlavní politickou silou ve Francii,“ prohlásila Le Penová. „Je také největší stranou z hlediska počtu poslanců. Vidím zárodky budoucího vítězství. Ve skutečnosti bylo naše vítězství pouze odloženo.“

Šéfka RN má samozřejmě z dlouhodobého hlediska pravdu – ještě v roce 2017 získala její strana kvůli většinovému systému pouhých sedm poslanců, o pět let později už to bylo 88 a letos dosud rekordních 135 křesel. Očekávání byla přesto mnohem větší, protože průzkumy ukazovaly na menší obavy široké veřejnosti z případného vítězství krajní pravice než v minulosti. Velké naděje byly spojovány rovněž se samotnou osobností Jordana Bardelly, který byl vzhledem ke svému věku i způsobu vystupování podstatně přijatelnějším politikem než sama Le Penová. Přesto to nestačilo.

Radost nakonec neskrývali ani představitelé vládní koalice Spolu, kteří původně počítali s mnohem nižším počtem poslanců a tvrdou porážkou. Nakonec budou v Národním shromáždění druhým nejsilnějším blokem a mandát se podařilo uhájit většině nejvýraznějších tváří strany – od ministrů vnitra nebo zahraniční až po samotného dosluhujícího premiéra Gabriela Attala. Ten v pondělí nabídne prezidentovi svoji demisi, ačkoli za něj dosud není jasná náhrada. Ujistil proto veřejnost, že ve funkci v souvislosti s blížící se olympiádou v Paříži zůstane „tak dlouho, jak to bude potřeba“.

Neortodoxní řešení

Za situace, kdy žádný z hlavních bloků nedosáhl v nově navoleném Národním shromáždění ani zdaleka na většinu, se budou muset hledat neortodoxní řešení. Jedním z těch, která nejčastěji zmiňují francouzská média, je jakási široká středová koalice, jež by zahrnovala všechny strany od umírněné levice (tj. socialistů a zelených) přes Macronův střed až po umírněnou část pravice (Republikánů).

„Většina Francouzů nechce předat moc RN, a to mě těší. Pestrá volební aliance NFP také nemá většinu, ať už Mélenchon říká cokoli,“ shrnul situaci Macronův expremiér Édouard Philippe, který vede menší stranu Horizons. Vyzval proto středové politické síly k tomu, aby dosáhly „dohody, která povede ke stabilizaci politické situace“ a prohlásil, že se nabízí „k dispozici všem, kteří chtějí pomoci obnovit naději“.

U veřejnosti oblíbený expremiér Philippe je sám jedním z možných kandidátů na to, aby se do čela takové koalice postavil – ať už by byla otevřená, nebo by se jednalo o jakousi neformální dohodu s umírněnými parlamentními stranami. Vysoce postavený člen Republikánů, Laurent Wauquiez, se už nicméně proti jakékoli jeho slovy „nepřirozené“ koalici vymezil, domluva s tradiční pravicí proto vypadá komplikovaně.

Dalším řešením by mohla být varianta, kdy by Macron jmenoval premiérem některého z politiků Socialistické strany nebo jednoho z menších středolevicových uskupení. V této souvislosti se opakovaně objevuje jméno exprezidenta Françoise Hollanda, který byl v neděli opětovně zvolen do parlamentu a jemuž k tomuto úspěchu již prezident Macron telefonicky poblahopřál. Hollande sám ale svoje možné jmenování do čela vlády v neděli vyloučil a u francouzské veřejnosti byl na sklonku mandátu extrémně nepopulární.

Socialistický nebo jiný umírněně levicový premiér (například výše zmíněný Raphaël Glucksmann) by každopádně mohl vládnout s tichou podporou stran blízkých prezidentu Macronovi, ve kterých je ostatně na vysokých místech řada bývalých členů Socialistické strany. Sám premiér Attal byl v minulosti socialistou a Macron začínal svou politickou kariéru jako ministr financí právě v Hollandově vládě.

Kromě klasické politické koalice by mohlo dojít i k sestavení jakési úřednické vlády, se kterou Francie sice dosud nemá žádné zkušenosti, ale která poměrně úspěšně fungovala třeba v sousední Itálii. O této variantě se opakovaně hovořilo již před prvním kolem parlamentních voleb a mezi jmény, která se objevovala v médiích, figurovala třeba někdejší mezinárodní ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová. 

I úřednická vláda by nicméně potřebovala najít alespoň pasivní nadpoloviční většinu v Národním shromáždění – tedy dostatečný počet hlasů na to, aby nebyla dolní komorou parlamentu svržena. Jakékoli řešení v každém případě nemusí být na dlouho, protože prezident Macron má z ústavy právo po roce od vyhlášení voleb Národní shromáždění znovu rozpustit. Pak by se karty rozdávaly zcela od začátku.