Na sociálních sítích se objevila zpráva, že prezident republiky bude 18. dubna besedovat se studenty na Vysoké škole finanční a správní v Praze. Nikde jsem se ale nedočetla, bude-li akce veřejně přístupná, a tak jsem se vydala zjistit na místě, jestli bych si besedu – jistě podnětnou a plnou úžasných bonmotů a spontánních otázek – nemohla taky poslechnout.

[ctete]118022[/ctete]

Po schodech od vchodu se do budovy hrnula spousta mladých lidí, které po jakémsi ohlášení nahoře u zábran, pouštěli dál. Postávalo tam několik členů prezidentské ochranky, chlapíků s drátem za uchem, a kromě toho ještě jakýsi člověk s blíže neurčenou funkcí. Popošel ke mně s otázkou, co si přeju. Hovořil slovensky. Zdvořile jsem odvětila, že mě zajímá, zda je možné dostat se na besedu. Že bych o tom ráda něco napsala. Odpověděl, že to možné není. Dokonce přidal informaci, že nebudou vpuštěni ani novináři. Což tedy, jak se později ukázalo, byla pravda tak napůl. Některé pouštěli, jiné ne. Reportérka Seznamu například dovnitř mohla, jejich kameraman ale musel zůstat na ulici, stejně jako třeba kameraman televize Prima.

Že se do sálu nedostanu, jsem víceméně, no, spíš více než méně, čekala. Co jsem ale nečekala ani ve snu, bylo to, co se rozpoutalo vzápětí. Dotyčný „strážce brány“ na mě začal slovensky hulákat, že mě by tam tedy rozhodně nepustil, a hned mi taky vyložil důvod:

„Já totiž vím, kdo jste!“ povykoval. „Vím, jak se jmenujete. Vy jste od Kalouska!“ Moc jsem nepochopila, proč by „být od Kalouska“ čili z jedné z parlamentních stran, mělo někoho automaticky vylučovat z účasti na besedách s hlavou státu, ale dobrá, když to tedy je výhradně pro studenty a vybraná média…

Jenže ten člověk pokračoval a nabíralo to grády vskutku nečekané. „My si vás všechny evidujem!“ pořvával. „Tady mám vaši fotku!“ Seběhl ještě o kousek níž a vážně – ukázal mi ve svém mobilu mou fotografii z nějaké, asi tak loňské politické akce. V době vlády jedné strany sice mobily neexistovaly, ale přesto z toho mrazivě dýchl zkažený závan fízlovských časů. Také nás tehdy měli na seznamu. A ten pán na to ještě ke všemu vypadal: kožená bunda, výraz i výrazivo hulvátského estébáka.

„Tak to já si vás taky vyfotím,“ odvětila jsem a rovněž vytáhla mobil.

To ho rozlítilo. Tak jistě, fotit si lidi smějí jenom oni. A už to jelo úplně jako za bolševika, living history jako víno. Řvát, vyhrožovat, zastrašovat.

„Koukej toho nechat!“ hulákal novodobý fízl. „Nebo ti ten mobil vyrvu z ruky a praštím s ním tady o zem!“

No, nenechala jsem toho.

Nevím, co je ten člověk zač. K oficiální ochrance zřejmě nepatří. Na pohled působil jako něco mezi klasickým Zemanovým podporovatelem, účastníkem zájezdu z Osvětiman a jakousi nařvanou, tolerovanou (či snad přímo pověřenou) „domobranou“.

[ctete]117793[/ctete]

Během celého incidentu se prezidentova ochranka, několik lidí očividně patřících ke škole i procházející studenti tvářili, že nic nevidí a neslyší. A zůstalo to tak, i když došlo na výhrůžky. Všichni spořádaně a tiše kráčeli na jistě zajímavou besedu.

Skutečně si máme znovu zvykat na zupácký řev novodobých fízlů? Jisté je jen to, že pan prezident je se svými muži spokojen. Svůj k svému.