HISTORIE / Devět stránek, pár jmen členů rodiny a data. Skromný deníček teprve jedenáctileté ruské dívky Táni Savičevové vyjadřuje ale ve skutečnosti mnohem více – za několika řádky se ukrývá neuvěřitelná trýzeň, s níž v ulicích obléhaného Leningradu bojovala její rodina a další více než tři miliony obyvatel. 

Dnešní Petrohrad, založený na počátku 18. století carem Petrem Velikým, je tradičním sídlem ruských carů a vznešeným městem na břehu Baltského moře, v němž se k nebi pnou majestátní paláce, doširoka se rozevírají bulváry a řeku Něvu překračují stovky mostů. Od září roku 1941 až do ledna 1944 se však město, od roku 1924 nesoucí jméno Leningrad, stalo místem hrůzy. Místem, kde zahynulo nejvíce lidí během celé druhé světové války. A mezi nimi i téměř celá rodina Taťjany Nikolajevny Savičevové.

Nacisté jim vpadli do života

Narodila se v lednu roku 1930 jako nejmladší z celkových pěti potomků leningradského pekaře Nikolaje Rodionoviče Savičeva a švadleny Mariji. Když bylo dívce pouhých šest let, zemřel jí otec. Spolu se sestrami Jevgenijí (Žeňou) a Ninou a bratry Michailem a Leonidem (Ljokou) vyrůstala s matkou, otcovými bratry a babičkou.

Léto roku 1941 plánovala rodina strávit na venkově u příbuzných. Neodjela. Vojska nacistického Německa zaútočila spolu se svými spojenci 22. června v rámci operace Barbarossa na Sovětský svaz, aby zničila bolševický režim a vydobyla „životní prostor“ pro Třetí říši. Savičevovi, jako mnoho dalších obyvatel, zůstali v Leningradu a zapojili se do služby v civilní obraně. 

Zatímco matka Marija šila uniformy pro vojáky, strýcové Vasja a Ljoša sloužili v jednotkách protiletecké obrany. Ljoka pracoval v loděnicích, Žeňa v muničním závodě, Nina na stavbě obranných zařízení kolem města. A do práce se zapojila i tehdy jedenáctiletá Táňa – pomáhala kopat zákopy i hasit zápalné bomby. Michail, Tánin starší bratr, už s nimi tou dobou nebyl. Odešel od rodiny i z města, aby se přidal k partyzánům, a protože blízcí neměli o jeho osudu žádné zprávy, předpokládali, že zemřel. 

Smyčka se stáhla

Nepřátelský kruh okolo města se uzavřel 8. září 1941. Ze severu držely město finské jednotky, z jihu německé. Leningrad zůstal přístupný pouze ze vzduchu nebo přes Ladožské jezero. „Po porážce Ruska nebudeme mít žádný zájem na pokračování existence této městské oblasti,“ psal nacistický vůdce Adolf Hitler v jednom ze svých rozkazů. Druhé největší město Sovětského svazu, významné průmyslové centrum a také symbol bolševické revoluce, která se v jeho ulicích odehrála, mělo být srovnané se zemí a část území ležící severně od řeky Něvy mělo skončit ve finských rukách. Město brzy sevřel hlad, zima a strach, jeho obyvatele čekaly hrůzné časy. 

Táňa si hýčkala svého malého papírového kamaráda, svůj deníček, už několik měsíců a svěřovala se mu se všemi událostmi, která ona i její rodina zažívala. Když však udeřily roku 1941 kruté mrazy, do jejich bytu stále více pronikala tuhá zima a zásoby topiva došly, obětovala jej a nechala ho shořet. Matka jí po čase věnovala tenký notýsek, do něhož si dříve její sestra Nina psala pracovní poznámky. Do něj už Táňa své zážitky nevkládala. Psala jen, když k nim vešla smrt.

První zápis učinila v prosinci roku 1941. Toho brzkého rána její sestra Žeňa jako obvykle vyrazila na dvě směny do muniční továrny. Domů se nevrátila. Tělo dvaatřicetileté ženy bylo příliš slabé, příliš vyčerpané, příliš podvyživené. Tou dobou už obyvatelé Leningradu dostávali tak nízké příděly potravin, že hladověli – denní dávky chleba se snížily na 250 gramů pro dělníky a techniky a ještě o polovinu méně pro zbytek obyvatel. 

Silné mrazy navíc zastavily dopravu v ulicích, téměř celé město se ocitlo bez elektřiny.  Po takzvané Cestě života, vedoucí přes zamrzlé Ladožské jezero, sice proudily do Leningradu potraviny, nakrmit všechny hladovějící ale nedokázaly. Historikové odhadují, že hlad tou dobou zabíjel každý měsíc na 100 tisíc lidí. 

Seznam smrti

„28. prosince 1941 umřela Žeňa, ve 12:30 dopoledne,“ zapsala si do notýsku jedenáctiletá Táňa velkými písmeny. Od té chvíle jako by smrt bydlela s nimi. Pouhé dva dny po jejích dvanáctých narozeninách, v lednu roku 1942, zemřela její babička Jevdokija Grigorievna. Měla nemocné srdce a ztratila třetinu tělesné hmotnosti, do nemocnice však jít odmítala s tím, že jsou již dostatečně přeplněné. Dívka její skon zaznamenala slovy: „Babička zemřela 25. ledna 1942 ve 3 hodiny.“ Na příkaz zesnulé si prý rodina až do konce měsíce ponechala její přídělový lístek, a tak oficiální datum smrti bylo stanoveno až na 1. února. 

Na sklonku února zmizela Nina. Rodina se nedopátrala, co se s ní stalo, ten den se navíc město ocitlo pod těžkou dělostřeleckou palbou, a tak ji oplakali jako mrtvou. Nevěděli, že se jí naskytla příležitost k rychlé evakuaci přes Ladožské jezero, aniž by jim měla možnost poslat vzkaz. S jejím zmizením se Táňa papíru nesvěřila.

Rána za ránou

„Ljoka umřel 17. března, o 5. ráno,“ napsala si do deníčku o smrti svého bratra, inženýra a talentovaného hudebníka, který kvůli krátkozrakosti nebyl přijat do armády a zemřel během práce v loděnicích. Na další stránce stojí: „Strýček Vasja umřel 13. dubna ve 2 h. v noci.“ S Táňou si byli velmi blízcí, dívka obdivovala nespočetné množství jeho knih. O smrti druhého strýce, jednasedmdesátiletého muže, jehož zahubil hlad, vypovídá zápis: „Strýček Ljoša 10. května, ve 4. odpoledne“.

A nakonec ztratila dívka i svou matku: „Máma — 13. května 1942, 7:30 ráno.“ Poslední tři stránky popsala větami: „Savičevovi umřeli“, „Umřeli všichni“, „Zůstala jenom Táňa“. Pak už nenapsala nic. 

Osiřelá dívka strávila noc po smrti své matky u sousedů a ráno, navzdory zármutku i vyčerpání, se odebrala do domu své tety. Ta, když viděla, v jak otřesném je Táňa stavu, odvedla ji do sirotčince, kde doufala, že se dočká řádné lékařské péče. Spolu s dalšími 140 sirotky se v létě 1942 dočkala záchrany ze stále obklíčeného Leningradu a byla převezena do vesnice Krasny Bor v dnešní Nižněnovgorodské oblasti.

„Táňa je naživu, ale nevypadá zdravě. Lékař, který ji nedávno navštívil, říká, že je velmi nemocná, potřebuje odpočinek, zvláštní péči, výživu, lepší klima a hlavně něžnou mateřskou péči,“ psala vychovatelka místního sirotčince jejímu bratru Michailovi.

Dívčin stav se navzdory snahám lékařů nelepšil. Trpěla na následky podvýživy, byla otřesená a zlomená. 1. července roku 1944 zemřela v nemocnici v tamějším městě Šatki na střevní tuberkulózu, aniž by tušila, že přece jen nezůstala na světě úplně sama. 

Rodinu už doma Nina nenašla

Do opuštěného bytu Savičevových se vrátila po skončení druhé světové války Nina a malý, popsaný notýsek své mladší sestry zde objevila. Domů, byť se zraněními, se navrátil i Michail. V současnosti je deníček vystaven v petrohradském historickém muzeu, kopie se nachází v muzeu Leningradské blokády na Piskarjovském památném hřbitově.

Blokáda se zhroutila až 27. ledna 1944, po dlouhých 872 dnech, aniž by nepřítel dokázal Leningrad plně vyhladovět, aniž by se město podvolilo nátlaku. Cena však byla strašlivá. Všudypřítomný hlad, zima, ostřelování i nemoci zahubily více než milion obyvatel a obléhání Leningradu se stalo vůbec tím nejkrvavějším v celých dějinách lidstva.

Jedna z mnoha tragédií

Táňa se svým smutným osudem byla jen malým dílkem celé té obrovské mozaiky neštěstí, jemuž tehdy museli lidé, civilisté i vojáci, muži, ženy i děti, čelit. Její deníček však jako by mluvil za všechny oběti, vdechnul smutné statistice konkrétní rozměr a stal se mementem utrpení všech těch, kteří svůj příběh už nikdy neřeknou.

„Takových příběhů se tehdy v Leningradě odehrály statisíce,“ píše Timothy Snyder ve své knize Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. „Nacistický a sovětský režim proměňovaly lidi v čísla, z nichž část můžeme pouze odhadovat a část velmi přesně rekonstruovat. Jako vědci musíme po těchto číslech pátrat a uvádět je do souvislostí. A jako humanisté musíme oněm číslům vrátit lidský rozměr. Pokud to nedokážeme, znamená to, že Hitler a Stalin zformovali nejen náš svět, ale i naši lidskost.“