V neděli skončil „Parteitag“ Hnutí ANO. Jeho majitel, vůdce, ideolog, prorok a jediná hvězda (velikosti červeného trpaslíka) veřejně oznámil, co je jeho snem, když „náhodou spí“. Z toho usuzuji, že Andrej Babiš není čert, protože ten nespí nikdy. Ani náhodou. Když není čert, není ani důvod k iracionální předpodělanosti z vymyšlené příšery. Máme se jej proto snad spíše bát jako člověka, politika a podnikatele?

Říká se, že ve svém podnikání používá drsné metody. Nevím. Nepodnikám, takže se jich nemusím bát. Nanejvýš se podnikatele A. Babiše mohu obávat jako nedobrovolný konzument výrobků jeho firem. Jako obrana mi slouží aplikace, která funguje docela dobře.

[ctete]103590[/ctete]

Měl bych se bát A. Babiše jako politika? Není proč, protože on přece není politik, jenom „je v politice“. Sice na ni má nekonečněkrát větší vliv než já, ale to přece není důvod k obavám. „V politice“ jsme nějakým způsobem všichni. Někteří tak, že se jí vyhýbají (marně, samozřejmě), někteří se občas, třeba při volbách, politicky projeví a ještě další se v ní aktivně angažují. Případně od každého něco, podle osobních preferencí a názorů.

Jaký je páně Babišův sen? Na rozdíl od pražského měšťana Matěje Broučka, který se ze svého snu probudil, aniž způsobil nějakou škodu, český občan Andrej Babiš by rád svůj sen uskutečnil. Není to zmatený sen pivem omámené mysli ani exaltovaný sen křesťanského kazatele. Je to racionální úvaha sebestředného a mocichtivého člověka, který ji vydává za sen ve smyslu svého toužebného přání. Protože disponuje prostředky, které by mu to snad i mohly umožnit, z pudu sebezáchovy bychom mu v tom měli zabránit.

Podstatou jeho snu je likvidace demokracie. On to tak samozřejmě neříká, protože by mohl být okamžitě obviněn (zajisté neprávem, jako v jiných případech) z nějakých totalitářských sklonů. Snad jen kouzlem nechtěného jeho návrhy, například na radikální snížení počtu zákonodárců a zrušení Senátu, připomínají rétoriku původně radikálního socialisty Benita Mussoliniho z období kolem roku 1920.

Je to ve skutečnosti nehorázný populistický útok na demokratický stát. Tleskají mu souvěrci, část z devótnosti, část z hlouposti, a tleská mu těžko odhadnutelný dav. Ten tvoří poměrně velký počet nespokojených a frustrovaných obyvatel České republiky. Zhusta těch, kteří buď k volbám nechodí, nebo i ze zoufalství volí demagogické hlasatele pravdy, „kterou každý zná“.

[ctete]104075[/ctete]

Máme u nás zastupitelskou demokracii a parlament, který je zákonodárným orgánem, jemuž se zodpovídá vláda. Parlament je dvoukomorový, přičemž senát (pohrdaný a neoblíbený) byl ustaven právě pro situace, v jaké jsme se ocitli vteřinu poté, co pan Babiš veřejně sdělil svůj sen. Totiž pro případ, že bude hrozit ovládnutí sněmovny nedemokratickými silami. Přesně to hrozí naší zemi letos na podzim. Krysař z Čapího hnízda a jeho klaka nás mohou odvést do podobných míst, v jakých tato země byla už dvakrát.

Pan Babiš navrhuje karikaturu parlamentu, v němž bude každý milion obyvatel naší země zastupovat deset poslanců. Je to vlastně ještě docela liberální návrh – také by jich mohlo být třeba jen patnáct. Každý za jeden region plus pan Babiš. To by teprve byla přímá volba a přímá demokracie! Rázem by parlament přestal být i Leninem pohrdanou „žvanírnou“ a stal by se skutečnou „převodovou pákou“ mezi geniálním mozkem Vůdce, zákony této země a jejími obyvateli.

Jako kdyby nestačilo, že se stát stal výplatním místem pro firmy pana velkopodnikatele, který se legálně zmocnil kontroly nad veškerým podnikáním. Že to nevadí těm opravdu velkým firmám a hráčům, to mne nepřekvapuje. Buď jsou tak velcí, že na ně nedosáhne, nebo patří k partě kluků, co spolu mluví.

Že to nevadí těm, kdo jeho politické podnikání legitimizují svými hlasy, to se mi nelíbí, ale nepřekvapuje mne to. Naivků, oportunistů, zklamaných poctivců a ledabylých občanů je dost v každé zemi. Nedávná praxe mnoha politických stran k tomu významně přispěla. Také proto může Vůdci procházet to, co by neprošlo nikomu v žádné minulé době.

[ctete]104021[/ctete]

Co s tím? Je to v podstatě dost jednoduché, ale v praxi je skoro nemožné toho dosáhnout. Stačí totiž toho pána z politiky vystrčit. Není nutné žádné násilí, není třeba mu nadávat a ostouzet jej. Stačí dát hlas někomu (komukoliv) jinému. Naneštěstí je třeba, aby těch, kdo to udělají, bylo výrazně víc, než jsme doposud byli svědky. Přitom jde jen o to, obětovat asi tak hodinu svého času své vlastní budoucnosti.

Velkou posilou pro ANO je defétistický a opatrnický postoj většiny ostatních politických stran a hnutí. Jen výjimečně některý z politiků řekne, s kým je a s kým není ochoten spolupracovat. Raději se schovávají za hloupou a nepravdivou výmluvu, že „o všem rozhodnou voliči“. Ano, počet hlasů bude rozhodující, ale o ten se bojuje tak, že se jasně řekne, co chci a co nechci.

Jak mám třeba já dnes vědět, jestli hlas, který dám ve volbách jedné ze stran, neskončí nakonec v koalici s Hnutím ANO? Protože to nevím, mohu se rozhodnout nejít k volbám nebo volit toho, kdo mi na mou otázku odpovídá. Tímto způsobem se nejspíš bude rozhodovat víc voličů a dá se očekávat, že na to některé tajnůstkářské strany doplatí. Ke škodě nás všech. Sen páně Babišův je totiž opravdu nebezpečný a nikdo z politiků by se neměl utěšovat tím, že v případné koalici s ANO zabrání politické katastrofě. Nezabrání ničemu.

Aby voliči věděli a aby partaje jednoho dne nestály na pokraji propasti, je zapotřebí, aby ti, pro které je demokracie větší hodnotou než účast v mizerném holportu, jasně řekli, že s Andrejem Babišem a s jeho hnutím nikdy spolupracovat nebudou. Pokud to neudělají, nedostanou hlas od tolika voličů, že to povede k jejich porážce nebo k podřízenému postavení pod protektorátem ANO.

Výsledkem opatrnictví a rádoby politického mlžení může být, že do roka a do dne od letošních voleb budeme mít sněmovnu o polovinu menší, Senát bude zrušen a na Hradě bude místo churavého starce poslušná loutka. Toho se bojím. Ne Andreje Babiše, ale srabství politiků a zklamání občanů, kteří nebudou mít komu svěřit svůj hlas a budoucnost této země. Vůdce má sen. Nejvyšší čas, aby se ostatní politikové konečně probudili.