GLOSA / Dorazily teplé dny a s nimi i estetické dojmy z více či méně spoře oděných žen a mužů. Musím se přiznat, že jak nerada vystavuji své fyzické nedostatky, o to víc mě fascinuje suverenita, s jakou to dělají ženy, které jsou na tom podstatně hůř.
K napsání této glosy mě přiměly dva čerstvé zážitky. Při cestě do práce přes Václavák šla přede mnou dívka v kraťáskách těsně pod zadek. Stehna měla mohutná a poznamenaná celulitidou. Vykračovala si hrdě a zírajícím kolemjdoucích nevěnovala pozornost.
Před pár dny jsem se vrátila ze Švédska, které je v přístupu k jinakosti jinde než česká společnost. Respekt k různorodosti se dětem vštěpuje odmalička. S šestiletými neteřemi, které v tomto prostředí vyrůstají, jsme si četly bohatě ilustrovanou knihu s názvem, který by se dal přeložit jako „Holé zadky“ nebo „Jenom zadky“.
Holčička se jde před návštěvou bazénu s mámou osprchovat a nadšeně pozoruje nahá těla žen kolem sebe: „Zadky vypadají tak rozdílně: velké, malé, kulaté, hranaté, bílé, hnědé, dolíčkovaté, roztomilé… A kolik koz (tento výraz nepůsobí ve švédštině tak vulgárně jako v češtině) je tu k vidění!“ Na další straně s detailně zobrazenými těly hrdinka knihy komentuje to, co mají ženy mezi nohama.
S trochou nadsázky jsem si připadala, jako bych listovala pornočasopisem, možná jsem se i zarděla. Moje neteře ale jsou a budou jiné. Pohled na nahá těla, i ta se sebevětšími nedostatky, je do rozpaků nepřivede. Vždyť i figurína ve sportovní podprsence a šortkách u vchodu do švédského obchodního řetězce se sportovními potřebami je plnoštíhlá.
Ale vraťme se do Česka. Tvrdit, že mi působí estetickou újmu ženy a muži v upnutých tričkách a kraťasech, ze kterých jim přetékají špeky, je jedna věc. Zvyknout si na to, že do toho, jak vypadají, mi vlastně nic není, je věc druhá. I tak se může projevovat vyspělá a sebevědomá společnost.