Státy vznikají, aby trvaly. Uhájit sto let vlastní existence v rámci státního celku se Čechům sice podařilo, jejich stát ovšem mnohokrát změnil zgruntu charakter a spousta lidí ho nikdy nepovažovala za něco, co by měli hájit. Nejen Němci nebo Slováci, ale nakonec ani Češi, kteří se pod vlivem svých vůdců opakovaně raději smířili s okupací cizích tyranů.

Na ideály první republiky se snad pokusil navázat Václav Havel po vzniku samostatné České republiky, ale nedokázal pro ně najít všeobecný konsensus. Dnes se zdá, že je stále těžší najít všeobecný konsensus i pro udržení liberální demokracie, která bez toho slova liberální není žádnou demokracií, ale jen diktaturou většiny.

Ostatně z té stovky let jsme dobrou polovinu prožili v různých krvavých diktaturách, které za sebou zanechaly stopy trvalejší než ty masarykovské ideály, a vyrovnáváme (nebo spíš nevyrovnáváme) se s nimi dodnes. Namluvili jsme si, že jsme tak malí, že my nic a za nic ve svých dějinách nemůžeme, to oni – oni nás zradili, oni nás donutili sehnout hřbet, oni nám nepomohli atd. Vždycky jen oni.

Přitom nejvíc jsme se zradili vždycky my sami. Nikdo neměl povinnost nám pomoci tak, jako jsme ji měli především my sami. Vždycky a za všech okolností. A tak se mi u příležitosti toho stoletého výročí vynořuje opět ta rouhavá otázka, která provází naší státní, ale i národní existenci odjakživa. Stálo to vůbec za to?

Ta nesamozřejmost smyslu naší existence, kterou chtěl Masaryk zdůvodnit a obhájit důrazem na ideály humanity a ušlechtilosti, jenž by ostatní země vnímaly jako přidanou hodnotu našeho působení. Bohužel, nepovedlo se to úplně ani jemu a jeho nástupci. On sám si přál dostat na své dílo padesát let, nedostal ani polovinu.

A momentálně mají vrcholní představitelé státu a republiky úplně jiné ideály než Masaryk: z vyčuranosti a sobectví udělali státní filozofii. To by se Masarykovi určitě nelíbilo. Ale nám se to většinou líbí, takže frčíme dál a uvidíme, co to s námi udělá a kam nás tahle státní idea v příštích letech zavede.