Majitel vydavatelství OneHotBook Martin Pilař FOTO: Filip Jandourek / se souhlasem
FOTO: Filip Jandourek / se souhlasem
ROZHOVOR / „Je pravda, že možná polovina skvělých jevištních herců tuhle disciplínu nezvládá, a když přijdou na casting, je to průšvih,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 Martin Pilař, majitel vydavatelství audioknih OneHotBook, které je největším a také jedním z nejstarších v Česku.
Mluvili jsme o tom, jak lze konzervativní čtenáře přesvědčit, že audioknihy nejsou jen pro nevidomé, o náhodách, které mohou rozhodnout o úspěšnosti titulu, nebo o tom, jak velká výzva byla převést do audioknižní podoby Pražský hřbitov Umberta Eca a čím na sebe upozornili Oldřich Kaiser a Eliška Balzerová.
Jak je na tom v současnosti český audioknižní trh?
Český audioknižní trh rok od roku roste, vychází více titulů, v loňském roce to bylo přes osm set nových audioknih, naplňují se i okrajovější žánry. Když srovnám poměr prodejů tištěných knih a audioknih, jsou audioknihy na pěti až sedmi procentech knižních vydání. V porovnání se zeměmi, které jsou na tom opravdu dobře, jako jsou Německo, USA nebo skandinávské státy, zatím nejsme ani na polovičních číslech.
Je to tím, že u nás audioknihy prorazily později než na Západě?
U nás skvěle fungoval rozhlas a jeho dramatizace nebo četby na pokračování. Audioknihy jako takové, tedy hlavně nekrácená četba, se nevydávaly a s produkcí se v podstatě začalo až s rozšířením formátu mp3. Ten umožnil dostat na jedno CD téměř 12,5 hodiny nahrávky a výrazně zlevnil cenu nosiče. Ještě větším impulzem pro rozvoj trhu byl nástup digitálních distribucí typu Audiolibrix.cz s možností okamžitého downloadu audioknihy do mobilu.
Zde jsme chytili vítr docela rychle. V USA nebo Německu měli náskok v tom, že byli zvyklí poslouchat rozsáhlé audioknihy už před mnoha lety, klidně i na dvaceti audiokazetách. Nicméně jsou to obrovské jazykové regiony a trhy a dynamika rozvoje je těžko srovnatelná.
Čím to je, že se u nás audioknihy stávají mainstreamovou záležitostí jen pozvolna?
Méně informované publikum pořád trpí předsudky. Mám zkušenost z veletrhů, že lidi přijdou a řeknou: „To jsou audioknihy? Já radši čtu.“ Jenže tohle je taky četba, ale taková, při které můžete dělat i spoustu jiných věcí – a text při tom vstřebáváte jinak, někdo dokonce intenzivněji. Zádrhel vidím spíš v tom, že české publikum je pořád velmi konzervativní.
Neustále pracujeme se skupinou čtenářů, kteří knihy mají rádi, ale audiokniha se jim musí nějak podstrčit. Jakmile se k nim dostane kvalitně zpracovaná nahrávka, stávají se z nich posluchači. To neznamená, že se vzdají tištěných knih, ale vybírají si, který text si přečtou a co si raději poslechnou.
Takže lidé audioknihy odmítají, aniž by je vyzkoušeli?
Z devětadevadesáti procent ano. Neznají je. Pořád se nás třeba ptají, jestli jsou audioknihy jen pro nevidomé.
Znám knihomoly, kteří tvrdí, že se na nahrávku nedokážou soustředit.
Taky jsem se s tímto názorem setkal, ale je to jen otázka zvyku, kterého se zbavíte během jednoho dvou poslechů. Vím o lidech, kteří se k tomu stavěli podobně, ale pak se to najednou zlomilo.
K uživatelskému komfortu dost pomáhá chytrý telefon, do kterého si můžete knihu stáhnout a okamžitě ji začít poslouchat. A fyzický nosič funguje bezvadně především jako dárek. Balíček nalezený pod stromečkem ničím nenahradíte. Navíc existují lidé, kteří digitálu úplně nevěří a bojí se, že se jim nahrávka třeba někam ztratí. A pak jsou tu tací, kteří potřebují držet v ruce nějaký artefakt. Hezký obal pro ně znamená něco navíc.
Některé tituly ale každopádně vyžadují plnou pozornost posluchače, jako třeba vaše novinka Pražský hřbitov od Umberta Eca. Je to dílo pro audioknižní fajnšmekry?
Určitě. Jde o náročnou knižní předlohu, která je skvěle vymyšlená a současně napsaná se spoustou nadsázky a utajeného humoru, který je v textu skrytý. A právě audio takové věci dokáže zprostředkovat lépe než běžná četba, protože interpret vám autorovy myšlenky doručí ve srozumitelnější a stravitelnější podobě. Díky umění narátora dokážete vnímat nejen samotný text, ale i náladu nebo to, co je skryto mezi řádky.
V případě Pražského hřbitova na tom režisér s interprety Igorem Barešem a Davidem Švehlíkem dřeli tak, že za jednu čtyřhodinovou frekvenci natočili nějakých dvacet stran, což znamená pět stránek za hodinu. Takhle intenzivní práce se musí někde projevit.
Co bylo tak náročné?
Ecův text sám o sobě je vrstevnatý, střídají se v něm vypravěčské roviny, prolínají se časové linky. I v lineárně vyprávěných kapitolách neustále odkrýváte vrstvy příběhu, kdy přemýšlíte o tom, jestli si hlavní postava s posluchačem hraje, nebo skutečně ztratila paměť. Projev herců musel být vybalancovaný – tedy aby nebyl příliš didaktický, aby vás bavil a zároveň abyste se ve vyprávění neztratili. Vyvážit tyto polohy je nesmírně těžké.
Riskujete, když se pouštíte do tak složitých titulů?
Děláme to od začátku, protože nás zajímá, jak mluvené slovo dokáže takový text zpracovat a jak mu může prospět. Nikdy jsme nechtěli být nakladatelství postavené jenom na detektivkách. Chceme lidi přesvědčit, že audiokniha zvládne zpřístupnit i náročné dílo, a považujeme za výzvu udělat z takového titulu událost. Nepochybně by se našly věci, na které bychom si zpočátku netroufli, ale postupem času získáváme ostruhy.
Můžete uvést příklad?
Kmotr. Dneska se dá říct, že je to klasické mainstreamové dílo, ovšem když si ho poslechnete v podání Oldřicha Kaisera, vnímáte ho zase jinak, než kdybyste ho četla. Interpret vám dokáže zprostředkovat svět, prostředí a poetiku, které během prostého čtení jenom přelétnete. U audioknihy máte čas se zamyslet nad tím, jak to autor myslel nebo proč použil zrovna taková slova.
Nesmírně náročné na uchopení byly třeba i Roky od Annie Ernauxové. Pro Elišku Balzerovou a režiséra Michala Bureše byla velká výzva interpretovat srozumitelně autorčiny myšlenky. K úspěchu audioknihy nejspíš pomohlo i to, že jsme se s jejím vydáním náhodou trefili do momentu, kdy měsíc předtím získala autorka Nobelovu cenu. Ale když jsme ho připravovali, říkali jsme si, že si ho vydáme pro radost a uvidíme. Najednou je z toho hit, ostatně jako ze spousty dalších…
Můžete být konkrétní?
Aktuálně třeba titul Markovič: Lovec přízraků – pro audio svojí strukturou náročná literatura faktu, kombinující vyprávění, rozhovory, protokoly z výslechů. Nahrávali jsme se čtyřmi narátory, kombinovali dramatizované pasáže s vyprávěním, pracovali jsme se zvuky prostředí… Výsledek působí přirozeně, pro posluchače je přehledný a velmi atraktivní.
Nebo skvělé odvyprávěný a zahraný Trainspotting, pro jednu generaci dílo notoricky známé zásluhou výbornému filmu. Kniha je ale samozřejmě hutnější a její přerod do audia si narátor Kryštof Bartoš s režisérem Vítem Malotou doslova odžili a vydřeli. Spolu se skvělou původní hudbou je audiokniha příkladem výborně zvládnutého řemesla s vysokou přidanou hodnotou.
Vraťme se ještě k Elišce Balzerové, která za svůj výkon letos získala cenu jako nejlepší audioknižní interpretka.
Vždycky, když nějaká cena přijde, jsme vděční, že práci, včetně té, co není prvoplánově zjevná, někdo ocení. Rádi se pochlubíme a vydáme titul, který je podle nás zpracován na hranici možností. A pořád hledáme, jak tyto meze posouvat dál, jak lidi překvapovat.
Začínali jste ale na detektivkách.
Ale mezi prvními tituly jsme měli například Žítkovské bohyně. Už od začátku jsem chtěl mít širší a zajímavější záběr než jen jeden žánr, to by byla nuda.
Jak se vlastně posuzuje úspěšnost titulu – podle prodaných kusů, podle ocenění, hodnocení a recenzí?
Důležité je pro nás ekonomické hledisko a zároveň to, aby se titul dostal do mainstreamu, aby ho ocenili odborníci i běžní posluchači. Příkladem je zase Kmotr, dlouhodobě jeden z nejprodávanějších titulů na audioknižním trhu. Vyhrál tři ceny Audiokniha roku včetně té hlavní. Podobně je na tom Egypťan Sinuhet.
Neříkejte, že se taky hodně poslouchal, vždyť má čtyřicet hodin…
Ano, je to zkrátka evergreen. A když máte nějakou knihu ráda, tak její délku respektujete i v audiu. Poslouchají ji také lidé, kteří se k ní vracejí po mnoha letech a užívající si toho, že jim ten velký příběh někdo přečte, zvlášť když to udělá tak skvěle jako Lukáš Hlavica. To jsou blahem bez sebe. Pak jsou lidi, kteří ten titul znají, ale ještě ho nečetli a právě touhle formou si k němu najdou cestu.
Využívají toho středoškoláci v rámci povinné četby, že si Remarqua, Škvoreckého nebo Dumase prostě poslechnou?
Přesně pro tuhle skupinu, která si pořád na mobilu pouští videa a muziku, je stahování audioknih přirozené a běžné. Starší posluchači zase tímto způsobem dohánějí, co jako studenti v rámci povinné četby zanedbali.
Když si s odstupem času, s určitou životní zkušeností a nadhledem poslechnete díla, která vám škola možná znechutila, vnímáte je jinýma očima. Příkladů je spousta, ale uvedu zrovna třeba Remarqua, kterého jsem miloval a od patnácti četl všechny jeho knížky. Moc mě v nich bavilo dobrodružství, kamarádství, hezké ženské a auťáky. Když si stejné knihy poslechnu dneska, říkám si, proboha, vždyť je to zároveň většinou strašně smutné. Najednou vnímám úplně jinou rovinu textu.
Máte už stálý okruh herců, s nimiž spolupracujete? Víte už, na koho se kdy obrátit?
Protože audioknihy vydáváme už dvanáct let, máme v databázi stovky lidí. Snažíme se odhadnout, jak si asi vypravěče představoval autor. Herce vybíráme mnohdy podle toho, jak je dílo napsané a jak je ztvárněný protagonista. Snažíme se najít vypravěčský ekvivalent, který není odvislý jenom od barvy hlasu nebo věku interpreta, ale odráží i jeho celkový naturel, který se při četbě projeví.
Pokud někoho nezaučujeme, což v případě talentů také děláme, počítáme s tím, že řemeslo má už zvládnuté a že je vzdělaný. Režisér mu vysvětlí, jak na dílo nahlíží, a pak se společně snaží najít způsob, jak ho zaznamenat a předat publiku. A pokud si nejsme jistí, uspořádáme casting.
Je pro herce načítání audioknih už něco víc než jen vedlejší způsob obživy?
Dřív bylo méně příležitostí, a tak nebyli zvyklí si udělat čas, protože audiokniha je náročná jak na přípravu, tak na dobu strávenou ve studiu. Teď už je jednodušší se s interprety domluvit, jsou i mnohem zkušenější. Šikovní narátoři s tímto formátem rostli a už ho chápou jako daleko prestižnější záležitost. Znovu připomenu Kmotra, o kterém se možná další dvě generace bude mluvit v souvislosti se skvělým výkonem Oldy Kaisera.
Zpočátku ale těch schopných moc nebylo.
Schopní možná byli, ale nevědělo se o tom, protože se to nezkusilo. Přesto je pravda, že možná polovina skvělých jevištních herců tuhle disciplínu nezvládá, a když přijdou na casting, je to průšvih. Mají třeba dobrou techniku čtení, jenže to nestačí, protože vyprávění je příliš ploché. Neumějí příběh podat tak, aby deset, dvacet nebo i více hodin udrželi posluchače ve střehu, zaujali ho. Pokud ladění textu sami nerozumějí, je to pak pro posluchače strašná nuda.
Pak jsou narátoři, kteří přečtou stránku textu a vy se z toho posadíte na zadek. Posloucháte s otevřenou pusou a rozhodně chcete, aby pokračovali a vyprávěli. Můžou to být herci, které vůbec neznáte a kteří jsou nesmírně talentovaní, i když z nějakých důvodů nejsou tolik obsazovaní v televizi ani v divadle. Jsou to zkrátka špílmachři – sice s neznámou tváří, zato bezvadným hlasem – kteří se časem prostřednictvím audioknih prosadí. A najednou se stane, že posluchači pak přímo vyhledávají audioknihy, pod kterými jsou jako interpreti podepsáni.
Předpokládám, že takoví se konkurence v podobě umělé inteligence bát nemusí.
Zatím určitě ne. Porozumění textu a jeho zpracování je myslím stále výsadou přemýšlejícího člověka s nějakou zkušeností. Samozřejmě jsme to zkoušeli, protože nás vývoj v tomto směru zajímá, ale zatím s výsledkem, který je silně neuspokojivý.
