Volební kampaň běží na plné obrátky. Zatímco hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem se stylizují do role jediných poctivých a spravedlivých, kterým jde po krku „nesnesitelná korupční hydra“, sociální demokracie vsadila na tradiční souručenství s odbory. Společně vyhlásili válku levné práci. Tlak na zvyšování mezd podpořený hrozbou stávek však hraničí s třídním bojem proti „vykořisťovatelům“.

Odboráři využili zjitřené předvolební situace a začátkem září vyhlásili stávkovou pohotovost. Oznámili slogan „konec levné práce“ s tím, že státní zaměstnanci půjdou příkladem. Předák největší Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula, v kuloárech považovaný za „stínového premiéra“, v médiích plédoval za skokové zvýšení platů ve veřejné sféře.

Harmonické vztahy

To se skutečně podařilo. Premiér Sobotka mohl vítězoslavně oznámit, že ve vládě došlo k dohodě na zvýšení mezd o 15 procent u učitelů a o 10 procent u ostatních státních zaměstnanců, jak si odboráři předsevzali. Plošně, bez ohledu na kvalitu a výkon. Dokonce už od listopadu, což jistě koresponduje s termínem voleb čistě náhodně.

[ctete]153247[/ctete]

Jako mávnutím kouzelného proutku se vládě podařilo najít i peníze ve státním rozpočtu. Ministr financí Ivan Pilný sice s jeho strukturou projevil nespokojenost, přesto však vyčaroval 21 miliard korun navíc, když „papírově“ zvýšil odhad výše příjmů na příští rok. To vládě umožnilo ponechat schodek rozpočtu ve výši 50 miliard korun, v době pokračující konjunktury nehorázně vysoký.

Rozumné zvyšování platů ve státní sféře by mohlo být v pořádku, pokud by se vláda nenechala odbory vehnat do slepé uličky. V resortech se nešetří, ale naopak se rázně zvyšují počty státních zaměstnanců, včetně tisíců nových úředníků. V letech 2014 až 2018 stoupne jejich počet rekordně o více než 36 tisíc na hranici 453 tisíc, nejvyšší v historii České republiky. Státní rozpočet na příští rok počítá s dalšími 8 tisíci státními zaměstnanci navíc.

Facka soukromému sektoru

Tento stav kritizuje i řada nezávislých ekonomů. „V takovéto situaci je navyšování platů fackou soukromému sektoru. Platy by se měly zvyšovat pouze na základě redukce počtu státních zaměstnanců a růstu produktivity práce,“ vzkazuje Štěpán Křeček z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze. Skutečností je, že růst mezd ve státní sféře je podstatně vyšší než v soukromé.

Proč však nerozdávat peníze, když z cizího krev neteče a skokové zvýšení mezd zaplatí daňový poplatník? Jak se to slučuje s Babišovou rétorikou odpovědného hospodáře, když nakonec na drtivou většinu návrhů zvyšovat vládní výdaje kývne?

Zatímco vláda podle not odborů svým potenciálním voličům peníze před volbami rozdává, jinde chybějí. Do silnic, dálnic, škol apod. investuje o řádově desítky miliard korun méně než v dobách ekonomické krize, což platí i pro příští rok.

Ministr Pilný, který v politice končí a podle toho se chová, má pravdu, když společně s pravicovou opozicí vládu napadá, že nemá žádné priority ani potřebné vize typu důchodové reformy, a pouze projídá budoucnost. Jako by už nebral v úvahu, že ve vládě sedí za hnutí ANO vedené jeho předchůdcem Andrejem Babišem, který naopak podlehl nepatřičné sebechvále a hovoří o historicky nejlepší vládě, kterou zničili podrazáci z ČSSD.

Zásluha podnikatelů

Šlapající ekonomika a nízká nezaměstnanost jsou hlavně zásluhou solidního výkonu podnikatelského sektoru vládě navzdory, dusící jej novými předpisy, kontrolami a často likvidačními sankcemi. Středula si však na něj hodlá posvítit. Nelíbí se mu, že jsou u nás v porovnání s vyspělou západní Evropou mzdy stále nízké.

V tom má jistě pravdu. Toto porovnávání je ale ošidné vzhledem k rozdílnému vývoji a produktivitě práce v těchto zemích a jiné struktuře ekonomiky, u nás často vědomě postavené na levné pracovní síle i díky daňovým úlevám rozdávaným plnými hrstmi zahraničním investorům za vlád ČSSD. Porovnávat mzdovou hladinu s Německem je jen populistickou vějičkou mimo realitu.

Prudké a plošné zvyšování mezd, jak si odbory představují, by mnoho podniků položilo na záda, což by se odrazilo v jejich schopnosti investovat do vlastního rozvoje a konkurovat zbožím či službami ve světě. Jen by se uvolnil ještě větší prostor pro levnější výrobu z Asie.

Zisk pro sebe, bída pro lidi

Josef Středula se před rokem nechal slyšet, že soukromníci vyplácející nízké mzdy chtějí „zisk pro sebe a bídu pro lidi“. Podobně se nedávno vyjádřil volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek, který tyto podnikatele rovnou označil za darebáky.

Touto radikální rétorikou odbory a sociální demokraté obhajují tlak na zvyšování minimální mzdy, která se dotýká i soukromého sektoru. ČSSD ve vládě prosadila zvýšení minimální mzdy na 12 200 korun a do roku 2022 má stoupnout na 16 tisíc korun.

[ctete]152045[/ctete]

Minimální mzda tak za poslední čtyři roky stoupla o 43 procent, což je tempo za hranicí rozumné únosnosti. S minimální mzdou totiž rostou i nejnižší úrovně zaručené mzdy, které jsou aktuálně v rozpětí 11–22 tisíc korun. Opakované navyšování minimální mzdy se tedy dotkne mnohem většího počtu zaměstnanců a firem, než to vypadá.

Středula se však cítí na koni a hodlá současně zkracovat pracovní dobu, uzákonit pětitýdenní dovolenou, zvyšovat odstupné, rušit první tři dny bezplatné nemocenské – vše na vrub vyšších nákladů zaměstnavatelů. Na druhou stranu podporuje všechny nové represivní nástroje typu EET.

Podnikatelům se tak u nás i přičiněním odborů stále více utahují šrouby, a i proto může konjunktura v dohledné době skončit – se všemi nepříznivými dopady pro kondici firem i státní rozpočet. Místo aby jim vláda podivné symbiózy rozpínavého agrokapitálu a radikálních socialistů ulevovala od byrokratické zátěže a snižovala na evropské poměry vysoké odvody práce, což by se odrazilo i ve vyšších čistých mzdách jejich zaměstnanců, dělá pravý opak.

Bumerangový efekt

Kombinace zvyšování byrokracie a tlaku na neúměrný růst mezd může vyvolat opačnou reakci. Částečné propouštění, vyšší podíl zaměstnávání zahraničních pracovníků či nahrazování některých provozů automatizací.

Líbivé vyhlášení války levné práci je jen novou formou třídního boje proti kapitalistickým „vykořisťovatelům“, která se může v konečném důsledku bumerangovým efektem obrátit proti těm nízkopříjmovým, jejichž jménem byl vyhlášen.