Politika je více o emocích než o rozumu. A právě proto má větší šanci vyhrát Miloš Zeman než Jiří Drahoš. Říkám (vlastně píšu) to nerad, ale jak říká Jára Cimrman, „to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat.“ Dojít k tomuto nemilému zjištění není snadné. Základní předpoklad je, že při televizní debatě musíte vypnout mozek a zapnout srdce. Není to lehké.
Dva světy
Musíte zapomenout na to, že jste pacient, který už čtvrt století intenzivně sleduje politický vývoj v zemi (ano, pacientem jsem se stal již v raném věku…). Musíte potlačit vše, co o Zemanovi víte, že dělal už v roce 1996 nebo 1998. Bamberskou aféru, akci Olovo, objednané trestní stíhání Tomáše Ježka. Musíte zapomenout na všechny jeho názorové veletoče (od zastánce multikulturní společnosti po bijce migrantů, od zastánce presumpce viny u politiků k bojovníkovi za presumpci neviny a tak by se dalo pokračovat). Musíte zapomenout na to, kolikrát byl soudem usvědčen ke lži a odsouzen k omluvě. A musíme zapomenout, kolikrát lhal v poslední debatě, po které se můj Facebook začal plnit rozhořčenými statuty přesně o tom, kde všude lhal a mlžil. Přátelé, chápu vás, ale to je úplně jedno. To totiž nerozhoduje.
Lidé, kteří nejsou pacienti, si nepamatují, kolik Albánců jsme přijali v roce 1999, a je jim to jedno. Zajímá je, že tu existuje jakási hrozba, že budeme muset teď přijímat jakési Araby. A je jedno kolik a jakým způsobem. A coby protivník této hrozby působí Zeman neskonale důvěryhodněji než Jiří Drahoš. Lidé, kteří nejsou pacienti, netuší, jaký je rozdíl mezi prověrkou na stupeň vyhrazené a tajné, je jim to srdečně jedno a celá ta trapná záležitost s Mynářem, která nás pacienty dokáže rozžhavit do běla, je nechává zcela chladnými.
Chtějí rozhodovat
Lidé, kteří nejsou pacienti, jsou už unaveni upozorňováním na ruské nebezpečí, protože ho nikde hmatatelně nezaznamenali, pořád o něm přitom slyší a začínají mít utkvělý pocit, že je využíváno jako hůl na názorové oponenty. O politiku se moc nezajímají, ale o to více chtějí o všem rozhodovat. Takže Drahošova věta „Podívejte se do Británie, jak to dopadlo (když nechali hlasovat lidi)“ byla smrtící, zatímco Zemanova podpora referenda jim zní jako rajská hudba. Lidem, kteří nejsou pacienti, je také úplně jedno, jestli je Norbert Hofer v Rakousku ministr zahraničí nebo ministr dopravy.
Pro lidi, kteří nejsou pacienty, rozhoduje dojem vizuální a zvukový. A ten dojem je takový: Zeman suverénně rozvalený v křesle, Drahoš pořád v jakémsi „polopozoru“. Jako kdyby byl napnutý, kdy bude moct něco říct. Jak agilní žáček ve škole, co se už už přihlásit. Zemanův hlas je klidný, hluboce posazený. Má velkou výhodu toho, jak mluví pomalu a důrazně. Martin Weiss z Echa na Twitteru trefně poznamenal, že by mohl číst v rádiu pohádky. Drahoš je pravý opak, člověk skoro čekal, kdy mu rozrušením (či rozčílením, přiznejme si, že pochopitelným) přeskočí hlas.
Neusnul, nespadnul, nerozpadnul se…
Ano, Miloš Zeman tak nestydatě lže, třeba právě v případě Mynářovy prověrky, že by člověk nejraději vstal a vrazil mu pár facek, leč rozhořčení v prezidentské debatě není tou správnou taktikou. A právě ta sebejistota a klid v kontrastu s Jiřím Drahošem, který jako kdyby v sobě měl nějakou pružinu, působila nejvíc v Zemanův prospěch. Současný prezident má to štěstí, že je ten typ člověka, který by zcela přesvědčivě říkal „jsem absolutně nevinen“, i kdyby byl chycen, jak stojí nad mrtvou manželkou s nožem v ruce a celý od krve. Lidsky nepříliš lákavé, pro politiku k nezaplacení.
Své poslední naděje jsem vkládal do Zemanova zdravotního stavu. Doufal sem, že třeba spadne ze židle, usne nebo se zkrátka v půlce pořadu rozpadne. Ale nakonec to na svoje současné poměry dal i fyzicky. A své příznivce bezesporu zmobilizoval a možná získal i nějaké navíc. Zato silně pochybuji, jestli existuje nerozhodnutý volič, který by po čtvrteční debatě volil Jiřího Drahoše. Pokud se nestane zázrak, zbývá nám jen doufat, že má pravdu senátor Kubera, když tvrdí: „Miloš do roka rezignuje a půjdeme volit znovu.“
