Vyjadřovat soustrast nad mrtvými někomu, kdo je postřílel, je divné. To je asi to nejmírnější, co se k tomu dá říct. Týká se to jak maďarského premiéra Viktora Orbána, tak předsedy Evropské rady Charlese Michela.
Proč o tom mluvit? Protože pobouření vzbudil twitterový příspěvek Markéty Pekarové Adamové, předsedkyně sněmovny a předsedkyně TOP 09.
Ta 10. ledna napsala: „Viktor Orbán dnes de facto podpořil střelbu do občanů Kazachstánu a příjezd ruské armády. Maďarsko se nerovná Viktor Orbán, žije tam mnoho občanů, kteří s podobnými výroky mají problém a ty podporuji a vždy podporovat budu.“
Předseda Evropské rady Charles Michel na twitteru 10. ledna napsal: „Diskuse o nejnovějším vývoji v 🇰🇿 s prezidentem @TokayevKZ. Vyjádřil jsem soustrast nad ztrátami na životech v den smutku v Kazachstánu. Zdůraznil jsem význam 🇪🇺-🇰🇿partnerství a podpory suverenity, bezpečnosti a stability při plném respektování lidských práv a základních svobod.“
Objevila se řada kritiků, zvláště z řad těch, kteří mají jakousi slabost pro politiky typu Viktora Orbána, již potírají liberální demokracii a mají sympatie pro demokracii „neliberální“, kteří vyčetli Pekarové Adamové „dvojí metr“.
Tak například kolegové z Echa 24 píší: „Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) hájí nadále svůj výrok o tom, že maďarský předseda vlády Viktor Orbán (Fidesz) ‚de facto podpořil střelbu do občanů Kazachstánu a příjezd ruské armády‘. Orbán v pondělí po telefonátu s kazašským prezidentem Tokajevem vyjádřil solidaritu s oběťmi tamních protestů, za což sklidil kritiku. Podobné prohlášení vydal rovněž předseda Evropské rady Charles Michel, jemu však předsedkyně TOP 09 nic nevytkla.“
Nevíme, jestli předsedkyně o Michelově tweetu vůbec věděla, on ho nechal zveřejnit 10. ledna v 15.47 odpoledne a ona téhož dne v 20.55. Na tom ale nezáleží, jde o podstatu věci.
Echu 24 politička ve středu napsala: „Vzhledem k tomu, že drtivou většinu obětí mají na svědomí represivní složky režimu prezidenta Tokajeva, který výslovně nařídil střílet bez varování do demonstrujících, nemám důvod svůj původní příspěvek měnit.“
Skutečně na tom není co měnit, protože to tak je. Ona také napsala „de facto“. V čemž má pravdu.
Něco jiného je, jestli mají názory na zahraniční činovníky, pokud to není Kim Čong-un a podobné osoby, psát politici na sociální sítě. Obdobou toho je, když i političtí matadoři u nás dávali najevo antipatie k některým kandidátům v amerických prezidentských volbách a nějak nedomysleli, že by ten člověk mohl třeba vyhrát. Viktor Orbán u nás ale vystoupil na podporu Andreje Babiše, takže i on musí brát v úvahu, že si o něm pak vítězové našich voleb budou něco myslet.
V zásadě by měl i pan Michel volit jiná slova. Příliš chápavý a něžný vztah k různým autokratům, místním sultáníkům a satrapíkům je v evropské politice dost slabá stránka.
Média by se ale měla zajímat o to, v čem je problém vlády PiS v Polsku a Orbána v Maďarsku, třeba aspoň pokud jde právě o vztah k médiím. Je třeba to dělat bez vytváření zavádějících srovnání. PiS a Fidesz jsou třeba skutečné strany, ANO Andreje Babiše a SPD Tomia Okamury jsou účelové servisní organizace svých vůdců. Babiš je Babiš, Orbán je Orbán a Berlusconi je Berlusconi. V něčem velké podobnosti, v něčem velké rozdíly.
Faktem ale je, že novináři a politici obdivující se „neliberální demokracii“ by měli trochu domýšlet, co vlastně hlásají. Orbán si státní média proměnil ve stranická (své strany), jako by státní a orbánovské bylo totéž. Změnil si volební systém, ovládl ústavní soud, zasahuje do akademických svobod. Energeticky zemi zaprodal Rusku na dlouho dopředu. Jarosław Kaczyński v Polsku udělal ze státní televize svou hlásnou troubu a pokusil se přes polostátní firmu vykoupit i regionální tisk. Rozdíl ve výsledku posledních prezidentských voleb byl tak těsný, že je prakticky jisté, že by se Andrzej Duda bez masivní pomoci zPiSovatělých médií podruhé prezidentem nestal. Dostal 51,03 procenta hlasů.
Pokud jde o dvojí metr, je prostě divné, když někdo lká nad osudem nějakého spisovatele, kterému se dějí ústrky kvůli údajně nesprávným genderovým výrokům, a pomine, že si osoby s autoritářskými sklony podřizují televize, rádia a noviny nebo si je kupují. Hlásat suverenitu, a přehlédnout, že někdo ze státu dělá entitu závislou na Moskvě.
Pokud by někdo řekl, že je to obdoba whataboutismu a „vy zase bijete černochy“, je to jen povrchní dojem. V Americe bili černochy a dělali s nimi ještě horší věci, a to dlouho. Je ale rozdíl, jestli tu větu řekne Leonid Brežněv poté, co provedl invazi do Československa, nebo sovětský disident, kterého poslali do lágru. Pokud jde o dvojí metr, máme tady nepochybně „jisté rezervy“, jak se poeticky říkalo nedostatku za bývalého režimu. I stoupenec Evropské unie by měl umět říct, že některé výroky a počiny evropských představitelů jsou naivní nebo hloupé. Hlasatelé všelijakých „realismů“, „pragmatismů“ a „konzervatismů“ by zase měli domyslet, že určité jim sympatické způsoby vlády by jim byly příjemné jen tehdy, kdyby se na výhodách příslušné mocenské kliky sami podíleli, což vůbec není jisté. Ono se to může i zvrtnout. Mnozí předúnoroví komunisté by o tom mohli vyprávět. Někteří ze známých důvodů ale nevyprávěli už nikdy nic.