ESEJ / Co dělat, když je nějaký globální ideologický systém postaven na vstupní lži, jako například nacistický či bolševický „světový názor“? Nebo dnešní vyjadřovací systém velmoci, vybavené smrtícími zbraněmi i možností šířit své (s)myšlenky do stamilionů myslí?

Není asi nutné ztrácet čas vyvracením různých dílčích nesmyslů. Hrozí totiž, že nás pohltí a obtočí svými lepkavými vlákny jako pavouk mouchu. Lépe je soustředit se na samotný základ, z něhož roste vše ostatní. Často k tomuto prazákladu, který je vždy tak či onak mravní povahy, dojdou paradoxně nikoli profesionálové oboru, ale lidé „odjinud“. Přírodovědci, historici, antropologové, jsou-li vybaveni schopností filosofického nadhledu. Všimněte si, prosím, abychom docenili jejich nadčasovost, citovaných výroků.

Medvěd s dobráckým výrazem

„My lidé a některé šelmy jsme vybaveni mimickými svaly, jež nevznikly nadarmo – reflektují naše nálady, Z téhož důvodu nejsou z šelem tak ‚nebezpečná‘ zvířata jako velké kočky, protože lvi či tygři dávají najevo svá hnutí mysli. Ale každý krotitel ví, jak nebezpečný je ‚ruský mužik‘ – medvěd, který má stále dobrácký výraz.“ (Dalibor Povolný, 9. ledna 2001)

Tehdy ještě nebylo o nějaké Buče a dalších zvěrstvech „dobráckého“ ruského medvěda na blízké Ukrajině vidu ani slechu. Nějaká Gruzie, Čečna, barbarsky vybombardovaný Groznyj srovnaný se zemí, to vše bylo mimo náš obzor. Nevšimli jsme si, že je u toho jako hlavní aktér nynější celosvětově známý válečný zločinec a protagonista zmíněných zvěrstev. A přece už tehdy Dalibor Povolný, vtipem obdařený brněnský zoolog s širokým, až omračujícím kulturním obzorem, aktivní divadelník s vystudovanou hudební konzervatoří ani minutu nezaváhal vyjít z odborné ulity, kdykoli cítil nějakou křivdu, na přírodě nebo na lidech.

Vždy pohotově a v předstihu vyrukoval s originální metaforou, ta s nebezpečným „medvědím dobráctvím“ byla jednou z desítek dalších. Jindy, ač měl v Brně a okolí bližších příkladů bezpočet, rozjel se jako jeden z prvních až na vzdálenou Šumavu. Už předtím podepsal, on, renomovaný vědec, výzvu k občanské neposlušnosti v ochraně posledních zbytků divoké přírody v tamním národním parku, když už hrozilo, že se z nejvyššího možného stupně ochrany zbytků divoké přírody stane pouhá lesní plantáž, výnosná a státem dotovaná fabrika na výrobu dřeva.

Jiným takovým uznávaným vědcem a lesním odborníkem, který odmítl hrát přidělenou a pohodlnou roli fachidiota a na Šumavu dorazil z někdejší emigrace až z Nizozemí, je krajinný ekolog Josef Fanta. Ten rovněž nasadil své nezpochybnitelné mezinárodní renomé a přijel opakovaně podpořit blokádu šumavských lesů v chráněném území. Stejně jako profesor Povolný opustil optiku neprůstřelného expertního „ptydepe“, schopného kdykoli a kdekoli odborně zdůvodnit cokoliv, a zítra zas stejně odborně pravý opak. Spouštěčem podobných kritických postojů je vždy postoj občanský, postoj k nějaké lumpárně, domácí či mezinárodní. Tu se prostě tito vzácní lidé rozhodli pojmenovat bez krycího verbálního nátěru, oné optiky zdánlivě odborného jazyka, který už před šedesáti lety popsal Václav Havel ve svém slavném Vyrozumění.

Hesly o míru nikdy nic nezkazíš

Podobně „chtít mír“ je rozumné. Jenže zdánlivě rozumné názory převládaly zpravidla i ve chvíli, když šlo o něco kruciálního. Přece nebudeme riskovat válku kvůli nějakému mrňavému kousku země, a bůhví, jak to tam vlastně je. A vůbec, jednou provždy, co je na tom špatného, bojovat za mír? Většinový názor lordů Runcimanů a premiérů Chamberlainů se už ve třicátých letech minulého století dal vyjádřit i dnes oblíbenými slogany – máme svých starostí dost, co si tam nadrobili, ať si sami snědí, neměli dráždit hada bosou nohou.

Je jedno, že jsou to vesměs lživé alibismy, jimiž se vyzouváme z vlastní odpovědnosti za pokračující utrpení druhých. Důležité je, že se na ty slogany dobře chytají voliči, zabírají jako kapr v dusnu na tučnou žížalu (háček v ní objeví, až když je pozdě). Dnes jako tehdy, u nás i jinde. Křičí ovšem lidé, jimž na hlavu denně, už třetí rok, nepadají bomby. Poněkud jiné reakce mají oběti agresí.

Připomeňme si třicet let starou zkušenost z agresivní války na Balkáně: „Od vyjednávaní o míru s někým, kdo na vás míří puškou a předtím vyvraždil celou vaši rodinu, nelze čekat vůbec nic.“ (Raymond Rehnicer, 1993) Nepřipomíná vám to něco? Dnes bych autora znamenité a dodnes aktuální knihy Tráva a sloni snad jen lehce doplnil při pohledu na trpící Ukrajinu. Teď mírový vyjednavač totalitního státu, respektive ten, v jehož jménu jedná, nepřestane ani den s každodenním vražděním občanů napadené země ani po dobu vyjednávání o míru – v tom je celý „pokrok“ proti situaci z devadesátých let.

Autor citovaného výroku, Chorvat, zarytý multikulturalista a Evropan, který tehdy uvízl v obleženém Sarajevu, jinak architekt, ekolog a filosof Raymond Rehnicer, muž s německým jménem, muslimskou manželkou a ukončenými vzděláním ve Švýcarsku, citovaná slova napsal v okamžiku nejvyšší úzkosti a strachu o holý život. Uvízl v bosenské metropoli, do té doby multikulturním a multináboženském městě, ve chvíli, kdy z okolních kopců a střeleckých hnízd srbští snipeři denně stříleli obyvatele jako mouchy, neušetřili pohřební průvody, fronty na základní potraviny a stříleli do všeho, co se hýbalo. Tehdy v nouzi nejvyšší, ne až v roce 1999 (!), byly letecké údery NATO na bosenskosrbské pozice, jakkoli kvůli prosrbskému Rusku bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, vítány Sarajevany jako spása z nebes (spása bez ohledu na vyznání, jež tam tehdy ještě mohlo být trojí: muslimské, křesťanské a židovské).          

Kultivary zla a nenávisti

Odborná optika, o níž byla výše řeč, je matoucí potud, pokud se její jazyk stane, třebaže u vědců nevědomky, účelovými brýlemi mámení. Co proti tomu dělat? V první řadě posunout si ty brýle trochu nakřivo, abychom neztratili kontrolu vlastního pohledu. Jak to učinil Komenského nesmrtelný Poutník v Labyrintu světa a lusthauzu srdce. Nejspíš proto, aby neztratil, jako mnozí další, kritický odstup. A sdělit to přirozeným jazykem a česky veřejnosti.

Je-li například v nějakém národním společenství zakořeněno, že nás ti druzí v minulé válce připravili o bohatství, prestiž, kolonie a nerostné bohatství, že nás vysáli reparacemi a svázali nespravedlivými smlouvami (tak to bylo prezentováno – a pozor, nejen nacisty! – většinové německé společnosti po Velké válce), pak to nemůže zůstat bez následků. Není sice úplně nezbytné, aby osmdesátimilionový národ ve střední Evropě většinově podlehl dementnímu nacionálnímu fanatismu a schvaloval agresivní politiku svého vedení, ale jsou k tomu vytvořeny předpoklady. Stačí pak jen ukázat prstem na viníky (židy, menšiny, migranty, intelektuály, dnes analogicky Ukrajince, že si neměli začínat). Je pak touto demagogií zkypřena půda, zbývá jen zasít dlouho v laboratoři demagogie pěstěné kultivary zla a nenávisti.

A je-li dnes v jiném, 140 milionovém národním společenství, ovládajícím největší zemi světa, po celá desetiletí, ba staletí udržován paranoický strach ze sousedů a z ciziny, pak se nelze divit, že dnes sklízíme plody této dračí setby. Nikdy jsem nevěřil, že její smutné výhonky budou vesele bujet i u nás v Česku. Zdejší krajina i ovzduší jim kupodivu svědčí, stačí se podívat na volební preference. Opět: Co s tím? Nevolit je! Naštěstí se sami pojmenovávají, máme je tedy jasně označené, víme, kdo je kdo. Já sám si je pojmenovávám sdružujícím názvem: JPF čili Jednotná populistická fronta. Jejich program? Volební preference (jež jsou, jak známo, spoluvytvářeny médii)! Když budou preference signalizovat posun kamkoli, od hnědé přes černou až po rudou minulost – ANO, najdete nás tam!