Řeka Pripjať v Polesí na nynějších ukrajinsko-běloruských hranicích FOTO: wikipedie
FOTO: wikipedie
Jak známo, Polsko je země, která je, co se hranic týče, protikladem Česka. Zatímco jádro českých zemí existuje po tisíc let v téměř neměnné podobě, Polsko se posouvá po mapě tam a zpět. Reportér a cestovatel Tomasz Grzywaczewski se vydal na putování po hranici, která existovala pouze 20 let – v meziválečném období. Někdy navzdory lidem, kteří stále žili na stejných místech, ale podle rozhodnutí politiků už potom v jiných zemích. Jindy zmizeli i lidé. Východní hranice Polska patřila k těm nejméně stabilním a nejkrvavěji vybojovaným. Probíhala územím, kde se mísily nejen jazyky, náboženství a kultury, ale i staré a nové vnímání národní identity. Władimir Józefowicz Suchowiecki, pokud bychom zdůraznili jeho polské předky, nebo občan dnešní Ukrajiny Vladimir Josefovič Suchoveckij, nejstarší obyvatel jedné zapadlé vesničky u běloruské hranice, a stoletý Vasilij Lemeš patří k těm několika málo dosud žijícím svědkům minulosti.
Tam, kde končí úzká ulička, stojí dům a v něm sedí na pohovce v jednom pokoji Władimir Józefowicz Suchowiecki, ročník 1928. Stařeček už je téměř nevidomý a naslepo se chytá desky stolu, zvedá se – zavadí přitom o jeho nohy – a přesedne si z pohovky na židli. Pokleslé víčko zakrývá prázdný důlek po pravém oku. Władimir o něj přišel už v dětství, když si jej při jedné hře vypíchl suchou větví, která čněla ze stromu.
„Lékař mi tam měl dát umělé oko, ale nestihl to, protože Polsko napadli bolševici. A po válce už bylo invalidů spousta, bez rukou, nohou, se zmasakrovanými obličeji. Namísto nových končetin jim dávali medaile. Kdo by se v Sovětském svazu zabýval nějakým mládenečkem, co navíc nepřišel o oko kvůli nacistům, ale v důsledku vlastní hlouposti. To není ani na vyznamenání, natožpak na to, aby člověk dostal protézu.“ Stařík se pokouší zasmát, avšak z jeho úst se nejprve vydere zasípání a pak chraplavý kašel. Sahá si rukou na hruď, bolestivě si zakrývá ústa, jako by se bál, že s každým zakašláním mu odlétá kousíček duše. „Měl jsem tři bratry a všichni tři bojovali.“ Władimir ovládne záchvat a narovná se, ale prožité roky mu brzy zkroutí záda zpátky do oblouku.
Vypráví o svých bratrech partyzánech, kteří nejprve bojovali v Sovětům podřízeném oddíle „Ještě Polsko nezhynulo“ (Jeszcze Polska nie zginęła), jemuž velel Robert Satanowski, a později v řadách Berlingovy armády.
„Hieronim zahynul na řece Odře, Janek válku přežil a usadil se v Polsku, Dominik bojoval tady a byl těžce raněn při střetech s bulbovci u města Sarny. Nohu pak měl do konce života o osm centimetrů kratší.“ [Bulbovci – příslušníci první UPA Tarase Bulby-Borovce, pozn. překl.]
„Můj praprapraděd, nebo možná ještě dál v minulosti, pocházel z Varšavy a tam kočíroval u nějakého šlechtice. Může to být tak dvě stě let, nebo ještě dřív,“ pokračuje Władimir. „Ten šlechtic mu pak řekl: ‚Je ti už přes třicet, měl by sis najít nevěstu a usadit se, ale k ženitbě je potřeba nějaký majetek.‘ Jako odměnu za věrnou službu mu věnoval tenhle kus země, koně a krávy. A můj předek tu vystavěl chalupy, stodoly a vytyčil pole. Podrobil si tenhle malý kousek Polesí. Na konci třicátých let už tu bydlelo téměř dvě stě rodin. Když válka skončila, bylo jich tu pouhých pár desítek. Před válkou se tu všem žilo velice dobře. Poláci, Ukrajinci, Bělorusové, Židé. Normálně se spolu všichni ženili i bavili až do rána bílého. Já sám jsem kmotrem pětadvacíti dětí, a to včetně několika ukrajinských. Vždyť na tom přece nic není. Každý má svoji pravdu a svoje vzpomínky. V noci k nám přecházeli lidi přes sovětské hranice. Nebyli to jen pašeráci, ale běžní obyvatelé. Ukrajinci a Bělorusové. Tady jsou lesy, bažiny, hluboké pralesy. Nebylo těžké zmizet, skrýt se před zraky pohraničníka. Utíkali před sovětským režimem. Stalin je mořil hlady. Vyhublí a vyhladovělí jako vlci v zimě, s běsem v očích. Bylo třeba je krmit zpolehoučka, jen po troškách. Když se někdo najedl příliš hltavě, umíral pak v ukrutných bolestech. Jednou přišla celá rodina. Otec, matka a hromádka dětí. Na kolenou líbali zemi. Dali jsme jim chalupu, dobytek, obilí, aby tu mohli nějak začít nanovo. Byli tak šťastní, že se vytrhli z bolševických spárů. Ti chudáci však netušili, že rudí si pro ně už zakrátko do Budek zase přijdou. Měli jsme v Budkách i pár německých rodin, ale ani ty se nedočkaly konce války. Zabili je partyzáni, co se tu toulali po bažinách. Jací? To já už vám nepovím, možná Sověti, možná Poláci, možná Ukrajinci. V tom moři prolité krve se všecko pletlo. Kdo do koho střílí, zač a proč. Když to peklo skončilo, tak všichni Poláci, co přežili, odjeli na západ. Jenom táta se zařekl, že my nikam nepojedeme. Neopustíme vesnici, kterou náš praděd budoval vlastníma rukama. Teď už jsou všichni mrtví a spolu se mnou vymře mužská linie našeho rodu. Přinejmenším tady, v Budkách Wojtkiewických. Můj předek byl v téhle bažinaté svatyni prvním Polákem a já budu posledním.“
Władimir Suchowiecki se vrací do postele. Jeho dech se zklidnil, oči se zavřely a stařeček usnul.
Na sever od Budek, už na běloruské straně, se rozkládá jedno z největších neporušených rašelinišť Evropy – Olmanské bažiny. V meziválečném období sem prakticky nevedly příjezdové cesty a obyvatelstvo vesniček rozesetých v této pustině projíždělo rozsáhlými mokřinami na člunech. Po válce přírodě přispěchala na pomoc sovětská armáda, která bažiny využívala jako vojenské cvičiště pro dělostřelectvo, vysídlila všechny Polešuky a díky tomu paradoxně uchránila mokřady před zničením. Na konci devadesátých let zde byla vyhlášena přírodní rezervace a zároveň byl celý region uzavřen pro cizince tím, že bylo vytyčeno třicetikilometrové hraniční pásmo, kam se lze dostat jen na speciální povolenku. V roce 2018 však ochránci přírody začali bít na poplach, protože byla zahájena výstavba silnice, která má usnadnit těžbu dřeva z bažinných lesů, lidskou rukou dosud nedotčených. Budou Olmanské bažiny sdílet osud ostatních částí běloruského Polesí?
V oblastech, které nejsou chráněny, traktory zorávají půdu a kombajny sklízejí znamenité obilí. Rozloženy v pravidelných odstupech čekají na odvoz obrovské válcovité balíky sena. V kolchozech – Lukašenko je má velmi v oblibě – jde práce jako na drátku a pořádek prý musí být. Je třeba splnit normy a dodávky potravin. Vždyť zemědělství je základem Běloruska. Na začátku minulého století bylo Polesí největším komplexem člověkem nedotčených mokřadů ve střední Evropě, ba možná na celém kontinentě. Avšak v šedesátých letech 20. století se v důsledku megalomanského sovětského projektu meliorace mokřin „polská džungle“, jak tento kraj popsal Ferdynand Antoni Ossendowski, radikálně proměnila. Vykopali zde na deset tisíc kanálů, více než polovinu rašelinišť vysušili, a přikročili dokonce k regulaci řeky Pripjať, vodní tepny, kterou do Polesí proudí život. Zmizely bažiny a spolu s nimi i lidé, kteří zde po generace žili.
Okolí vesnice Alpeň poblíž městečka Dawidgródek (dnes Davyd-Haradok) kdysi patřívalo k obrovským državám rodu Radziwiłłů, které zahrnovaly přibližně sto padesát tisíc hektarů lesů, luk a močálů. Toto území protíná řeka Horyň, přítok Pripjati napájející kdysi zdejší mokřiny. Jejich pozůstatky se zachovaly pouze v jižní části území v rezervaci Olmanské bažiny.
„Za čtyři měsíce se chystám oslavit stovku, ale když mi bylo necelých dvacet, účastnil jsem se lovu tak velkého, jaký tyhle pralesy a mokřiny ještě nikdy předtím ani potom neviděly.“
Vasilij Lemeš se opírá rukama o stůl a dívá se na svou o dobrých deset let mladší (tedy devadesátiletou) přítelkyni Elenu Izotovovou. Na stole jsou rajčata s nakrájenou cibulí, smažené ryby, obložené housky se salámem a čerstvé, silně kořeněné salo [čili špek, pozn. překl.].
„K našemu knížeti Radziwiłłovi přijeli šlechtici, nejvýznamnější potentáti, a obtěžoval se dokonce i samotný ministr Ribbentrop z Berlína. No, já sám jsem ho neviděl, ale všichni lesníci si šeptali o tom, že přijel. Mně vzali v zimě 1939 na hon na divočáky a jeleny. Zastřelili tenkrát spoustu nádherných kusů. Jemnostpán byl rozený nimrod. Viděl jsem, jak stál nad zvěří složenou ve výřadu, bafal z fajfky a popíjel z placatky schované v záhybech kožichu nějaký silný truňk z vlastní palírny. Takové byly tenkrát časy. Majitel panství kníže Karol Radziwiłł proslul obrovskými lovy, které tu pořádal. Jezdil na ně třeba i monacký kníže Ludvík II. Grimaldi.“
O návštěvě nacistického ministra Ribbentropa však historické prameny mlčí. Zimní hony na začátku roku 1939 byly nejspíš posledním podnikem takového rozsahu na dawidgródském panství. V září 1939 povolali mladého knížete do armády, byl zajat u Kocka, odkud se mu naštěstí podařilo uprchnout a dostat se na západ. Do nového, už lidového Polska se vrátil až v šedesátých letech.
„Jak tak teď přemýšlím o tom, co se stalo pak, tak se mi to všecko zdá jako pohádka, jako nějaká prastará legenda či pověst. Sověti společně s Němci s tím starým světem pěkně rychle zatočili. Rusáci nejdřív deportovali lesníky na Sibiř, zastřelili ředitele školy, pánům i sedlákům sebrali půdu a začlenili ji do nového kolchozu, co nesl jméno po Pařížské komuně. Byl to závan velkého světa na tom našem Polesí. A my hlupáci jsme se z toho, že přišli bratři bolševici, zprvu radovali. Mysleli jsme si, že seberou majetek boháčům, dají ho nám a všichni si budeme rovni. A taky že jsme byli. Měli jsme všichni stejnou nouzi. Němci pro změnu pověsili čtyři aktivní činovníky z toho kolchozu a třem zbývajícím prohnali kulku hlavou. Pak se pustili do likvidace Židů. Každý si tu dělal svoji politiku a ideologii a my jsme byli míň než hnůj.“
Před vypuknutím války tvořili Židé více než jednu třetinu všech obyvatel Dawidgródku. V srpnu 1941 Němci zastřelili v příměstském lese Horky všechny židovské muže starší čtrnácti let. Ženy a děti nahnali do ghetta a za pár měsíců povraždili i je. V hromadných hrobech tu skončily celkem čtyři tisíce lidí.
„Mě stačili Sověti ještě v červnu roku čtyřicet jedna poslat na frontu, ale dlouho to netrvalo, protože wehrmacht Rudou armádu rozdrtil. U Kyjeva jsem byl raněn a dostal jsem se do zajateckého tábora poblíž Chełmu, odkud jsem zdrhnul domů. Pochodoval jsem přes Volyň a skrýval se v lesích. Poláky tam nikdy v lásce neměli, aspoň se mi to tak zdá, ale Rusáky nesnášeli ještě víc. Když jsem se vypravil do stavení, abych tam poprosil o něco k snědku, a pozdravil „zdrástvujtě“, tak mi zabouchli dveře před nosem. Řvali na mě, ať táhnu, bolševické svoloči že pomáhat nebudou. Naopak když jsem zaklepal a zdvořile pronesl „dzień dobry“, tak mi hned chystali chléb, sýr a mléko, občas se dokonce podělili i o maso. Tenkrát ještě bylo dobré být Polák, a ne Ivan. O dva roky později už by mě za to „dzień dobry“ stáhli z kůže. Tak jim ta nacionalistická ideologie pomotala hlavy. Národ je pro ně vážná věc. Jsi Ukrajinec, nebo nejsi? A stejné je to s jazykem. U nás mluví prezident rusky, zatímco u nich musí mluvit ukrajinsky. I já mám velký problém, abych všemu rozuměl, když v televizi mluví bělorusky. Ruština byla, jak známo, jazykem celého Sovětského svazu a člověk se ji musel naučit pořádně, aby mohl dokončit školu a domluvit se na úřadech nebo v nemocnici. Ale v běžném životě tady mluvíme po svém. Mícháme dohromady slova běloruská, polská, ruská a ukrajinská. Když jedu do Minsku, tak mi říkali, že jsem „chachoł“. A když jsem jel na Ukrajinu, tak jsem pro ně byl Rus.
Paní Elena, která dosud pouze přikyvovala, popíjela kávu a okusovala sušenky posypané cukrem, náhle otevírá ústa, odkládá šálek na stůl, bere Vasilije za ruku a přerušuje jeho monolog.
„Můj otec byl starosta vesnice Alpeň, kde právě teď jsme. Moje dívčí jméno po něm, ne po matce, bylo Szpakowska. Slyšíte to, že ano? Končilo na ‚-ska‘, což znamená, že to byl Polák a já jsem tím pádem něco jako poloviční Polka. Sověti tátu v roce 1941 uvěznili a na osm let nebo možná i delší dobu deportovali na Sibiř. Už jsem příliš stará na to, abych si to všechno vybavila přesně. Máma mu posílala balíky, modlila se, aby se šťastně vrátil domů a aby ze mě, své dcerušky, neudělal sirotka. Až nám jednoho dne listonoš přinesl psaní odněkud z ruského vnitrozemí. Otevírali jsme ho s třesoucíma se rukama. Máma byla negramotná, takže jsem ho přečetla nahlas pro nás obě. Po každém slově mi trnulo srdce a mámě se z očí řinuly slzy. Táta nám psal, že nás má moc rád, ale už se nikdy nevrátí do tohohle prokletého kraje. Už to totiž není polský, ale bolševický kraj. Pokud by se vrátil, tak by ho znovu zatkli a poslali do toho ledového pekla, odkud by podruhé živý nevyšel. Moc se nám za to omlouvá, ale jeho vlastí je Polsko, přestože teď začíná až za řekou Bug. I když táta byl přece pravoslavný a chodil do cerkve. Prosil nás, abychom tam přijeli za ním. Máma ještě chvíli vzlykala a mlčela. Celou noc nespala, slyšela jsem to, protože jsem sama nemohla usnout. Uplynul týden, dva, až maminka nakonec prohlásila, že žádného tátu už nemám, ale my dvě si nějak poradíme. Zachvátil mě neuvěřitelný vztek. Proč tohle říká? Proč nemůžeme být s tátou? Až když jsem byla dospělá, pochopila jsem, že nedokázala opustit Polesí. Ty naše bažiny, řeku Horyň, lesy, ta naše hatmatilka. On se rozhodl, že je Polák, a nás s mámou tu obě nechal. Přijel nás navštívit až za Brežněva, ale už to byl jiný člověk. Působil, jako by ani nevyrostl v tomhle kraji. A já jsem kdo? Kdo jsi ty, Vasiliji? Bělorus, Polák, nebo Ukrajinec? Jakým jazykem mluvíš?“
Úryvek z knihy polského novináře, spisovatele a cestovatele Tomasze Grzywaczewského „Wymazana granica“ (Vymazaná hranice, 2020) přeložil Martin Veselka. Nakladatelství PANT letos vydalo předchozí Grzywaczewského reportážní knihu nazvanou „Hranice snů. O neuznávaných státech post-sovětského prostoru“.
Článek vychází v rámci tematického bloku „Na západ od Východu, na východ od Západu“, který vznikl pro Novou Orientaci ve spolupráci s Polským institutem v Praze.
