Před čtyřiceti sedmi lety se na Václavském náměstí upálil student Jan Palach. Nehodlal se smířit s tím, jak společnost upadá do letargie a kapituluje před nastupující normalizací. Jeho čin, pro mnohé šokující, sice nástup totality nezastavil, ale dodnes je hrdinným apelem pro všechny, kdo se obávají ztráty vlastní svobody.
[ctete]36448[/ctete]
Reakce na válečný akt
Jedenadvacetiletý Palach se svým zoufalým činem pokusil vyburcovat nejen celý národ, ale i evropskou veřejnost. Chtěl zastavit lámání charakterů a páteří a povzbudit k osobní odvaze. Stále více lidí se začalo obávat o své vlastní životy a perspektivy a stahovalo se do ulity. A to se stalo ještě před hlavní vlnou represí, prověrek, masového propouštění a perzekucí těch, kdo se nesmířili s normalizačním režimem.
V této souvislosti je nutné připomenout, že „bratrská pomoc“ pěti „spřátelených“ armád nebyla ničím jiným než válečným aktem vedoucím k okupaci státu, který projevil z dnešního hlediska velmi opatrnou odvahu rozlomit okovy nesvobody.
Palachův čin přitom nebyl náhlým emotivním zkratem. V dopise, který u něj byl nalezen, mimo jiné nastolil dva konkrétní požadavky: Zrušení cenzury a Zpráv, tedy novin rozšiřovaných na území Československa okupačními vojsky. Mířil tím na porušování státní suverenity, ovšem v té době už nebyli k mání politici ochotní naslouchat. Selhalo i Dubčekovo vedení, kterému statečná Palachova oběť nastavila zrcadlo.
Palachův týden
Palachův čin vyvolal na dlouhou dobu poslední velké společenské vzedmutí. Přesto nezůstal zapomenut. O dvacet let později se v podobě Palachova týdne vrátil do té doby s nevídanou silou občanských protestů, které předznamenaly pád komunistického režimu.
Palachiáda začala 15. ledna 1989, kdy nezávislé skupiny zorganizovaly položení květiny na místo, kde se upálil Jan Palach. Svolaly na Václavské náměstí pietní shromáždění. Demonstrace byla rozehnána a vytlačena z náměstí. Po tři následující dny se na Václavském náměstí opakovaly poklidné demonstrace se stoupající účastí, kdy režim nezasahoval.
Represivní aparát si to plně vynahradil 19. ledna, kdy komunistům zjevně došla trpělivost. Horní část Václavského náměstí byla hermeticky uzavřena a každý, kdo policistům přišel pod ruku, byl brutálně zmlácen. Sem patří i historie s odvážením zadržených lidí daleko za Prahu, kde je bez dokladů a bez peněz vyhodili někde v lese.
My vám ukážeme gestapo!
Pro dokreslení, jak tehdy režim postupoval proti svým občanům, citujme z výpovědí přímých svědků na webu Totalita.cz:
Lidé, kteří byli odváděni do Opletalovy ulice, uváděli, že mezi zaparkovanými vozy ležel asi dvanáctiletý chlapec, do kterého příslušníci Bezpečnosti brutálně kopali. Na Můstku byl surově zbit invalidní kamelot, prodávají ve stanici metra deník Večerní Prahu.
Na jiném místě na Můstku příslušník Bezpečnosti mlátil jednoho mladíka tak mocně, až mu tekla z hlavy krev přes celý obličej. Když se ho chtěl jiný mladík zastat, byl zatčen. Teprve v tuto chvíli začali lidé na příslušníky Bezpečnosti volat, že se chovají jako fašisti. Bez takových krutých zákroků by k podobným výrokům nedošlo.
Policisté se proto na kolemstojící vrhli a začali je mlátit, chytat a cpát do policejních vozů. Byl mezi nimi i sotva šestnáctiletý chlapec, který od metra mířil do tanečních. Tento chlapec skončil doma ve velmi špatném stavu s rozkopnutými ústy a zády plnými živého masa od bití. Rodiče se ze strachu před následky báli vyhledat lékařskou pomoc.
Policie se soustředila hlavně na mládež. V jednom z antonů byli pouze 14 – 16letí chlapci a děvčata. Antony byli vyvezeni na neznámé místo, kde museli proběhnout uličkou policistů, kteří je mlátili obušky. Potom odvedli děvčata zvlášť a chlapci se museli svléct, postavit s nataženýma rukama ke zdi a policisté je surově bili po nahých tělech s výkřiky: „Tak vám se v Československu špatně žije? My vám ukážeme gestapo!“
Kolem 19. hodiny byla část davu vytlačena z náměstí do Vodičkovy ulice. Při tomto zákroku policisté bili obušky každého, kdo jim přišel do cesty, dokonce násilím vytahovali lidi z tramvaje a dokonce ztloukli jednoho staršího člověka, který šel pokojně na tramvaj.
Zadržení byli odvezeni do budovy SNB v Bartolomějské ulici, kde museli běžet od auta do druhého patra kordonem policistů, kteří je uráželi, bili a kopali. Na chodbě museli stát vysvlečeni donaha s rukama opřenýma o stěnu a rozkročenýma nohama. Nesměli se ohlédnout ani pohnout, jinak byli biti. Zvlášť surově příslušníci SNB zacházeli s mladými lidmi od 14 do 20 let.
Poslední demonstrace se konala 20. ledna a palachiáda skončila o den později, kdy policie zabránila uctění Palachovy památky ve Všetatech. O deset měsíců později komunistický režim padl.
Palachův odkaz stále živý
Palachův odkaz je stále živý a je nutné si jej stále připomínat, aby nezmizel z paměti současných i budoucích generací.
Dnes nežijeme v době totality, ale jejích atavismů, které se projevují relativizací doby normalizace a plíživým omezováním občanských svobod.
Žijeme v éře oligarchy Babiše, který k výročí Palachovy oběti uvádí: „Jan Palach byl hrdina a obětoval svůj život za svoje ideály, za svoje přesvědčení a ta pravda je strašně důležitá a lidi by se měli zajímat o tu pravdu.“ Zapomíná, že proti mnoha takovým, jako byl on, tedy komunistickým aparátčíkům v době totality výtečně prosperujícím, tehdy statisíce lidí zvonili klíči.
Žijeme v době, kdy se prezident republiky klaní Moskvě, okupující Krym a účastnící se hybridní války v Donbasu.
Žijeme v době, kdy je obcházen lustrační zákon a sílí hlasy po jeho zrušení. V době, kdy estébácké metody jsou už zase běžným stylem práce světlonošů nových poměrů.
Žijeme v době, kdy nejvyšší státní vyznamenání znovu dostávají nejvyšší představitelé komunistického režimu.
Žijeme v době, kdy levice provedla čistky v Ústavu pro studium totalitních režimů pod pláštíkem jeho „odpolitizace“. Ve skutečnosti se naplnila slova Lubomíra Zaorálka, že „ústav je špinavá, hnusná instituce, kterou je potřeba vymést“. Aby se nad (pro někoho bolavou) minulostí definitivně zavřela voda.
Žijeme v době posilujícího represivního aparátu, kdy se nejrůznější kauzy, pseudokauzy, odposlechy a uniklé dokumenty stávají nástrojem politického boje a vyřizování osobních účtů.
Žijeme v době, kdy stát posiluje dohledový aparát, šlape (nejen) malým podnikatelům na paty, nejraději by stále více kontroloval a řídil jejich životy, zatímco velké firmy mají pré a Agrofert posiluje miliardové penězovody z eráru.
Žijeme v době, kdy je znovu v módě vzpomínat na dobu vlády jedné strany s jistou nostalgií, a například zapomínat na to, co se odehrávalo na Václavském náměstí v průběhu Palachova týdne.
A to bychom skutečně neměli.
[ctete]17441[/ctete]
