Carl Bernstein a Bob Woodward jsou jména, která vám, nejste-li novinář, asi mnoho neřeknou. Přesto tito dva muži v sedmdesátých letech doslova obrátili svět naruby. Byli to novináři, kterým se podařilo odhalit rozsáhlý politický skandál, jež vyvrcholil první rezignací amerického prezidenta v dějinách USA. Správně už tušíte, že je řeč o aféře Watergate, od jejíhož počátku tuto sobotu uplynulo přesně 45 let. Pojďme si největší kauzu v dějinách žurnalistiky připomenout.
Vše začalo 17. června 1972. Frank Wills, hlídač komplexu Watergate, kde sídlila Demokratická strana, objevil několik izolepou přelepených zámků na dveřích budovy. Věc nenahlásil, pásky odlepil a pokračoval ve službě. Když přibližně po hodině zjistil, že někdo pásky umístil zpět na zámky, nahlásil celou situaci na policii. Ve stejné době anonymní telefonát z protější budovy volal, aby do komplexu poslali údržbáře, viděl totiž v budově Watergate několik mužů se žárovkami a myslel si, že tam vypadly pojistky. Policie však po příjezdu zjistila, že v centrále Demokratické strany se schovává pět mužů.
Byli to Virgilio González, Bernard Barker, Eugenio Martínez, Frank Sturgis a James McCord. Skupina, jejíž pracovní název byl „plumber unit“ (v překladu skupina instalatérů), se maskovala jako obyčejní lupiči, záměr těchto bývalých agentů CIA byl však jiný. Nikdo zatím nevěděl, že jde o spiknutí proti Demokratické straně, do něhož je významně zapleten i republikánský prezident Richard Nixon.
Později, na začátku srpna, byl při vyšetřování nalezen šek na 25 tisíc dolarů vystavený pro jednoho z lupičů Výborem pro znovuzvolení prezidenta Nixona. Došlo k odhalení, že všichni muži před vniknutím do Watergate obdrželi celkově bezmála sto tisíc dolarů. Za další dva měsíce bylo zjištěno, že existuje tajný republikánský fond, z něhož byly financovány různé diskreditační akce, které měly sloužit ke zničení Demokratické strany. Jednou z těchto akcí bylo i vloupání do Watergate.
I přesto, že FBI potvrdila, že Watergate bylo součástí velkého spiknutí, byl Richard Nixon v listopadu téhož roku znovu zvolen prezidentem USA.
Ze svědectví Johna Deana, právního zástupce Bílého domu, který byl při vyšetřování aféry Watergate vyhozen, vyplývalo, že Richard Nixon měl nainstalovaná odposlechová zařízení ve své kanceláři v Bílem domě, aby si mohl nahrávat své návštěvy. To Nixonově reputaci nepomohlo a začalo se také spekulovat o jeho přímém napojení na celou kauzu. Nixon byl donucen pásky ze své kanceláře odevzdat pro potřeby vyšetřování a z nich vyplynulo, že o spiknutí věděl a dokonce se ho snažil utajovat.
Začalo se hovořit o impeachmentu (ústavní žaloba, pozn. red.), proti němuž bylo jen 10 členů Kongresu. Na začátku roku 1974 bylo za zneužití pravomoci a spiknutí odsouzeno sedm spolupracovníků Richarda Nixona, ten byl navíc už v té době sám uváděn jako spoluviník. Následovalo mnoho dalších odsouzení, včetně Johna Deana, a v červenci 1974 byl zahájen i soud s prezidentem Nixonem.
O měsíc později se objevila další nahrávka, kde poradce Harry Haldeman vysvětluje Nixonovi plán na utajení jejich spojení s vloupáním do Watergate. Nixon na záznamu s celým plánem, včetně zapojení CIA, souhlasí. Po zveřejnění této nahrávky už celý Kongres podpořil návrh na impeachment, prezident Nixon však 8. srpna 1974 jako vůbec první prezident USA v historii rezignoval na svou funkci. Měl být souzen i po své rezignaci, ale jeho nástupce Gerald Ford mu udělil milost.
Řadu klíčových důkazů a svědectví, které se v rámci vyšetřování objevily, měli na svědomí právě zmiňovaní novináři za The Washington Post. Jejich hlavním želízkem v ohni byl informátor William Felt, zástupce ředitele FBI, který tehdy vystupoval anonymně a k jehož odhalení došlo až v roce 2005. Díky němu a jeho svědectví Bernstein s Woodwardem nedopustili, aby vloupání do Watergate upadlo v zapomnění, a postupně odhalili velkou konspiraci napojenou až na Bílý dům.
Oba novináři obdrželi prestižní novinářskou cenu Worth Bingham Prize a jejich práce je dodnes vyučována na vysokých školách žurnalistiky a považována za jednu z nejvýznamnějších novinářských prací všech dob.
O aféře byl také později natočen dokudramatický film Všichni prezidentovi muži s Dustinem Hoffmanem a Robertem Redfordem v hlavních rolích. Film byl nominován na osm Oscarů a čtyři sošky získal, rozhodně tedy stojí za to, nejen proto, že je divácky atraktivní, ale také proto, že velmi přísně lpí na skutečných událostech, a je tak takovým zábavným dokumentem, který vám o aféře může leccos dalšího napovědět.
Je pravdou, že žijeme v době, kdy v demokratické zemi drží zásadní politickou, ekonomickou a mediální moc jeden jediný muž, a tak se ve srovnání aféra Watergate nemusí zdát tak fatální. Na druhou stranu, USA je nejmocnější země planety, a tak se skandál rozsahu Watergate dotýkal v podstatě celého světa. Navíc, jak už bylo zmíněno, vedl k dosud jediné rezignaci amerického prezidenta, což ještě podtrhuje příběh okolo dvou zdánlivě bezmocných novinářů, jejichž zásluhou účastníci spiknutí nedokázali dokončit změnu obrazu politického světa ve svůj prospěch. A takové příběhy svět potřebuje.
Třeba se jednoho dočkáme i v souvislosti s manipulací prezidenta Trumpa s FBI, který aktuálně hýbe světem a asi by nikoho nepřekvapilo, kdyby dosáhl velikosti srovnatelné s Watergate.
