V Babišových Lidových novinách píše paní Petra Procházková o tom, že v Rusku letos poprvé od roku 1992 zakázali vzpomínku na odpor ruské veřejnosti proti pokusu komunistických papalášů o puč proti gorbačovovské demokratizaci impéria.

Petra Procházková mimo jiné píše: „Snad by se vítězství nad komunistickými pučisty, kteří se v roce 1991 pokusili odstranit ze scény symbol perestrojky a bratření se se Západem Michaila Gorbačova a zvrátit tak chod ruské historie, dalo přirovnat k našemu sametovému revolučnímu řádění v roce 1989. Sice ne rozsahem a důležitostí – přece jen nejsme majiteli jaderných hlavic – ale jakýmsi patosem, atmosférou, euforickým stavem lidských duší, českých, slovenských i ruských. Je to symbolické a pro nás varovné, co se letos stalo. A stalo se to poprvé za posledních pětadvacet let.“

Jistěže je to symbolické, jistěže je to i pro nás varovné. Pro paní Procházkovou bych chtěl zvlášť zdůraznit, že je to varovné zejména v době, kdy u nás plíživě a nenápadně probíhá podobný proces jako v Rusku, jen (zatím) ne tak okatě a tak radikálně. A že stejně jako v Rusku, tak i u nás tomuto procesu napomáhají novináři a publicisté, kteří neváhají spolupracovat s normalizovanými médii sloužícími tu Putinovi, tu Babišovi, čímž novým poměrům dodávají jakýsi falešný punc řádnosti a normality: Nebojte se milí čtenáři, nechumelí se, hlavně že jsme tu pořád ještě my, vaši staří dobří známí.

Glosa vyšla v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.