Ve čtvrtečních Babišových Lidových novinách (rubrika Poslední slovo) píše Jan Rejžek mj. o televizním seriálu Bohéma a nazývá ho „neskutečným nactiutrhačným škvárem, v němž vám mohlo být pouze líto pitvořících se dobrých herců“. Tento drsný soud nemohu potvrdit ani vyvrátit a nebudu tak moci učinit ani v budoucnu, protože jsem seriál neviděl a zhlédnout ho ani náhodou nehodlám. Upřímně řečeno, připadá mi jen trochu podivné, když dnešní herci vlastně – mimo jiné – tak trochu imitují jiné herce, které velmi dobře známe z filmového plátna, když jsou dohromady smícháni skuteční lidé s fiktivními a když se skutečným lidem přisuzují fiktivní činy. Takový mix dokumentu a hraného filmu nemůže nikdy dopadnout dobře. Je v tom už předem zabudovaná jakási faleš.
Jde mi o jinou věc: Kde se dnes bere ta všeobecná fascinace druhou republikou, protektorátem, stalinismem, obdobími uzavřenými, o jejichž povaze nejsou pochyby? A dnešní přísní soudci zkoumají, zda a jak v té době selhal, nebo obstál. To všechno v rámci „vyrovnání s minulostí“.
Proti způsobu, jak je tam vylíčen Zdeněk Štěpánek, se ohradili jeho příbuzní a vznikl vášnivý spor. Jistě není možné připisovat někomu něco, co neudělal. Kdyby někdo chtěl dávno zesnulému umělci in memoriam udělit medaili za hrdinství, patrně bych protestoval, ale to přece nikdo nedělá. Je to vlastně stejný případ, jaký kdysi shodou okolností taky v Babišových Lidových novinách otevřel Petr Zídek: Prezident Zeman přiřkl Ferdinandu Peroutkovi článek, který nikdy nenapsal, a obvinil ho z fascinace hitlerismem, což taky není pravda. Vášnivý spor byl ovšem od věci, protože Ferdinand Peroutka se za druhé republiky pokusil chytře vyzrát na hnědého čerta (tak trochu, chvilku, a skončilo to katastrofálně, jako vždycky, když se někdo pokouší vyzrát na čerta). A pak, a za benešovské třetí republiky, chtěl obdobně vyzrát na čerta rudého (výsledek dtto). Přitom mluvit zrovna o tomhle dnes, kdy laureát Peroutkovy ceny Erik Tabery nabádá v Respektu demokratické politiky, aby spolupracovali s Babišovými Novými pořádky, by bylo mimořádně aktuální.
Zabýváme se dopodrobna selháními našich tatínků, dědečků a pradědečků. Chápu, že pohled na lidi, kteří byli považováni za elitu národa, jak hajlují na nacistickém shromáždění, není příliš povznášející. Na druhé straně, teror od té doby devalvoval: stalinismus byl hnusný jiným způsobem a podepsalo se na něm, že nebyla válka. Pak se bolševický režim postupně vyčerpával, chvílemi byla dokonce legrace, a normalizace byla vlastně hnusná hlavně proto, že lidem, kteří se tenkrát chovali jako čuňata, hrozilo nesrovnatelně míň než za protektorátu: přitom mám dojem, že jich bylo daleko víc, hlavně mezi „elitami“.
Dnes, v době plíživého nástupu babišovských Nových pořádků, zažíváme zatím najednou jakousi druhou republiku a normalizaci v soft verzi. Přesto je demoralizace, hlavně mezi intelektuály, srovnatelná s dobami minulými, vlastně podobnými, ale v některých ohledech ještě tvrdšími. Například dnešním novinářům a umělcům hrozí sice o hodně méně, mám však pocit, že se bojí úplně stejně: nějak se nám to zapsalo do genů.
Je zjevné, že „vyrovnávání s minulostí“ v této podobě má ráz dosti ohavného alibismu a mluvení od věci: účtujeme s minulostí těch druhých, co jsou dávno po smrti, abychom se nemuseli zabývat sebou samými.
Proto se nedivím panu Rejžkovi, když poněkud zlomyslně lituje, že režisér seriálu Bohéma Robert Sedláček „neprotáhl Bohému do současnosti a nenatočil díl, v němž jeho samotného, ztvárněného Lukášem Pavláskem, dekoruje na Hradě Miloš Zeman, představovaný ideálně Miroslavem Donutilem“. Já bych jenom byl ještě o něco důslednější a šel ještě o krůček dál: připadá mi legrační, když o tom všem informuje ve vlajkové lodi Babišova mediálního impéria její pravidelný přispěvatel, totiž právě pan Rejžek, který tam nepochybně drží pozice a ze všech sil se snaží, aby tam místo něj snad nepřišel někdo jiný, daleko horší.
Bylo by užitečné, kdybychom se kromě úporného vyrovnávání s minulostí vyrovnávali ještě a vlastně především s přítomností, a v tom rámci i svou vlastní. Což platí nejen pro pana Sedláčka, ale i pro pana Rejžka.
Další autorovy texty si můžete přečíst na jeho internetovém zápisníku Události.
