Rusko porušuje obecně přijatá pravidla fungování světové pospolitosti a stává se „výzvou a hrozbou pro všechny země světa“ – bez ohledu na to, že kupříkladu zájmy boje s mezinárodním terorismem jsou obecné a společné. K tomuto velmi ostrému výroku se uchýlil na oficiální návštěvě Gruzie britský ministr zahraničí Philip Hammond.
Rusko ignoruje normy mezinárodního chování – i přesto, že Ruská federace i Velká Británie mají společný zájem, například pokud jde o vztah k tzv. Islámského státu a nutnost jeho likvidace, říká šéf britské diplomacie, mimochodem zdaleka ne poprvé. Hammond je svými ostrými výroky vůči Rusku dobře znám: už několikrát od ruských úřadů požadoval, aby „ukončily okupaci Krymu“ a vrátily ho Ukrajině.
V souvislosti s nejnovějším ruským gestem údajného stažení vojenských ze Sýrie Hammond zase požadoval, aby světoví politici ruského prezidenta za tento krok „laskavě nechválili“, protože je to zhruba totéž, jako kdybychom „chválili manžela, který přestal bít svou ženu“. Dvě malé poznámky k těmto výrokům: v prvním případě britský ministr zahraničí dobře činí, že kauzu Krym nenechává na pokoji – světová politická scéna má spíš tendenci o Krymu cudně mlčet. Nu a pokud jde o Sýrii, tam i ruští vojenští experti mají dojem, že více vojenského materiálu se stěhuje právě na syrská bojiště, než že by tomu bylo podle Putinovy proklamace ze 14. března.
O Rusku jako hlavní hrozbě pro svou zemi mluvil ve zhruba stejné době ukrajinský prezident Petro Porošenko – v souvislosti se svým podpisem pod novou koncepcí obrany a národní bezpečnosti Ukrajiny. A kdy tohle všechno skončí? Podle knihy Michaila Zygara Všichni muži Kremlu je odpověď jednoznačná: Až se šéfem Kremlu stane někdo jiný než Vladimir Putin.
A připomeňme ještě jeden docela nedávný hlas v tomto duchu: O hrozbě ze strany RF jiným zemím hovořil počátkem tohoto měsíce i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. Ten řekl, že Rusko se vytrvale pokouší své sousedy zastrašit a Alianci pokud možno rozdělit. Zatím se ovšem nedaří ani to, ani ono. Touto zhoubnou taktikou dosahuje Rusko jednoho jediného, totiž právě inzerovanému posílení americké vojenské přítomnosti v Evropě, konkrétně v Polsku a v pobaltských státech. Dalším důkazem směřování k téměř dokonalé izolaci, o niž Rusko tak vytrvale a soustředěně usiluje, je bezesporu jeho neúčast na washingtonské konferenci o jaderné bezpečnosti představitelů téměř 50 států světa.
