Na dnešní Ukrajině, statečně vzdorující ruské válečné mašinerii, se živě diskutuje o derusifikaci a dekolonizaci veřejného prostoru, z něhož postupně mizí zejména ty nejviditelnější atributy časů, kdy byla Ukrajina v područí brutálního sovětsko-ruského impéria. Jenže tento problém máme i v Česku, vždyť například v Plzni dosud stojí podivný památník československo-sovětského přátelství, který mimo jiné oslavuje ostudnou smlouvu z roku 1943 symbolizující cestu novodobého českého státu do kremelské náruče.

Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik, jak zní plný název tohoto dokumentu, byla podepsána 12. prosince 1943 v Moskvě za účasti J. V. Stalina a Edvarda Beneše, přičemž formálně byli jejími signatáři neblaze proslulý lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov a československý velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger, prosovětský vlastizrádce.

Tento pakt Molotov–Fierlinger se sice tvářil jako obecné ujednání, ale vlastně znamenal – i přes varování Velké Británie a dalších spojenců – vědomé připoutání Československa k Sovětskému svazu. Obě strany deklarovaly, „že se sjednotí v politice trvalého přátelství a přátelské poválečné spolupráce“ a zavázaly se „neuzavírati žádného spojenectví a neúčastniti se žádné koalice, namířených proti druhé … smluvní straně“.

Československo se tak samo vmanévrovalo do pozice sovětského satelitu, jímž také od roku 1945 po celou tzv. třetí republiku opravdu a věrně bylo. Puč z února 1948 byl pouze symbolickým gestem začlenění poslušné československé gubernie do sovětsko-ruského impéria.

Smlouva z roku 1943 byla komunisty a prosovětskými živly z tzv. Národní fronty soustavně využívána k připomínání naší povinné vděčnosti a podřízenosti vůči Sovětskému svazu. Hned po válce byla ještě v roce 1945 vydána tiskem i s Fierlingerovou předmluvou, v níž tehdejší předseda československé vlády zdůrazňuje: „Nemůže být sporu o tom, že tento slibný zvrat v dějinném vývoji Evropy, kdy Slovanstvo se hlásí k úloze, která mu právem náleží, byl vykoupen především obětmi Sovětského svazu. […] Je proto přirozené, že slovanské národy plně uznávají tuto vůdčí úlohu, která připadla největší slovanské zemi v době války, a nyní též v době míru.“ A také v Sešitu pro agitátora a referenta KSČ ze září 1946 se píše, že „hroby rudoarmějců, rozeseté na bojištích Ukrajiny, Slovenska a českých zemí, jsou pečetí na tomto dokumentu naší bezpečnosti a jistoty“.

Poté, co bylo od roku 1968 Československo trvale okupováno sovětskými vojsky, byl význam smlouvy, prodloužené už v roce 1963 a později doplňované dalšími ujednáními, ještě servilněji vyzdvihován, jako například roku 1970 v knize SSSR a osvobození Československa normalizačního historika Čestmíra Amorta: „Smlouva je dokladem důsledné leninské zahraniční politiky SSSR… Ze strany československé byla výsledkem dlouholetého úsilí Komunistické strany Československa, která od počátku nacistické okupace zdůrazňovala, že československému lidu může svobodu vydobýt a plnou nezávislost zajistit jedině Sovětský svaz. A za tuto zahraničněpolitickou orientaci našeho státu svedla úspěšný zápas… Československo-sovětská spojenecká smlouva se stala základem naší zahraniční politiky. Objektivně zasadila ránu české buržoazii, která, i když nebyla spojenectvím s SSSR příliš nadšena, byla nucena působením objektivní situace s ní souhlasit.“

Je tudíž opravdu bolestné a hanebné, že v Plzni na Anglickém nábřeží dosud stojí Památník československo-sovětského přátelství (tak zní oficiální název!), jehož doprovodné desky oslavují právě československo-sovětskou smlouvu z roku 1943 a osvobození Rudou armádou v roce 1945 – ačkoliv Plzeň osvobodili Američané! Z kamenného pylonu alespoň v roce 1990 zmizel stranický emblém KSČ. A prostor byl roku 1993 doplněn o památník obětem komunistického teroru, takže tu vedle sebe oslavujeme oběti i pachatele komunistických zločinů.

Památník československo-sovětského přátelství byl odhalen v „normalizačním“ roce 1982, Plzeň tudíž hyzdí a její i české dějiny znásilňuje už plných čtyřicet let! Naproti před Západočeským muzeem stával v letech 1953–1962 dokonce Stalinův pomník, který je nyní turistickou atrakcí soukromého muzea Air Park Zruč.

Myslím, že už dávno nastal čas, aby byl onen plzeňský památník opatřený nápisem Československo-sovětská smlouva 1943 odstraněn a poslán rovněž do muzea. Do veřejného prostoru totiž nepatří artefakty odporující demokratickému étosu naší republiky a oslavující zločinný komunistický režim a jedno genocidní eurasijské impérium. Demontáž a muzealizace by nebyly „přepisováním dějin“, nýbrž právě sebevědomou reflexí vlastní historie a emancipací od obludného imperiálního monstra, které se aktuálně snaží zničit Ukrajinu a pošilhává i po svých bývalých guberniích ve střední Evropě.

Pokud je někde v Česku třeba pokračovat s derusifikací a dekolonizací veřejného prostoru, z neznalosti odloženou po roce 1989, pak evidentně právě v Plzni. Existence Památníku československo-sovětského přátelství je totiž výsměchem všem obětem komunismu a ruského imperialismu i demokratickým hodnotám, k nimž se Česká republika hlásí.

Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem rubriky Nová Orientace v deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM.