Určitě jste se s tím ve svém okolí také setkali. Když odezněl prvotní šok z napadení Ukrajiny Ruskem, přišlo neustálé omílání toho, co se vlastně může stát. Jestli přijde jaderná válka. Jestli si máme koupit jód a kde jsou vlastně v blízkosti našeho bydliště protiatomové kryty. A to je přesně to, o co Vladimiru Putinovi jde. Vystrašit Západ, tedy nás, zabránit nám žít normálně a ovládnout naši mysl, naši činnost a naše životy. Jak je vidět, zbraně k tomu vlastně ani nepotřebuje. A daří se mu to.
Ano, Putin je nebezpečný šílenec a vůbec nikdo nemůže vědět, co nakonec udělá. Stejně jako to nikdo nevěděl jistě u Adolfa Hitlera, kterého ruský prezident stále více připomíná, nebo lépe řečeno – v němž se pravděpodobně zhlédl. Vrcholem toho kromě brutálního chování vůči Ukrajině bylo vystoupení na stadionu Lužniki, které si nijak nezadalo s Hitlerovými triumfálními exhibicemi v Norimberku.
To však nic nemění na tom, že Putin již v předchozích letech prostřednictvím hybridní války, kterou proti nám dlouhodobě vede, jasně dokázal, že to, o co tady jde, je zničení západního, demokratického, civilizovaného života. Základem tohoto ničení je strach. Když dokáže ovládnout mysl lidí, dokáže ovládnout i jejich životy. Proto bylo tak efektivní strašení uprchlickou krizí v letech 2015–2016, proto bylo některé snadněji zmanipulovatelné občany možné přesvědčit o tom, že se je někdo snaží ohrožovat vakcínami proti covidu-19.
Taktika Vladimira Putina je stále stejná, jen momentálně o dost brutálnější. A to, co bychom měli dělat, kromě pokračující solidarity s Ukrajinou, je vést normální život. Ruský prezident nenávidí naši civilizaci. Chce, abychom žili ve strachu, jako to chtěli komunisté před rokem 1989, kteří jadernou válkou vyhrožovali od rána do večera. I pokud by se taková věc stala, většina z nás s tím vůbec nic neudělá. Jelikož ale ani reprezentace Ruské federace dost pravděpodobně neplánuje zemřít a zničit sebe sama, není to věc, kterou bychom se měli nechat vystrašit a ovládat.
Tu největší radost udělá Putinovi strach, hysterie a chaos. Pokud něčemu z toho propadá někdo v našem českém závětří, měl by se podívat, jak se chovají lidé na Ukrajině, ve zdevastovaném Mariupolu i jinde. Měli bychom myslet na ně, ne na domnělé hrozby, o nichž stejně nevíme nic víc, než jsme viděli v katastrofických filmech.