Současná situace mě přivedla do stavu, kdy cítím potřebu vysvětlit, co nás, lidi z kultury, trápí a jak se na věc díváme. Cítím frustraci, protože nejen že je nám těžko a už půl roku jsme bez příjmů, ale hlavně proto, že nevidíme žádné světlo na konci tunelu – nevíme, co bude. Píšu tyto řádky v naději, že bych mohl aspoň trochu změnit pohled obyčejných lidí na situaci jiných obyčejných lidí, kteří se živí kumštem.

Dnes už známe některá opatření na podporu umělců a lidí z kultury a jsme za to rádi. Za to děkujeme. Stále ale trvám na tom, že více než peníze bychom od vlády potřebovali jasnou vizi do budoucna.

O kultuře se v posledních týdnech napsalo mnoho, a dokonce se ji někteří politici snaží degradovat na „volnočasové aktivity“. Proti tomu je nutné se ohradit.

Kultura není něco navíc. Je to to, co z nás dělá lidi. Skutečně, bez kultury by se nevyvinulo lidstvo, zůstali bychom někde na úrovni lidoopů. Každý jedinec potřebuje interakci s ostatními, aby vyrostl ve skutečného člověka. Setkávání se je základní lidskou potřebou. Dlouhodobě se nedá nahradit zábavou na internetu. Umělecké vystoupení je často vítanou příležitostí pro setkání se sousedy, s přáteli, pro navazování nových kontaktů a budování komunity.

Kulturní akce nejsou jenom veliké festivaly, firemní večírky či přeplněné bary. Patřím do komunity pouličních umělců a my často (a velice rádi) vystupujeme na drobných akcích na malých městech a vesnicích. Házením věcí do vzduchu se živím už 15 let. Postupně jsem z toho vybudoval mini firmu, která uživí naši rodinu a dává práci dalším více než deseti lidem.

Nemám rád, když někdo demonstruje a křičí „Dejte mi víc peněz!“. To ovšem živnostníci nikdy nedělali. Fungujeme bez dotací a bez podpor. I když byl někdo z nás nemocný, nechtěli jsme žádnou podporu ani jsme nešli na úřad práce. Říkali jsme si, ať ty peníze dostane někdo, kdo je potřebuje. Při jarní vlně epidemie jsem se trochu styděl za kolegy z branže, kteří okamžitě začali žádat od státu peníze. Pořád si myslím, že by se měl každý starat o sebe a být připravený na všechna možná překvapení.

Na jaře jsem ale ještě netušil, že je před námi zákaz činnosti na půl roku. Nebo na rok? Je mi jasné, že s covidem musíme bojovat. A chápou to i všichni z branže. Někteří z nás ale za ten boj platí mnohem vyšší cenu než jiní. Nejen že jsme přišli o příjmy, přišli jsme o naději. Netušíme, jaká bude situace za měsíc, za dva nebo za půl roku.

Chystáme představení a nevíme, jestli s ním budeme moci někdy vystoupit. My například děláme o adventu anděly na chůdách. Všichni je chtějí. Máme prodaných třeba 16 andělů na jeden den. Já teď řeším, jestli nějaká akce vůbec proběhne.

Proto v této situaci, ač neradi, musíme vládu žádat o pomoc. Naše komediantská branže potřebuje finanční injekci. Mnoho z nás je na volné noze, mnoho z nás v kultuře pracuje jen na částečný úvazek. A mnozí už půl roku nemají příjmy!

Ještě více však potřebujeme informace a nějakou jistotu. Moje konkrétní otázka zní: Budou povolené adventní trhy? A za jakých podmínek? Není nadále možné nařízení měnit každý týden. Já bych radši teď hned věděl, že příštích šest měsíců nebudou žádná vystoupení (protože po Vánocích mě čeká pět hladových měsíců tak jako tak). Pak bych se na to mohl připravit a něco s tím dělat. Takhle všichni chystáme představení, festivaly, eventy a vůbec netušíme, jestli budou moci proběhnout. Možná je těžké si to představit. Je to situace velice náročná pracovně, finančně, ale především na hlavu.

Ztrácíme naději a motivaci a potřebujeme pomoc. Velice rádi vystupujeme na ulici, ale neradi bychom na ní skončili.

Autor Vítek Procházka, člen Podnikatelských odborů, je principálem společnosti Chůdadlo, která se zaměřuje na pouliční umění (busking) a ve svých představeních používá techniky nového cirkusu jako akrobacii vzdušnou i párovou, žonglování, chůdy, loutky a oheň.