Ačkoli Česká republika již přežila různé premiéry, takový hodokvas infantility, který v kauze „nový iPhone za vytetovanou koblihu“ předvedl předseda vlády a šéf nejsilnějšího politického uskupení v ČR, je přece jen nebývalý. Nabízí se otázka, zda se jedná pouze o marketingovou hru, nebo má taková prezentace hlubší podtext.
Pro připomenutí: Předseda vlády Andrej Babiš přes aplikaci „Pojď do mě“ uzavřel sázku s občanem vystupujícím pod jménem Tomis. Sázka spočívala v tom, že si Tomis nechá na rameno vytetovat koblihu, za což mu předseda vlády daruje mobilní telefon iPhone X.
Babiš mu sice následně vyčetl, že to, co si nechal vytetovat, není pravá česká kobliha, nýbrž americký donut (což premiér okomentoval slovy „ty brďo“), nakonec ale Tomise pozval do sídla vlády, kde mu telefon předal.
Infantilitu Češi znají až moc dobře
I taková akce jako byla „telefon za koblihu“ má kupodivu své historické paralely. Také na komunistické politické propagandě 50. let minulého století v Československu nebyla zarážející ani tak ideologická exaltovanost, jako právě spíš její infantilita.
Infantilita ovšem neznamená „dětskost“, což by mohlo být třeba i sympatické, ale znamená vzorce chování, které jsou v rozporu s věkem těch, kteří tyto vzorce následují, nebo chtěných či nechtěných příjemcích tohoto chování.
Kromě trapnosti je infantilita i odpudivá. Vyznačuje se nereflektovaností, krutostí, pomstychtivostí, destruktivitou, myšlenkovou krátkodechostí, nedostatkem ohleduplnosti a zodpovědnosti.
V 60. letech se tato infantilita rozšířila na celou společnost, a to zejména na autentický politický diskurs.
Občané Československa si tak dlouho prozpěvovali „Hej, pane zajíci“, až byla celá Praha obsazena sovětskými tanky, na což fakticky nejvyšší představitel státu „dospěle a státnicky” reagoval slovy: „Jak jste to mohli udělat právě mně?”
Jaké časy se vracejí s koblihou?
Politická propaganda 70. a 80. let infantilní nebyla. Byla byrokraticky unifikovaná a vyznačovala se hlavně tím, že jejímu poselství nevěřili ani ti, kteří je šířili, ale ani ti, kterým bylo určeno.
Lidé však od šedivé reality utíkali k infantilní zábavě, jejíž krystalickou podobou byl normalizační hit „Holky z naší školky“.
Zdálo se, že nástup kapitalismu v Československu v 90. letech minulého století navždy politickou infantilitu společnosti zahubil. Příběh s vytetovanou koblihou však ukazuje, že je tu zpět.
Infantilní konzumní svět spočívá ve vytváření potřeb lidí, které ve skutečnosti nejsou potřebami. Není nic špatného na tom, hromadit užitečné nebo krásné věci.
Patologické ale je, pokud se z dospělých lidí stanou infantilní sběrači hloupostí a šuntů. Ekonomické přežití se zdánlivě stává závislým na akumulaci nepotřebných hloupostí místo na odpovědnosti.
Ze sokolovny do fašizujícího státu
Infantilita upřednostňuje jednoduchá řešení před komplexitou a zábavu před skutečnými zážitky. Nízká kvalita vztahů a prožitků je nahrazena jejich kvantitou. Lidé mají stovky „přátel“ na Facebooku, ale s žádným z nich nemají hluboký vztah a jsou ve skutečnosti osamělí.
Když už se odehraje nějaká reálná sociální interakce, má podobu setkání skvělých „lidiček“ a „človíčků“, kteří si poté posílají smajlíky a komentují „naprosto luxusní“ událost.
Takové společenské prostředí je živnou půdou pro politické šíbry vsázející právě na infantilitu společnosti.
Ta jim totiž umožní přenést občany ze své sokolovny do fašizujícího státu, kde bude parlament jakožto žvanírna marginalizován, politické hnutí nahrazeno vůlí údajně nepolitického vůdce, média buď koupena, nebo finančními úřady zničena, protivníci označeni za korupčníky a společensky deklasováni a nezávislá justice uondána selektivní aktivitou represivních složek.
Karel Marx pravil, že dějiny se obvykle opakují dvakrát: nejdříve jako drama a později jako komedie. Pokud bychom měli jeho citát vztáhnout na fluktuaci infantility v nedávných českých dějinách, bylo by na místě říct, že se dějiny skutečně opakuji dvakrát. Nejdříve jako drama a později jako komedie, která je trapná, ale i tragická.
Text byl publikován na serveru Hlídacípes.org.
