ROZHOVOR / Linda Glanc je mladá výtvarnice, jejíž pozoruhodné malby mají možnost vidět návštěvníci galerií v Česku i zahraničí. Pochází z Českého středohoří. Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu a dějiny umění na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Maluje od dětství, ale intenzivně se malbě věnuje poslední 4 roky. Žije a tvoří v Praze a v Sudetech.

Jak dlouho maluješ?

Asi od pěti let (smích). Ale k tomuhle jsem se dostala tak před dvěma, třemi roky…

A tímhletím myslíš co?

Že chodím do ateliéru cíleně malovat. Zatímco předtím to bylo spíš nahodilé; bavilo mě to, ale byl to koníček. Peníze jsem vydělávala jinde.

Proč maluješ?

Možná je to určitá arteterapie, ale zároveň mám nutkání vidět, jak by to, co mám v hlavě, vypadalo na papíře, nebo na plátně.

Takže tohle máš v hlavě?

Ano.

Obrazy se tam berou samy? Nemusíš o nich přemýšlet?

Někdy inspirace není, tak nemaluju. Anebo maluju něco, co jsem si zapsala dřív, ale když ta inspirace není bezprostřední, obrazy nikdy nejsou tak dobré. Nejčastěji za mnou přichází, když ležím ve vodě a sprchuji si hruď.

To se píše i v knize o kreativitě Zrozeni tvořit, že sprcha je silný spouštěč.

No a pak mám další způsob, jak ke mně obrazy přicházejí, ten je více mystický a příběhový, a to se přihází, když chodím sama po horách.

To jsou třeba ty tvoje obrazy zobrazující Valpuržiny noci?

Ano, ty jsou z mých výletů. Tenhle modrý má specifický příběh. Když ještě žil táta, tak před šesti lety jsem se byla projít, protože jsem si potřebovala odpočinout. Pečovali jsme o nemocného a bylo to velmi náročné, trpěl velkými bolestmi. Když usnul, tak jsem si vyšla Hraběcí cestou za Libochovicemi, a odtud je krásný výhled na České středohoří.  Tam mě tehdy napadl ten motiv českostředohorských pláten.

Jsou pro tebe takové dramatické životní události inspirativní?

Nejspíš ano, protože to, že jsem se vrhla na malování, je částečně důsledek toho, že umřel táta. Měl naplánováno, co všechno bude dělat, až se uzdraví – a už se nikdy neuzdravil. Tak jsem si uvědomila, že nemá smysl čekat, až budu bohatá a budu si moct dovolit ten luxus malovat.

A co ty tvoje výlety do hor?

Jednou za čas prostě musím utéct, to jsou moje útěky od přetlaku příliš mnoha lidí v domácnosti. A dělá mi to fyzicky i mentálně hodně dobře. Potřebuju vyčistit a nejspíš i najít sílu vrátit se do domácnosti, protože když se všichni sejdou, je nás tam šest a pro mě je to psychicky náročné; všichni mluví, všichni něco chtějí.

Potřebuji být sama, možná jsem trochu asociál. Ono se to nemusí zdát, já asi na veřejnosti působím společensky, ale ve skutečnosti mám opravdu ráda svůj prostor a klid, někdy až moc, někdy mám až výčitky, jak se schovávám před dětmi.

No a na těch procházkách se spojuje spousta věcí, které mě baví – dát si trochu do těla, snažím se být rychlá, ale zároveň když mě něco zaujme, tak se můžu zastavit, protože jsem sama. Chodím rychle, a když jdu ve větší skupině lidí, tak potřebuji být první.

Jako pes.

Jako pes, ano, nebo průzkumník ze smečky.

A co ti to dává?

Možnost myslet, přemýšlet, domýšlet, obmýšlet.

Potřebuješ k tomu přírodu?

Ano. Mně se vysloveně líbí, uspokojuje mě pohled na krajinu, a až eroticky mě uspokojuje pohled na oblohu. Ona to je nějaká úchylka, která má i jméno, že hledíš na oblohu, mraky, přírodní scenérii…

To mají i medvědi, že hledí do krajiny a nalézají v tom estetické uspokojení.

To chápu! Já měla nejblíž k smrti, když jsem nemohla unést krásu. Chtělo se mi umřít krásou. Psychiatrička to nemohla pochopit, předepsala mi antidepresiva a něco na spaní. To hypnotikum mi vracelo čichové vjemy z dětství, a tím se vybavily i dávno zapomenuté okamžiky.

Třeba jak u babičky ve vaně se sestrou myjeme dlaždičky mýdlem na praní, ta vůně se mi vryla do hlavy. Pak vůně smaženého květáku, jak ho druhá babička dává do okna, abych si mohla brát a zůstat na zahradě. Vůně housenek otakárků, to je skoro parfém, i když tě má odstrašit. Sbírala jsem je u kolejí drážního domku, kam jsme jezdili v létě.

A proč to musí být v horách?

Protože tam máš větší rozhled. Když vylezeš na kopec, víc toho vidíš. A chodit do kopců mi dělá dobře. Možná je to pro mě až droga. Jako dítě jsem vyrůstala v Českém středohoří a táta mě tahal po kopcích, ale to mě vůbec nebavilo, to jsem se vždycky modlila, aby začalo pršet a já nikam nemusela.  Bavit mě to začalo někdy v pětadvaceti.

Jaké jsi měla dětství?

Určitě tam najdu spoustu hezkých vzpomínek, protože selektivní paměť dobře filtruje. Mám řadu vzpomínek na babičku z máminy strany, protože jsem s ní trávila hodně času, chodily jsme na výlety a ona si vymýšlela pohádky… Navíc mám velký vzor v jejím vztahu s druhým manželem, protože oni se opravdu velmi milovali, to byla opravdová láska. A můj životní cíl je něčeho podobného dosáhnout.

Myslím si, že už se mi to vlastně podařilo, má to svoje mouchy, které jsem u babičky a dědy nemohla těma dětskýma očima vidět. Když pak dědeček umřel, tak babička umřela steskem, přinejmenším mentálně, to bych tedy spíš nechtěla.

Vyrůstala jsem v Libochovicích, i když s roční přestávkou ve věku osmi let – to jsem v Praze chodila do školy a bydlela jsem u babičky na Žižkově, když byla moje mladší sestra nemocná…

Ona pak umřela…

Ano. Měla jsem ji moc ráda. Byla sice o tři roky mladší, ale když ta nemoc udeřila – to jí bylo pět – tak strašně rychle dospěla a paradoxně byla mentálně starší než já. Strašně a hodně dlouho to pak bolelo a taky jsem kvůli tomu neviděla rodiče.

Měla jsi pocit, že tě odložili?

Celou situaci jsem vnímala a chápala, ale stejně mi bylo líto, že nevidím maminku. Babička se mi to snažila vynahradit, takže mi pořád vyvařovala, pořád pekla buchty nebo plněné bramborové knedlíky.

Byla jsi tlustá?

Za dva roky jsem přibrala možná i dvacet kilo, z Libochovic odešla hubená holčička a vrátila se koulička. Ale ona pak časem přišla někdy v devadesátých letech móda těch zelných tukožroutských polívek, které se jedly každý den, jen ty polívky ze zelí, ty byly tak odporný, že jsem prostě přestala jíst a zhubla jsem zpátky.  

Kde se vzal tvůj vztah k jídlu a vaření? Ty úplně skvěle vaříš nejen pro sebe a rodinu, ale i pro návštěvy a jednu dobu jsi to dělala profesionálně.

Asi od těch babiček, co mě rozmazlovaly jídlem. Ale to experimentální vaření, to přišlo, myslím, až někdy po vysoké škole, do té doby mi bylo spíš jedno, co jím. Pak jsem začala chodit do lepších restaurací a začalo mě zajímat, co jím, a bavilo mě rozkládat ty chutě a snažila jsem se přijít na to, co je vytváří. A pak jsem to doma zkoušela replikovat…

Vidíš v tom nějakou souvislost s malováním a mícháním barev?

Asi jo, když vidím nějakou barvu, která mě zaujme, tak začnu přemýšlet, jak ji namíchat. Nebo když vidím nějaký obraz, tak přemýšlím, jakou ten umělec použil první vrstvu, jakou další. Tím, že jsem malbu profesně nestudovala, tak sama objevuji souvislosti, které jsou pro jiné zřejmé – a baví mě si to v hlavě rovnat. Někdy jsem nadšením úplně vedle a říkám si, jak je to zábavný…

Jako když se ti podaří vypočítat rovnici?

Přesně! Když se mi podaří přijít na to, jak to funguje, tak zažívám úplně euforické stavy. A když se podívám třeba na svůj starší obraz a vidím tam ty technické chyby, tak už vím, že bych to dneska dokázala lépe. Ale často se stane, že tam najdu ty chyby a rozčiluje mě to, ale zároveň obsahují něco niterného, co už dneska nedokážu tak dobře uchopit.

Četla jsem o tvých dílech, že se pohybují na hranici dekadence a kýče. Je to něco, k čemu se úmyslně vztahuješ?

Asi ano. Dost mě ovlivnila vlna českých dekadentních umělců začátku 20. století, kterou jsem objevila na vysoké škole díky profesorce Marii Rakušanové.

Co tě na nich přitahuje?

Myslím, že na té české scéně to byl specifický humor, kterým čelili temnotě. Je to vyjádření něčeho temného a morbidního, ale vtipnou formou. To se snažím uchopit, i když někdy možná sklouzávám k temnotě až zbytečné. Snad se časem dopracuji i k tomu humoru. No a s tím souvisí i zpracování různých mýtů, legend…

Archetypů?

Asi taky, i když bych to tak sama neřekla. Ale asi není možné se jim vyhnout.

Tak třeba tady máš tři bludičky, to je archetyp jak noha.

To ano, to jsou bludičky v tepelských železitých vodách, v Heřmanově. To je rašelinný rybník, kam se dřív lidi chodili koupat, ale dostal se do rukou soukromého majitele. A ten tam pověsil cedule, že pokud se v rybníce chcete vykoupat, tak musíte majiteli zavolat a domluvit se s ním. A jsou tam nyní umístěny kamery. Tak jsem se tam od té doby nekoupala a namalovala jsem mu tam ty bludičky.

A co ten kýč?

Tak některé moje věci jsou líbivé…

Ty akty?

Třeba ty akty. Myslím, že prvoplánově vypadají jako kýč, ale že když se díváš pozorně, tak tam můžeš najít něco dalšího.

Ten útok podvědomí tam vidím. Ale taky tam vidím odkaz k antice a renesanci a hledání krásné, ideální lidské postavy.

Ano, já mám ráda hezkou figuru a snažím se, aby byla z mého pohledu kvalitně udělaná. Nebaví mě, když se někdo snaží o realismus a ty postavy jsou nepovedené, mají nohy, které jsou zdeformované nebo ve špatných proporcích, a není to úmyslné. Když je to úmyslné, tak je to poznat.

Ale máš tu i nenormativní figuru, třeba tady ten plnoštíhlý růžový trup, který je svým způsobem taky velmi krásný. Viděla jsem v Rembrandtově domě několik místností jeho kreseb ošklivých, starých a tlustých lidí…

Ti se malují líp než lidé hezcí, protože je u nich divák víc ochotný tolerovat nějakou abnormalitu, ty hranice nejsou jednoznačně dané. Zatímco krásná tvář nebo tělo podléhají nějaké normativní představě, která se musí dodržet. Čímž nechci shazovat Rembrandta. To je umělec, ke kterému jsem neměla příliš pozitivní vztah, ale čím jsem starší, tím víc v jeho pracích – malbě i kresbě – vnímám génia.

Je pro tebe tvorba osamělý běh? Bavíš se o ní s někým?

Jsem spíš solitér. Mám jednu kamarádku výtvarnici, se kterou si o tvorbě povídáme, chystáme společnou výstavu, tak se snažíme najít společný jmenovatel. Je to ale spíš jen inspirativního rázu, přijdeme s nějakým nápadem a každá si ho zpracuje po svém, navzájem se inspirujeme motivy nebo barevností, ale spíš je tvorba opravdu moje osobní, niterná záležitost.

A co ty houby, které teď tak pozoruhodně obrostly tvoje obrazy?

Na to mě přivedl můj pětiletý syn Daník, který si rád listuje atlasem hub, a já v nich vlastně taky našla zalíbení.

Co tě na nich baví?

Jsou pozoruhodné tvarově, ráda na ně chodím, trochu poťouchle vnímám ten rozměr houbaření jako českého národního sportu, řekla bych, že to hraničí až s něčím sexuálním…

Mně houby připadají zajímavé tím, jak se blíží temnotám podvědomí, že to podhoubí zabírá obrovskou podzemní plochu, o které nic nevíme, houby jsou symbiózy různých organismů, které přežívají společně i zvlášť.

Je to možné. Často se stává, že něco maluji a vlastně ani nevím proč, jako bych byla součást kolektivního podvědomí či nevědomí; to se stává dost často, že dva umělci, kteří se ani vzájemně neznají, ve stejný okamžik malují stejnou věc.

A ještě mě houby fascinují svými schopnostmi, ony třeba dokážou ovlivnit mravence, kterého napadnou, jemu z hlavičky vyroste obrovská hnusná houba, mravenec vyleze na strom a tam čeká, až se spory z houby milostivě rozpráší do okolí. A pak umře.

A ještě mi pověz o Sudetech. Vy tam máte chalupu, viď?

Ano. Sudety hodně ovlivnily moji tvorbu.

Proč?

Protože tam příroda sežrala lidskou práci. Jsou tam zaniklé vesnice, to se vždycky pozná, když je tam rumiště s náletovými dřevinami – a najednou najdu třeba hrníček. A já o něm začnu přemýšlet, jak je opravdu hezký a jak dlouho na něj ta selka musela šetřit a jestli z něj měla radost, a tak si o tom na těch svých výletech přemítám…  Jsem tam moc šťastná.

Bianca Bellová je česká spisovatelka s bulharskými kořeny, překladatelka a tlumočnice z angličtiny. V roce 2017 získal její román Jezero ocenění „Kniha roku“ v rámci literární ceny Magnesia Litera. Za stejný román obdržela Cenu Evropské unie za literaturu. Vloni vyšla její zatím poslední kniha, soubor povídek pod názvem Transfer.