ROZHOVOR / O tom, proč maluje specifické panáčky doprovázené geometrickými prvky, proč má pocit, že v knížkách na rozdíl od obrázků vždycky něco chybí, ale i o politice, kterou na vlastní kůži zažila nejen jako dcera dramatika, spisovatele, chartisty a současného vrchního zemského rabína Karola Sidona, ale také v řadách studentů jako přímá účastnice revoluce v roce 1989 si s deníkem FORUM 24 povídala Kateřina Sidonová, pedagožka, výtvarnice, spisovatelka, překladatelka, zkrátka žena mnoha talentů.

Na konci října skončí v Galerii v Anenské ulici v Praze výstava Panáčkos Karlínos. Proč právě Panáčkos Karlínos?

Když jsem začala znovu pořádně kreslit, měla jsem na většině obrázků takové malé postavičky, kterým jsem začala říkat panáčkové. A když jsem měla první výstavu, pojmenovala jsem ji Les Panáčkos. Po deseti letech od této první výstavy jsem u stejné galeristky chtěla nějak navázat. A protože žiju v Karlíně, říkala jsem si, že Panáčkos Karlínos bude znít docela hezky.

Vaše obrazy jsou velice specifické. Postavy bývají uspořádány i do geometrických obrazců. Proč?

Když mi vyrostly děti a měla jsem více času, nakoupila jsem si tuše a perka a rozhodla se, že budu malovat jenom čtverečky. Tím to vlastně všechno začalo. Kreslila jsem, aniž bych nad tím nějak přemýšlela, a ono z toho vždy něco vyšlo. Obrázky vlastně vznikaly samy, jak jsem nad sebe kreslila ty malinké čtverečky. Postupně, jak si ruka zvykala, jsem kreslila čím dál tím víc i jiné věci. Ale protože jsem si tenkrát kreslila, abych přišla na jiné myšlenky nebo abych se odpoutala od nějakých problémů, které jsem tehdy měla, tak bylo nejlepší dělat něco monotónního. Dodneška je mi příjemné kreslit různé obrazce, kdy se dostávám do takového stavu, že hlava odpočívá a já nad ničím nemusím přemýšlet. Takže kromě postav na obrázku je tam pak i nějaké pozadí vytvořené z různých obrazců.

Také používáte jasné, hřejivé a hýřivé barvy.

Možná je to proto, že jsem se ze začátku barev bála. Střídala jsem třeba dvě, tři barvy.

Dokonce jste se na Facebooku někdy ptala, jestli máte obrázek vybarvit, nebo nechat černobílý.

On se totiž barvami úplně změní charakter obrázku. Tím, že ho vybarvím, občas některý obrázek zkrátka zkazím. Vybarvený je veselejší, ale pocit je z něj úplně jiný. Používám tuše a anilinové barvy, které jsem měla vždycky ráda, jasně žluté, oranžové, červené. Jsou to zkrátka moje oblíbené barvy, proto je používám. Hrozně ráda mám okrovou žluť a červenou.

Kromě výtvarného umění jste napsala i několik knih. Nedávno jste ale řekla, že už skoro nepíšete, protože máte pocit, že tam na rozdíl od malování vždy něco chybí. Není to přece jen škoda?

Potřebu psát jsem vždycky měla, protože jsem v sobě měla nějaký přetlak, který jsem chtěla nějak ventilovat. Jenže jsem vlastně nevěděla, co potřebuju ventilovat. I když jsem neměla téma, měla jsem potřebu zaplnit papír, dneska tedy už spíš monitor, ale když jsem přestala psát nebo něco dokončila, tak se mi tolik neulevilo. Měla jsem pocit, že tam chybí něco důležitého, ale uvědomila jsem si, že to důležité se vlastně nedá popsat slovy. Že pocity či něco, co v sobě máme, nedokážu převést na slova. Když si kreslím, sice nevím, co kreslím, ale mám pocit, že tam sděluju víc, jen je to skryté. A člověk, který se na ten obrázek dívá, to může mimoverbálně pocítit. Prostě si začnu kreslit a vůbec nemám ponětí, jak to skončí. Pak se na ten obrázek dívám a vůbec nevím, co vlastně vyjadřuje. Každý člověk si do něj dosadí vlastní příběh. To mi přijde báječné, že každý v  mých obrázcích vidí to svoje. Nikomu vlastně nic nenutím, nic tam není výslovně řečeno.

S psaním je to zkrátka těžké.

Považujete za svoji prvotinu Zmrzlinový pohár, který vyšel ještě v samizdatu v roce 1989, nebo Jeden den ve IV. D, který sice vyšel až v roce 2005, ale napsala jste ho ještě během studia na gymnáziu v roce 1983?

Zmrzlinový pohár, protože Jeden den ve IV. D vznikl vlastně jako takový textík pro spolužačky, abychom nezapomněly, co se v té škole dělo. Ale dneska, když si spolu povídáme, tak mě upozorňují, že jsem sloučila spoustu dnů a možná i roky dohromady a že to tak úplně nebylo. To mě vždycky překvapí. Vzniklo to vlastně proto, že my jsme ten gympl milovaly, měly jsme pocit, že to bylo úžasné, a já nechtěla, aby se to úplně ztratilo. Takže nedokážu ani odhadnout, nakolik je to pro cizí lidi čtivé.

Kterou svoji knížku máte nejraději? Jsem Kateřina?

Asi ano. Zase tolik jsem toho nenapsala. Jen ji nemůžu zpětně moc číst, jsem s ní vlastně dneska nespokojená. Vznikala hrozně spontánně. První část jsem vzala ze Zmrzlinového poháru, který byl původně dárkem pro tátu do Německa, protože jsem nevěděla, co mu mám přivézt ten první rok, co se vystěhoval. Tak jsem mu napsala knížku o svém dětství.

Pak jsem z ní část vzala a přidala ji k „zápiskům z koupelny“, které vznikaly, když jsem byla na mateřské.

Ale nemám pocit, že bych tou knížkou napsala něco, co by bylo opravdu důležité. Tehdy to tak vypadalo, protože jsem byla ohledně mateřství opravdu dost upřímná. A to v devadesátých letech ještě moc běžné nebylo, tenkrát se maminky snažily moc si nestěžovat, neukazovat, že když má člověk děti, může být třeba zoufalý, naštvaný… Některé mladé maminky mi děkovaly, že jsem to napsala, ale dneska už je svět někde jinde. Kritici tehdy chválili, jak je to otevřené a upřímné. Ale pozor, upřímné jen do jisté míry, protože, ačkoliv to tak nevypadá, některé věci tam zkrátka neříkám.

Tenkrát jsem měla pocit, že čím je literatura upřímnější, tím je cennější, dneska si to už tolik nemyslím. Dneska si myslím, že by člověk měl umět psát, měl by mít téma… Možná i proto už tolik nepíšu. Samozřejmě se mi nejlépe píše o mně, ale to si nemůžu dovolit kvůli rodině. Můj muž si myslí, že Kateřina je kniha o tom, jak je zlý, ale já si myslím, že je to kniha, která ukazuje, že je to anděl. Každý to zkrátka vidí jinak. Dneska si říkám, proč by o mně každý člověk, který si přečte knížku, měl vědět úplně všechno.

Ale čím dál víc mě napadá, že by bylo dobré popsat osudy příbuzných, kteří už jsou mrtví, a zachovat tak jejich život.

Nejen výtvarno a knihy, ale také film nesmíme opomenout. Vaše sestra Magdalena je herečka. Vy sama jste jako dítě hrála ve dvou filmech – Takže ahoj a Dovidenia v pekle, priatelia. Film vás neláká?

Ne, vůbec. Herectví mě v dětství přitahovalo v tom, že se člověk může producírovat, být středem pozornosti, ale pak mi došlo, kolik práce za tím je a jak člověk musí sám se sebou pracovat. Herečka bych být nemohla, filmová už vůbec ne. A psát scénář jsem nikdy ani nezkoušela.

Vystudovala jste pedagogickou fakultu. Hrálo v tom roli, že učitel je vlastně taky tak trošku herec?

To je sice pravda, ale tehdy mi to, že je učitel jako herec, ani nedošlo. Na pedagogickou fakultu jsem šla tak trochu z nouze. Třikrát jsem to zkoušela na filozofickou fakultu na angličtinu, než maminka sehnala přes svého tehdejšího manžela kontakt na tehdejším ministerstvu školství, a ten jim řekl, že na filozofickou fakultu mě nikdy nevezmou, že s tím se můžu rozloučit, ale že si můžu vybrat mezi medicínou, vnitřním obchodem na ekonomické škole a pedagogickou fakultou. Což byl tak trochu paradox, když jsem měla působit na děti. Pro mě vlastně nebyla jiná volba.

Mohla jste být doktorka…

To bych se asi zbláznila. Já jsem totiž hrozně vynervovaná, když se mám rozhodovat a zvlášť když jde o vážné věci. Jako doktorka bych zešílela. A taky mi moc nešly přírodní vědy. Takže jsem šla na pedagogickou fakultu s tím, že budu speciální pedagog.

Proč speciální pedagogika, a ne čeština?

Protože jsem měla blízko k Romům, kteří mě vždycky zajímali. Tehdy spadalo vzdělávání romských dětí do oboru speciální pedagogiky. A taky jsem četla knížku o autismu a autistické děti mě zaujaly. Když jsem přišla k přijímačkám, říkala jsem, jak chci pracovat s autistickými dětmi, i když jsem o tom de facto vůbec nic nevěděla. Oni na mě dost překvapeně koukali, protože tehdy se o autismu moc nemluvilo. Ale byla jsem zaměřená opravdu spíš na Romy nebo na děti v dětských domovech a pasťácích. Myslela jsem si, že bych třeba jednou mohla změnit přístup společnosti k nim.

Diplomku jste měla na téma vzdělávání romských dětí. Jeden čas jste působila i na azylovém oddělení Most. Máte pocit, že se v této oblasti něco změnilo k lepšímu?

Myslím, že do jisté míry ano. Už to není tak strašidelné, jako to bylo. Ale pamatuju si, že během revoluce jsem jezdila s Romy po romských shromážděních, kde jsme je přesvědčovali, aby volili Občanské fórum, a já tam zapáleně z pódia říkala, jak my jako učitelé změníme přístup k romským dětem. Že k nim budeme přistupovat individuálně podle jejich potřeb, že brzy budou romští učitelé, lékaři a právníci. Já si opravdu myslela, že se úderem revoluce změní celý systém školství a že i běžné školství bude jiné. Jenže pak začaly do školy chodit moje děti a já zjistila, že je to víceméně pořád stejné.

Asi je to jako s celou společností. Ideály, které jsme měli, se zcela nenaplnily.

Zmínila jste listopad 1989, jehož 35. výročí se blíží. Vy jste dcera vrchního zemského rabína a také výrazného spisovatele, dramatiky, scenáristy Karola Sidona, který byl v roce 1983 donucen emigrovat do Německa. Jak se na vás tahle rodinná anamnéza před listopadem podepsala?

To, že mě nepustili studovat na filozofickou fakultu, mi nakonec až tak nevadilo. Byla jsem mladá, takže mě to příliš netrápilo a člověk si stejně dělal s kamarády svoje. Mnohem horší pro mě bylo to, že mi vlastně vzali tátu. Sice jsem za ním směla jezdit a každý rok jsem tam o prázdninách trávila měsíc, ale to zkrátka není stejné, jako když za tátou můžete přijít, kdykoliv potřebujete. To pro mě bylo nejhorší. Samozřejmě že jsem se cítila jako pod nějakou pokličkou, ale na druhou stranu jsme byli mladí a pořád jsme něco dělali, jen jsme to nemohli prezentovat veřejně, ale jenom mezi sebou. Také byla ve vzduchu jistá stísněnost, že nás neustále někdo sleduje, že mě můžou třeba kdykoliv vyhodit ze školy, že mi zkrátka nějak znepříjemní život. Ale byla jsem víceméně smířená s tím, že si nemůžu klást nějaké vysoké cíle, že budu ráda, když budu mít hodného muže, kterého budu mít ráda, budu mít děti, budu dělat nějakou práci, která mě bude aspoň trochu bavit, a že mi to bude muset stačit. S tímhle jsem pak přijela do Německa za tátou a on se strašně rozčílil, že mi stačí tak málo. Nabízel mi, abych zůstala tam, že budu moct studovat v Americe, v Anglii nebo kdekoliv budu chtít. Já jsem ale nedokázala opustit maminku a babičku, to jsem si nedokázala vůbec ani představit.

Pak přišel zmiňovaný listopad 1989…

Pro mě to byl vlastně první skutečně výrazný předěl, kdy jsem se postavila zcela jasně na jednu stranu. Ono to přicházelo pomalu už od roku 1988. Do té doby jsem byla docela opatrná, máma s babičkou si hrozně přály, abych dodělala školu. Takže jsem se bála, aby mě z ní nevyhodili. Vlastně jsem do té doby třeba nepodepsala ani žádnou petici. Až Několik vět, ale protože jsem nebyla známý a důležitý člověk, bylo to zřejmě každému jedno a nic se nestalo.

Na demonstrace jsem se před listopadem bála chodit kvůli psům, protože jsem zažila v Plzni koncert, kam přijela policie a my tam museli jít uličkou, kde byli psi bez košíků. To jsem fakt měla úplně panický záchvat, a proto jsem na demonstrace nechodila. Hrozně jsem se za to styděla, že na ně nechodím.

Listopad 1989 se mi strašně líbil. Konečně jsem byla bojovnice a mohla jsem zažít revoluci na vlastní kůži. Byla jsem ve stávkovém výboru, což bylo skvělé, ale nebyla jsem žádný organizátor. To obstarávali kluci.

Splnily se vaše představy?

No, to asi ne. Ale my jsme měli hodně zkreslené představy. Vůbec jsme netušili, co to obnáší žít v kapitalismu. Takže jsem pak byla překvapená, když se mi narodily děti a musela jsem začít vydělávat jak šílená, abych všechno dokázala zaplatit. Měla jsem vztek, že je sice svoboda, ale já vlastně svobodná nejsem, protože je mi ta svoboda upíraná někde jinde. Ale samozřejmě jsem ráda, že naše děti vyrůstají úplně v něčem jiném, než jsme vyrůstali my, a že mají tolik možností.

Já vlastně ani nevím, jak konkrétně jsme si to představovali. Asi jsme byli naivní.

Jak vidíte vývoj v současnosti?

Mám z toho občas docela hrůzu. Nemyslím si, že by se to mohlo úplně vrátit, ale spíš mám strach o Českou republiku. Je to rozčarování, že tolik lidí je ochotno volit populisty a neuvědomují si, i když někteří asi ano, kam nás to může zavést. U některých lidí mám pocit, že se dopouštějí vlastizrady.

Myslím, že to je i důsledek toho, že lidi mého věku, tedy dnešní šedesátníci, tehdy ještě nebyli úplně dospělí a nedostali se ještě do situací, kde by třeba narazili na věci, přes které by nebyli ochotni se přenést. Myslím, že lidi na Václaváku cinkali klíči, protože chtěli svobodu, ale neuvědomovali si, co všechno svoboda znamená. Že se o ně stát přestane starat. Lidi byli zvyklí, že se o ně někdo vždycky nějak postará, že mají práci, bydlení, zdravotnictví a oni že se nemusejí tedy starat prakticky o nic. Nemuseli se dokonce rozhodovat ani u voleb, nebylo koneckonců nic na výběr. Valná většina lidí s režimem skutečné potíže neměla. Pociťovali sice, že třeba nemůžou jet za hranice, ale zanadávali si v hospodě a jeli na chatu. To jim stačilo. A dnes by asi chtěli, aby zase přišel někdo, kdo za ně všechno vyřeší a nebude je s tím obtěžovat. Chtějí se mít dobře, ale nechtějí do toho příliš ze sebe investovat.

Budoucnost vidíte černě? Nebo v zářivých barvách jako vaše obrázky?

Já jsem optimista a doufám, že to bude dobré. Momentálně třeba doufám, že skončí válka na Ukrajině, že Rusko bude poražené. Nevím sice, jak to tady bude po volbách, ale věřím, že lidi pochopí, že se státem, ale třeba i s přírodou je třeba zacházet rozumně, aby to tady na světě bylo žitelné i pro další generace.

Občas mě to ale děsí, zvlášť když si uvědomím, že mám vnoučata, a ptám se, co je vlastně čeká. Jestli nakonec to, v čem budou žít, nebude nějaká dystopie.