Posledním kamenem úrazu v bitvě s covidem-19 se stal „Otevřený dopis lékařů vládě, parlamentu a médiím ohledně tzv. koronavirové krize“ z 2. října. Pod textem je podepsáno devět lidí, ve velké většině lékařů; někteří z nich jsou veřejně činní i jako publicisté. Připojilo se k nim do dnešního dne přes 60 tisíc dalších signatářů. Nejsem mezi nimi (na některé věci mám jiný názor). Zároveň si ovšem myslím, že problémy, o nichž autoři listu mluví, by měly být veřejně diskutovány: například jejich varování před strašením, jemuž je veřejnost vystavena, nebo to, že způsob, jak se vláda s epidemií vyrovnává, může mít ničivý dopad na ekonomiku a celkový život společnosti.

Vzhledem k současnému stavu diskuse chápu i požadavek, aby vláda dala jasně najevo, že kulturní, společenský a ekonomický život země nehodlá obětovat boji s jedním druhem viru, a aby novináři umožnili „názorovou polemiku a nediskriminační přístup veřejnosti k jiným náhledům na celkovou situaci a k dalším léčebným možnostem“. Setrvale si přitom myslím, že sama nemoc je velký problém: jistě nejen u nás, i když způsob, jakým jsme se po počátečním (březnovém a dubnovém) směšném chvástání dostali nyní přímo do čela epidemie, je vlastně obdivuhodný.

Reakce těch, které dopis oslovil, byla v prvních dnech mohutná a jednotná. Řekl bych, že až moc nápadně. Svým způsobem ji shrnula Babišova Mladá fronta DNES 7. října na první a třetí stránce. Proberme to postupně.

Hvězdná pěchota

Především je třeba zmínit „Výzvu z první linie“ z 5. října. Podepsali ji MUDr. Hynek Bartoš, vedoucí lékař JIP Infekčního oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, MUDr. Jiří Sagan, vedoucí lékař JIP na Klinice infekčního lékařství Fakultní nemocnice v Ostravě, a MUDr. Aleš Chrdle, primář Infekčního oddělení Nemocnice České Budějovice. Všichni tři hovoří ovšem ne sami za sebe, ale ve jménu „lékařů a zdravotních sester z covidových oddělení a jednotek intenzivní péče“.

Dopis je pojat skoro militaristicky. Podepsaní hovoří jako ti, co bojují o zdraví a životy lidí, kteří se nakazili, a přitom nevěří vlastním očím: „nálada v týlu je diametrálně odlišná od situace na frontě“, přičemž „nepřítel se po jarním taktickém ústupu, ke kterému ho donutil razantní přístup vlády a odpovědné chování většiny společnosti, vrátil s větší silou než předtím“. „Teď od vás ale očekáváme a žádáme o hodně víc. Pokud chceme tuto válku vyhrát, potřebujeme pomoc každého z vás,“ volají autoři k osloveným. Aux armes, citoyens! Třídní nepřítel je v tomto případě virus. Zároveň podepsaní jménem lékařů a zdravotních sester z covidových oddělení a JIP vyzývají odborníky z různých oblastí medicíny, „kteří se rádi vyjadřují v médiích, ale v oblasti infekčních nemocí jsou pouze poučenými laiky s vyhraněným názorem“: „Prosíme, raději MLČTE!“ A vybízejí je, pokud to nedokážou, aby raději pomohli jednu směnu na covidové jednotce (obvyklá demagogická finta, která má oponenta zahanbit).

Požadavek na veřejnost je prostý: „Časté mytí rukou, roušky a rozestupy jsou minimum, co můžete bez větších obětí udělat pro sebe i pro druhé. Dodržujte vládní nařízení a doporučení odborníků.“

Jistě, pro lidi, kteří „nevěří vlastním očím“, když se už i jen debatuje o tom, „jestli je virus prostředkem vlády k omezování osobní svobody“, je všechno jednoduché. Jde přece řečeno slovy Andreje Babiše pořád o jedno: nežvanit a makat.

Prezident

Dalším účastníkem rozvinuté mediální debaty je prezident, tentokrát nikoli republiky, nýbrž pouze České lékařské komory MUDr. Milan Kubek. Obrací se dopisem z 5. října, jak se na prezidenta sluší, přímo k lidu a rovněž volá do boje s koronavirem. V rámci plamenné výzvy (znovu se člověku vybaví Marseillaisa) věnuje jen jakoby na okraj tři řádky zkrachovancům a zaprodancům: „nedbejte na rady různých ‚odborníků‘, kteří zlehčují nebezpečí, o kterém často sami nic neví. Těmto lidem, kteří nenesou žádnou zodpovědnost, většinou nejde o nic jiného než o mediální pozornost. Chtějí být prostě zajímaví za každou cenu. Radím vám, ignorujte je.“

Zcela bezděčně mne napadla slova, která byla před více než čtyřiceti lety řečena vlastně taky jen jakoby bezděčně, v pár řádcích, taky na okraj patetické výzvy (a tenkrát tak trochu i na mou adresu): „Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy.“

Sedm děkanů

Šestého října se k hvězdné pěchotě přidala taky generalita (lidově řečeno papaláši) války s koronavirem. „Asociace děkanů lékařských fakult ČR“ se horlivě distancuje od „Otevřeného dopisu lékařů vládě, parlamentu a médiím“ (viz výše). Děkani se usnesli, že podepsaní „nejsou odborníky v oblasti epidemiologie či infektologie a jako skupina nezastupují žádnou relevantní lékařskou či vědeckou organizaci“. Dále děkani „nesouhlasí s obsahem i formou této výzvy, protože neuvážené zrušení všech opatření by vedlo v konečném důsledku k nárůstu úmrtí a k destabilizaci zdravotní péče“. I když čtu inkriminovaný dopis lékařů znovu a znovu, žádnou výzvu ke „zrušení všech opatření“ v něm nenalézám.

Závěr je významově poněkud málo konzistentní. „Považujeme za nepřijatelné, aby do ní (k čemu se vztahuje to „do ní“? – k „pomoci českému zdravotnictví“, nebo k diskusi?) skupina lékařů, místo případné odborné diskuse na patřičném fóru, vstupovala veřejnými výzvami bez jasného vědeckého podkladu…“ Je velmi obtížné vykládat si tyto nejasné řádky jinak než jako frontální útok na svobodu projevu podle Listiny základních práv a svobod.

Mediální podpora

A konečně: do diskuse se 7. října zapojila i média v podobně serveru Aktuálně.cz. Deník, jak se v něm praví, „oslovil lékaře a vědce s otázkou, co si o dopisu myslí“. A světe div se, „mezitím se od dopisu distancovali i další odborníci, jejichž reakci vám přinášíme“. Cituji namátkou:

Zdeněk Beneš, ředitel Thomayerovy nemocnice, „absolutně nesouhlasí“. „Je s podivem, že v takto napjaté a těžké situaci, kterou nyní řešíme v nemocnicích, si tímto dovolují torpédovat rozumná restriktivní opatření, která pomohou zmírnit obrovský tlak na nemocnice.“ „…nefundovaná prohlášení neepidemiologických lékařů jenom přilévají olej do ohně.“ „Navíc vůbec nevím, o jaké znalosti se jejich dopis opírá.“ Jde o „dopisové excesy“.

Prorektor Karlovy univerzity Jan Konvalinka, biochemik: Dopis je „nezodpovědný, matoucí a odborně neobhajitelný“. „…přímo nebo nepřímo (!) nabádá naše spoluobčany, aby ignorovali protiepidemická opatření, která prokazatelně snižují přenos viru a zachraňují lidské životy.“ „Předstírá odbornou kompetenci, kterou nemůže mít.“ „Vrší argumenty a tvrzení, které jsou v rozporu se současným stavem poznání viru… a jeho biologie.“

Roman Chlíbek, epidemiolog, člen pracovní skupiny na ministerstvu zdravotnictví: „Signatáři petice pravděpodobně nechtějí nebo si odborně zcela neuvědomují souvislosti výskytu této novodobé pandemie…“ „Jejich volání po zrušení restriktivních opatření je natolik krátkozraké, že se již jedná o hazard, který ohrožuje dostupnost zdravotní péče pro covidem-19 nemocné pacienty.“

Tady se mi vybavuje jiná analogie. V době boje o rukopisné padělky napadl v Národních listech jejich šéfredaktor Julius Grégr kritiky falzifikátů pěknými expresivními slovy: „S jakou frivolní surovostí urážejí náš národní cit, kterak namáhají svou duševní impotenci, aby zohyzdili, zlehčili a potupili kulturní práci našich předků… přišli jako cizí minéři, aby podryli naši společnost, aby zcizili ji svému původu, zohavili naše dějiny, zlehčili kulturní naši práci a otrávili, co zbylo z dávné lepší naší minulosti…“ – Jiná doba, tentýž tón.

Na závěr už jen dvě oznámky, zcela podstatné.

Za prvé, tady vůbec nejde o to, nezohledňovat stanoviska odborníků. Jen by bylo dobré vědět, že problém, který je před námi, není jen problém odborný, ale zároveň v širokém slova smyslu politický. Jde totiž o to, co kdysi právě ve sporu o RKZ zformuloval T. G. Masaryk: „Jde teď o to, smí-li se v národě klidně a rozvážně nejen mysliti, ale veřejně mluviti o zásadách národa se týkajících, jde o to, jsme-li již tak vzděláni, že sneseme mínění různá, ať je podává kdokoli a kdykoli.“

A za druhé, je moc dobré se věnovat i tomu, zda se tu náhodou za ideologii „zabraňme společně biologické pohromě, která se na nás řítí“ neschovává snaha využít pocitu ohrožení společnosti, navíc tak trochu hecované, k pragmatickým politickým cílům toho či onoho politického uskupení. Už v dubnu se ozývaly v Evropské unii velmi hlasité obavy, aby opatření proti covidu-19 nebyla v některých zemích EU politicky zneužita. Ministři zahraničí zemí EU hovořili o „riziku útoků na principy právního státu, demokracii a základní práva“, jejich formulaci podpořila i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Místopředsedkyně Evropského parlamentu Katarina Barleyová dokonce řekla docela natvrdo, že „nyní jsou vlády některých zemí ve velkém pokušení, aby si pod pláštíkem boje s pandemií opatřily neomezené mocenské kompetence“. Upozorňuji, že u nás to v první řadě není problém Orbán, jak se nám kdekdo pokouší namluvit, ale problém Česká republika, papaláši „Nových pořádků“ nastolených po roce 2013 a jejich žurnalistická lobby.

Bylo by zhoubné, kdybychom si myslili, že v krizové situaci můžeme na čas obětovat naše základní práva, svobodu, demokracii, to, co je nám drahé a čemu věříme, abychom zachránili holé přežití. S logickou nutností to vždycky skončí tak, že o práva a svobody přijdeme natrvalo a ani ten holý život nakonec nezachráníme.

Chápu dopis lékařů, který je dnes terčem útoků (obávám se, že víceméně cílevědomých), jako jedno memento ve správném směru. Je to důvod k zamyšlení, ne k hysterii, jaké jsme svědky. Zvlášť když hysterie je aspoň zčásti rozpoutávána uměle, s nekalými úmysly.