Loni se skupina kunsthistoriků a historiků podepsala pod otevřený dopis pražskému primátorovi, ať nedovolí návrat mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. Ten dopis mi dlouho rezonoval v hlavě. Chtěl jsem to už nechat spát, ale když jsem si přečetl Apolenin (Apoleny Rychlíkové – pozn. red.) článek na A2larmu, kde hodnocení umělecké úrovně sloupu (maketa z OBI) evidentně odvozuje z toho dopisu, nemůžu. Protože ta stopa marxistické kunsthistorie, kterou nám přes 40 let pod praporem muzikologa Zdeňka Nejedlého cpali do hlav, je v tom otevřeném dopisu do nebe bijící.

Tyto dva odstavce, které všichni podepsali, jsou v pár slovech koncentrovaná nenávist ke všemu habsburskému a katolickému, se snahou dojít k porozumění dějinám nemá nic společného.

„Mariánský sloup představoval již v okamžiku svého vzniku triumfální výraz habsburské monarchistické ideologie opírající se o program militantní katolické protireformace (…) Pražský Mariánský sloup tedy nebyl jen memoriální památkou, ale také symbolem expanzivní habsburské katolicko-protireformační propagandy.“ (více zde)

Propaganda, expanzivní, militantní, ideologie…

Nedovedu si představit, že pod takovouto salvu emočné velmi zaujatých slov by se dokázali podepsat kunsthistorici a historici z Německa nebo Rakouska. Jednostranný výklad dějin, kdy zlí a škaredí jsou katoličtí habsburští Rakušáci a hodní a krásní protestantští Češi. Toto černobílé vidění mnoho set let starých a složitých dějin politických a náboženských konfliktů je zneuctěním snah o skutečné poznání dějin.

Tím pak ztrácí na relevanci prohlášení odborníků, že socha je nekvalitní. Navíc toto své odsuzující „hodnocení“ psali od stolu, bez znalosti věci. K němu jim stačilo 74 slov. Z ryze ideologického odsudku je usvědčuje sochař a odborník Jan Bradna, který v reakci na otevřený dopis velmi podrobně vysvětluje, co dlouhé roky studoval za archivy, jak bádal o Bendlově stylu, jak se učili tvořit jako on, aby to bylo co nejvěrnější, jak shromáždili desítky fotografií, jak přesně rekonstruovali velikost, poměry atd. Tady je pár slov, prosím, přečtěte si to celé, než budete soudit.

„Když jsem začal restaurovat sochy z mariánského sloupu v Lapidáriu NM, začal jsem ještě z pouhého zájmu soustřeďovat veškerou dostupnou dokumentaci. Později to bylo se záměrem získat právě co nejvíce podkladové dokumentace. Nyní má můj archiv více než 400 fotografií, kreseb, také množství knih a písemností. (…) Rekonstrukce architektury postupovala takto: Z architektury jsou zachovány části, na kterých lze změřit reálné rozměry: je to socha Panny Marie (na torzo sochy lze dobře posadit hlavu a tím i změřit výšku), hlavice sloupu, sokly andělů, kuželky a rohové sloupky balustrády. Na katedru architektury ČVUT jsme dodali 50 fotografií sloupu ze všech stran. Na nich byly měřeny části, jejichž rozměry jsou známé, a neexistující části byly vzhledem k těmto rozměrům vypočítány. To bylo provedeno na fotografiích ze všech stran a vzdáleností. Z těchto získaných rozměrů byl dále vypočítán průměr. (…)

Na torzu sochy Panny Marie v lapidáriu není záměrně osazena hlava. Ta je na samostatném podstavci naproti soše. Torzo sochy tak vypadá více neutěšeně a lze tak lépe tvrdit, že sochu nelze obnovit. Pokud se ale hlava na sochu posadí (lze ji opravdu jen posadit, bez čepování), celá socha okamžitě ožije. Hlavní podmínkou, abychom mohli pracovat na částečné rekonstrukci a kopii sochy, bylo zhotovení sádrového odlitku. Pět let jsme o toto dovolení žádali. Je to dlouhá historie a jsme vděční, že nám to bylo nakonec umožněno. Odlitek zhotovili štukatéři – formíři otec a syn Líbalové, špičkoví odborníci. (…) Na torzu jsou záhyby draperie, jdoucí k levému rameni. Na lomové hraně je viditelný tvarový profil draperie. Při rekonstrukci lze pokračovat v dané zachovalé modelaci. Tak draperie z originálu pokračuje do prostoru, kde hmota chybí, a zde se jdoucí tahy modelace uzavírají…“ (více zde)

Navlas stejně se rekonstruuje stará hudba. Myslíte, že existují nahrávky gregoriánského chorálu ze 13. století? Že se zcela přesně rozumí neumám (původní „notový“ zápis bez zaznamenání přesné výšky)? Ne, dělá se toliko poučená interpretace chorálu, kdy se co nejlépe snažíme vymyslet, jak to tehdy borci zpívali. Ví se, jak přesně se interpretovala ta supersložitá multilingvní polyfonie a zda vůbec? A jak na tom dnes ujíždíme. Kusy ztracených děl se dokomponovávají, aby šly interpretovat. Oproti tomu, jak tvořil Bendl, víme přesně a když tomu studiu někdo věnuje kvanta času a má na to zručnost, napodobí to velice věrně.

Ale fakta jsou na druhé koleji, důležití jsou zlí Habsburkové a to, co si dnes kdo projektuje do onoho kusu kamene.

Ten kámen za jejich projekci ale nemůže! Je to mlčící kus šutru vyobrazující Panenku Marii. Zbytek si tam projektujete sami. Vidíte tam Dukovo vítězství, aniž byste brali v patrnost, že tato iniciativa je tu od roku 1988, pochází z období útlaku náboženství a víry, Duka šel jen náhodou kolem. Vidíte tam aktuální vedení katolické církve, s nímž ale nesouhlasí značná část katolické obce, která současně oslavuje, že se na Staroměstské náměstí vrátila Panna Maria.

Ale vinou toho, že kvůli ideologii se podepíše pod rádoby odborný dopis zástup akademiků, dočteme se teď, že je to maketa z OBI a měla by se zbourat. Ne Apolena, ale akademikové pro tyhle ikonoklastické řeči vytvořili zdání legitimity. Apolena to jen v rámci žánru komentáře rozpracovává dál.

Pokaždé, když čtu taková podobná slova, otevírá se mi v kapse kladivo a mám chuť jít rozmlátit všechnu sorelu, co ještě zbyla. Mozaiky, sochy, lustry, fasády. Jen tak. Zdůvodnění je nasnadě, jako u toho našeho „Bílého domu“: Sídlili tam zlí lidi, komunisti, byl to městský výbor, musí se to zbořit. Právě proto, že tam sídlili komunisti, tak je to přece automaticky hnusný. Opravdu je tohle debata na úrovni?

Slova nebohého brněnského pirátského zastupitele Ondřeje Kotase hovořící v tomto duchu o brněnském Bílém domě odstartovala silnou odbornou reakci, kdy milovníci a znalci tohoto období architektury píší, že je to asi nejkvalitnější dům z té doby. Mají recht. Ale najednou přítomnost „zla“ nevadí.

Co mě činí hodně smutným, že když se vedly a vedou diskuze o směřování ÚSTRu (Ústavu pro studium totalitních režimů – pozn. red.), tak proti „lacinému antikomunismu“, který by chtěl, abychom se na komunismus dívali jen jako na zločinný režim, na kterém bylo špatně všechno, stojí racionální přístup, že je potřeba poznat toto mnohovrstevnaté období podrobněji, podívat se, proč společnost reagovala, jak reagovala, hodnotit to pokud možno objektivně. Teď ale dělají často ti stejní lidé tu stejnou chybu, kdy několik set let „habsburské nadvlády“ šmahem odsoudí jako jednu velkou dobu temna.

Společně jsme se všichni smáli Dominiku Dukovi, když brojil proti konání divadla Naše násilí – Vaše násilí a když to soudně napadal. Projevil ukázkovou netoleranci a fanatismus, ale i slabost své víry. Nyní v opačném gardu dělají jeho odpůrci totéž. Bojují proti kusu kamene, který jim prý osobně ubližuje, stejně jako Dukovi nějaké divadlo, a chtějí ho svrhnout a nahradit židličkami…

Co je určitě legitimní debata, zda vracet po 100 letech jednou strhnutou sochu, jestli to není ahistorické a tak. Tyhle debaty se v rámci umělecké kritiky a teorie vedou stejně dlouho, jako je umění samo. Odmítání nové hudby jako nehodné uvádění v chrámu, odmítání staré hudby, že je už moc nemoderní, odmítnutí tonality, návrat k tonalitě… jen v hudbě bylo těchto fantastických uměleckých soubojů mnoho. No a v tomto případě měl navrch přístup obnovy jednou zničeného. Nic dramatického.

Na umělcích je nejcennější vlastností zarputilost, s kterou si jdou za svým. Protože je žene vnitřní pnutí, nutkavá potřeba a vnitřní rozhodnost pokračovat svou cestou, ať svět kolem říká cokoliv. Těch příkladů je hodně. Sochař Petr Váňa a jeho tým, který o to, co se teď povedlo, usiloval přes 30 let, jsou jedněmi z nich.