Od naší reportérky na Ukrajině. V domě s modrým štítem ve vesnici Vablya žili lidé. Už nežijí. Jejich těla leží na dvorku. Matka a její syn. Kriminalisté je právě ohledávají. Další ze stovek obětí ruské invaze na Ukrajinu. A není to ani zdaleka poslední takové místo.
„Stojíme na místě činu. Během ruského ostřelování střepiny zasáhly ženu, ročník 1970, a jejího syna. Její muž, otec chlapce, byl tou dobou za budovou a přežil. Po této události muž dobrovolně narukoval do ukrajinské armády. Těla pohřbili sousedi,“ říká stručně šéf vyšetřovacího týmu Anatoliy Kotiash.
Těla teď leží na trávníku udržované zahrady s krokusy. Kriminalisté je exhumovali, protože vraždy je třeba zdokumentovat. Jen v oblasti v okolí Makarivu podobným způsobem zemřelo dvacet tři osob. Z toho tři byly děti.
„Bilance zřejmě nebude konečná. Teprve dvacet procent lidí se po odchodu Rusů vrátilo do svých domovů, takže stále prohledáváme domy, někteří lidé mohou být stále v závalech. Některá těla jsou ohořelá a nepodařilo se je dosud identifikovat. Stříleli i na lidi, kteří ujížděli v autech. Zbývá také pročesat pole a okolní lesy,“ dodává Alexander Omelyanenko, šéf policie v Makarivě.
V celé kyjevské oblasti se počet obětí ruské agrese šplhá k tisícovce. Jen v okolí Makarivu policie vyšetřuje na 2000 kriminálních činů spáchaných ruskými vojáky, na místě pracuje na 50 vyšetřovacích týmů. Snaží se objasnit například únos starostky z Motyzhynu. Její tělo, tělo jejího muže a syna se našlo v lese.
Kromě vražd tu jsou i škody na majetku, zničené domy. Jednou z nejpostiženějších obcí je Adriyvka. Vypadá to tu jako po hurikánu. Před domy leží ruské uniformy, boty, ruské instantní jídlo. Na zápraží sedí stařenka, třiaosmdesátiletá Ljuba, které se odtud nepodařilo utéct. „Začaly strašné boje a my jsme se schovali doma,“ říká. Trvalo to 37 dní.
„Po smrti už nebude peklo, já už jsem ho zažila tady,“ dodává. Když to skončilo, na ulici ležela těla, většinou mladých lidí. Civilistů. „Taky hodně starších lidí umřelo během bombardování, puklo jim srdce.“
Kromě násilí na místních zmiňuje stařenka i rabování: „Vzali všechno, zabili naše zvířata. Bože! Vzali i záclony.“ Podle policie na vsi zaútočili vojáci, kteří jsou původem Burjaté a Tuvané. „Divili se, jak si tu žijeme.“
Před a po
Na místa, kterými se přehnala ruská armáda, nejprve mohou jen odminovávači. Na zemi zůstala ležet nevybuchlá munice, stovky nebezpečných předmětů. Poté je třeba zmapovat rozsah škod. „Snažíme se maximálně zdokumentovat současný stav věcí. Kromě členů našeho vyšetřovacího týmu pomáhají i dobrovolníci, kteří jsou schopni vytvářet panoramatická videa. Srovnáme je se záznamy na Google mapách, každý si pak bude schopen udělat obrázek o tom, jak to tady vypadalo před třemi lety, a jak to vypadá dnes,“ říká uprostřed zkázy zástupce ministra vnitra Igor Bondarenko.
Jedním z dobrovolníků je Mykola Ochmelchenko. K video mappingu používá drony. „Záznamy z ptačí perspektivy, panoramatické záběry dobře ukážou, co se tu stalo,“ říká. Projíždí se svou technikou pomalu zraněným městem. Pokud by tu obyvatelé moc rychle uklidili, trollové budou zítra říkat, že se tu nikdy nic nestalo.
Horenka
Horenka je jen kousek od Buči, Hostomele a Irpině, nejvíc zničených měst v Kyjevské oblasti. Sem ruská armáda nedošla. Zkáza je ale patrná. „Grad, grad, grad, mina, mina, mina,“ říká voják Saša, ukazuje na domy, když projíždí svým poničeným městem.
„Jen se podívejte, střepiny jsou všude,“ říká. Ostré kusy kovu dávají tušit, jak bezmocný je člověk proti ostřelování. I jeho auto je poškrábané, nic horšího se mu naštěstí nestalo. Saša líbá ikonu, kterou má na palubní desce.
Jedeme do lesa, odkud Rusové zahájili útok. Cesta je ale přehrazená a vojáci na checkpointu rázně kážou, že se musíme otočit. Kolem postává nervózní skupina místních občanů. Ani oni nemůžou pokračovat domů.
„V lese je skupina Rusů. Snaží se je pochytat,“ vysvětluje Saša. „Když se podařilo jejich útok odrazit, rozutekli se do lesů. A ruský voják potřebuje jíst. Je tu spousta opuštěných domů, vloupají se do nich, najedí se a převlečou do civilních šatů,“ vysvětluje důvod přísných kontrol v Kyjevské oblasti.
Přímo v Horence zbyli především staří lidé, kteří se nezvládli nebo nechtěli evakuovat. Larisa Lyshinska, před válkou právnička, teď dobrovolnice, pomohla utéct tisícovce lidí, z nichž si někteří stihli vzít jen cestovní pas. Za zvuku raket, gradů. Z Horenky, zahalené do černého dýmu, kterým probleskovaly plameny.
Blonďatá Larisa je místní hrdinkou. Babičky a dědové, kteří si k ní teď chodí pro jídlo, ji vděčně objímají. „Potřebujeme klasickou humanitárku, jídlo a vodu. Snažíme se sehnat okna, dveře. Těch bude v obci potřeba. Máme poškozených 562 domů. Do některých spadl grad a lidi byli tou dobou doma. S úklidem ale ještě musíme počkat. Čekáme nejprve na videofixaci, dokumentaci té genocidy na Ukrajincích,“ vysvětluje Larisa Lyshinska. „Ani kriminální policie ještě nedojela, mají moc práce v sousedních obcích,“ dodává.
Bylo by potřeba oblast co nejrychleji vyčistit, lidé se totiž chtějí vrátit domů. A to i přesto, že v některých ulicích nepoteče voda ještě další dva měsíce. „Nemůžeme jim v tom ale bránit, prostě se vracejí,“ říká Lyshinska.