Alesja Bolotová pracovala pro nadaci současného umění, která proměnila opuštěnou továrnu v Mekku pro mladé a schopné lidi s odvážnými nápady. Kosmopolitní sedmadvacetiletá dívka plná života by nevypadala nepatřičně ani v galerii v New Yorku. Když začalo proruské povstání, stála v čele avantgardní umělecké scény ve východoukrajinském Doněcku a její život se převrátil vzhůru nohama. Když místní televizní stanice kontrolovaná rebely označila kreativní lidi, jako je ona, za nepřátele, rozhodla se, že je čas utéct, uvedla agentura AP.
„Všechno, co jsme dělali, bylo v rozporu s jejich ideologií,“ říká Alesja. „To, že jsme pracovali se zahraničními umělci, to, že jsme obhajovali rozdílnost názorů,“ dodává.
Do Kyjeva dorazila před rokem jen s batohem, neplánovala, že zůstane dlouho. Rozhodla se ale zůstat poté, co se dozvěděla, že je na seznamu hledaných osob samozvané Doněcké lidové republiky kvůli své údajné protistátní činnosti.
Přes milion uprchlíků
Od dubna loňského roku, kdy začaly boje mezi vládními silami a proruskými separatisty, opustilo své domovy na východě Ukrajiny více než 2,2 milionu lidí, uvedla OSN. Někteří odešli do sousedního Ruska, ale asi 1,3 milionu jich zamířilo do ukrajinských regionů pod kontrolou vlády.
Právě vzdělané osoby ze střední třídy jako Bolotová, jejíž umělecké centrum se změnilo v povstalecký výcvikový tábor a vězení, patří k lidem, kteří vůbec nejčastěji zamířili do oblastí pod ukrajinskou kontrolou, zejména do Kyjeva. Na východě Ukrajiny tak dochází k vážnému odlivu mozků. Mnoho z těchto lidí žije v ukrajinské metropoli, a jak říkají, často se cítí, jako kdyby se jejich město přestěhovalo s nimi.
Podle OSN nyní žije v Kyjevě a jeho okolí na 94 000 Ukrajinců z východu země. Více než 8000 osob je členy skupiny s názvem Lidé z Doněcku v Kyjevě na sociální síti Facebook. Tu založil Volodymyr Voronov, šestatřicetiletý muž, který se podílel na vytvoření značky zářivě nového doněckého letiště, ze kterého se po měsících bojů stala apokalyptická pustina.
Pro lidi, kteří opustili své kariéry, domovy a často i příbuzné, je existence nové komunity pro přežití velmi důležitá, říká Voronov. Kromě válečného traumatu musí lidé z východu bojovat i s finančními problémy souvisejícími s recesí, kdy jim vláda dává měsíční příspěvek jen 400 hřiven (asi 480 Kč), vysvětluje. „Vzhledem k potřebě přežít tady mnoho z nich v sobě objevilo nové schopnosti. Je to vyzrálá komunita, která nemá co ztratit, nemá kam jít, všechny mosty jsou spáleny,“ dodává Voronov.
Jeho přítel a obchodní partner Andrij Buďak vede neoficiální doněckou komunitu v Kyjevě. Jak říká, tato komunita pomáhá nově příchozím, aby se začlenili, nabízí právní pomoc i příležitost „jen se potkat a popovídat si, strávit příjemné chvíle vzpomínáním na staré dobré časy“. Komunita rovněž organizuje nejrůznější pikniky a také nabízí bezplatné kurzy pro děti.
Domov se změnil
Lidé z východu touží po návratu domů, bojí se ale, že válka změnila jejich rodnou vlast k nepoznání. Někteří se cítí zrazeni těmi, kteří zůstali, považují je za stoupence separatistů. Jak říká Alesja Bolotová, je jasné, že mnoho lidí, kteří v Doněcku zůstali, se separatisty nesouhlasí, i přesto ale podle ní bude usmíření obtížné.
„Nevím, jak můžete žít a pracovat vedle lidí, kteří podpořili to, co se tam děje,“ říká Alesja.
Počet obyvatel Doněcku, největšího města v povstaleckém regionu, údajně poklesl o třetinu oproti původnímu jednomu milionu před válkou. Bylo to město, kde se odehrávaly zápasy fotbalového mistrovství Euro 2012, město se zářivými obchody a pulzující sítí restaurací. Nyní je Doněck většinou prázdný i ve špičce, jako by bylo pořád líné nedělní ráno.
Exodus se týká i množství odborníků z východní oblasti. Jak říká Viktoria Sosnynová, gynekoložka z Doněcku, která utekla do Kyjeva, spolu s ní uprchla zhruba polovina lékařů z vyhlášené nemocnice, kde kdysi pracovala. A stejně tak utíkají i pacienti.
Viktoria ale brání ty, kteří se rozhodli zůstat. Například profesor v její nemocnici v Doněcku zůstal, „protože nemocnice je jeho dítě. Neznamená to, že někoho zradil, své dítě prostě nemůže opustit“.
Ukrajinská vláda nikdy neorganizovala řádné evakuace z oblastí pod kontrolou rebelů, rozhodla se ale „evakuovat“ hlavní univerzity – otevřela nové kampusy v oblastech pod ukrajinskou kontrolou a pozvala tam studenty a zaměstnance fakult. Mnoho lidí ale zůstalo na východě. Doněčtí rebelové tvrdí, že v oblasti, kterou kontrolují, je 17 univerzit s 38 000 studenty, fungují i školy.
Rozdělená univerzita
Doněcká národní univerzita se doslova rozdělila na dvě části, když bylo nařízeno přestěhovat se do města Vinnycja a někteří profesoři a studenti se rozhodli zůstat. Zaměstnanci univerzity, kteří odešli, loni vydali prohlášení, ve kterém označili ty, co zůstali, za osoby, „které se podílejí na teroristické činnosti“.
Mnoho z těch, kteří utekli z válečných oblastí, má na druhé straně frontové linie stále své přátele a příbuzné a z podobných prohlášení jsou zmatení. Podle Kosťantyna Reuckého, lidskoprávního aktivisty z rebely kontrolovaného města Luhansk, který nyní žije v Kyjevě, mnoho z těch, kteří loni v létě utekli před tvrdými boji, se do svých rodných měst vrací. Některé k tomu vede nepřátelství, kterému musejí čelit jako uprchlíci považovaní za ty, kteří „nám přišli vzít práci“, některým se nepodařilo vybudovat si život od nuly. Většina těchto lidí ale následně svá rodná města opět opouští, když vidí, že v oblastech kontrolovaných rebely „pro ně nejsou žádné vyhlídky“, dodal Reuckyj.
Mnoho z vysídlených ale stále věří, že východ se znovu postaví na nohy. „Usmíření je možné,“ říká gynekoložka Viktoria. „Ale jen když ustanou boje a lidé budou moci svobodně mluvit, bez toho, že by kolem nich byly zbraně, a bez jedovaté rétoriky z obou stran,“ říká. Se svými bývalými kolegy z Doněcku je prý stále v kontaktu. „Když spolu hovoříme, snažíme se nemluvit o politice,“ dodává.
