Česká republika bývá považována za jednu z nejsekulárnějších zemí Evropy, potažmo celého světa. Belgie je naopak řazena mezi tradičně katolické státy. Podívejme se nyní, jak si tyto dvě země poradily s institucí manželství a s ním spojenými jevy, jako je rozvodovost či počet děti narozených mimo manželství, které bývají pokládány právě za indikátor „křesťanskosti“ země.
Jak si vede sekulární Česká republika se svým postojem k manželství a jak katolická Belgie? Podporuje Belgie výraznějším způsobem manželství než Česko? Chovají se tyto státy vzhledem ke své pověsti logicky? A je v jejich postoji ve výsledku nějaký rozdíl?
Manželství, jakkoli je jeho role ve společnosti vnímána zejména jako občansko-právní, je doposud pokládáno za křesťanskou instituci. Pokud chcete požívat výhod s ním spojených, musíte se v naší ateistické zemi reálně vzít. V Belgii naproti tomu vedle manželství vymysleli legální institut, který dokonale supluje jeho výhody, zatímco nevýhody přiblížuje nule.
Například bychom asi nepředpokládali, že v sekulárním Česku vám, pokud jste věřící, stačí svatba v kostele, zatímco třeba v Belgii, kde se ke křesťanství nominálně hlásí většina populace, musí svatbě v kostele vždy předcházet civilní obřad na radnici.
„V říjnu jsem měla svou první svatbu a v červenci následujícího roku budu mít druhou,“ řekne vám v Belgii smrtelně vážně dívka, která chce celý život strávit s jedním mužem. Jak je to možné? V Belgii, tak jako téměř ve všech zemích Evropy, krom České republiky a Slovenska, totiž nemá církev právo vykonat službu oddání snoubenců v občansko-právní rovině. Ta je vyhrazena civilnímu úřadu.
I když se hlásíte k určité církvi, musíte nejdříve uzavřít civilní sňatek na radnici, a pokud chcete, můžete mít dodatečně ještě jeden obřad v kostele. Toto není právě logický krok v zemích, kde se většina obyvatel hlásí (alespoň formálně) ke křesťanství a rozhodně to nemůžeme vnímat jako vstřícný krok státu směrem k etablovaným církvím.
Podívejme se teď na pár příkladů, které se používají pro ilustraci bezbožnosti naší země. Jako první vezměme počet dětí narozených mimo manželství. Podle statistiky Eurostatu se v České republice v roce 2012 takto narodilo kolem 42 % dětí, v Belgii je to dokonce 52 % (podle statistiky ČSÚ je to v Česku v roce 2015 již 55 %). V obou zemích se jedná o dost vysoké až alarmující procento. O čem to ale svědčí?
Podle jiné statistiky Eurostatu je zjevné, že co se týče rozvodovosti, je na tom Česká republika hůře, než tradičně katolická Belgie. Průměrně se v České republice ročně na 1000 lidí rozvede 2,5, zatímco v Belgii 2,3 člověka. „Aha, tak tady to tedy máte,“ můžeme si konečně říci. Problém ale je, že tato statistika je značně zavádějící. Nezohledňuje totiž fakt, že v Belgii vstoupí daleko méně lidí do manželství (3,8 člověka za rok na 1000 lidí, zatímco v České republice 4,3; opět Eurostat).
Co se týče manželství jako tradičního křesťanského způsobu rodinného soužití, je důležité si říci, že v Belgii existuje volnější institut tak zvaného „civilního partnerství“, který umožňuje požívat jeho občansko-právních výhod a závazků, aniž bychom do něj vstoupili. Civilní partnerství (cohabitation légale) je v Belgii jedním ze tří způsobů, jakým spolu mohou dva lidé sdílet domácnost a vychovávat děti. Dalšími dvěma jsou klasické manželství nebo zcela volné partnerství.
Zatímco v Česku vedle manželství mezi mužem a ženou existuje pouze registrované partnerství, které je založeno na intimním vztahu dvou osob stejného pohlaví, v Belgii může vstoupit do civilního partnerství kdokoli, kdo už není v právním svazku (manželství/civilní partnerství) s jinou osobou a je plnoletý. Registrované partnerství z naší debaty tedy raději vynechme, neboť bychom srovnávali nesrovnatelné. Do civilního partnerství v Belgii může vstoupit i bratr a sestra, kteří spolu sdílejí domácnost, vychovávají děti jednoho z nich a chtějí požívat právní a finanční ochranu státu.
Do civilního partnerství ovšem samozřejmě vstupují většinově heterosexuální páry, které mezi sebou mají intimní vztah, ale kteří se nechtějí nechat „svazovat“ institucí manželství. Buď ho považují za relikt doby, kdy měly křesťanské církve ve společnosti daleko větší, ne-li rozhodující, slovo, a nebo jim zkrátka svazek, který je uzavírán v ideálním případě do doby „dokud nás smrt nerozdělí“, z nějakého důvodu nevyhovuje.
Do civilního partnerství je jednodušší jak vstoupit tak i z něho vystoupit. Není potřeba kvůli tomu pořádat finančně náročnou svatbu pro rozvětvenou rodinu a přátele obou stran, ani podstupovat v mnoha případech náročný a zdlouhavý rozvod před soudem. Pro vstup do civilního partnerství obě strany na úřadě podepíší jednoduše smlouvu, kterou může kterákoli strana bez souhlasu toho druhého zase zrušit. Bohužel se civilní partnerství dá v jistém ohledu považovat za přímý útok na institut manželství za účelem jeho postupného vytlačení.
Jak je vidět, statistiky, které sledují ukazatele možné tradičnosti či náboženskosti země, jako jsou počty svateb či rozvodů, jsou zavádějící. Páry, které chtějí vzdorovat manželství jako de facto církevnímu reliktu v době, kdy už církve ve společnosti tak stěžejní roli nehrají, to mají v Belgii snazší, než v Česku. Nemusí do manželství vstupovat a stejně mohou požívat jeho občansko-právních výhod. Je však pro příště potřeba vzít v potaz, že i tyto statistiky, kterých se v Česku užívá pro ilustraci ateističnosti naší země, nevypovídají o skutečném stavu zhola nic.
Bylo by hezké, kdybychom mohli český konzervativní přístup k partnerskému soužití přičíst tradičním křesťanským hodnotám, jak to s oblibou dělají jejich tak zvaní zastánci, jako třeba Zdeněk Škromach, či Miloš Zeman. Bohužel tomu bude spíš tak, že se jedná o pro nás typický šovinismus, který křesťanské hodnoty jen zneužívá. Belgičanům je v tomto směru jejich katolická identita zcela ukradená. Slouží jim však ke cti, že jejich občansko-právní rámec reflektuje, že si to alespoň přiznají.
