V době olympijských her jsme svědky všelijakých statusů na sociálních sítích, v nichž se politici rozplývají nad výkony českých sportovců. Je to již takovým koloritem, že se k úspěchům jiných snaží „přifařit“ ti, kterým to může přinést nějaký profit. Právě proto se například premiér stal fanouškem mnoha sportů a šéf Pirátů si vzpomněl, jak v mládí dováděl s Lukášem Krpálkem. Bylo by ovšem pro všechny lepší, kdyby takové šaškárny skončily.
Nestává se to pouze v době konání olympiády, ale provází to vesměs všechny důležité sportovní akce, které si zaslouží pozornost větší části našich občanů. Politici vycítí, že je ten správný moment se stát fanoušky toho či onoho sportu, a na každé zdařilé vystoupení českých sportovců pak reagují na sociálních sítích.
Vhodné je k tomu třeba mistrovství světa v hokeji, které dokáže názor semknout jako máloco, nebo velký fotbalový šampionát, pokud se nám podaří se na něj kvalifikovat. Před těmito událostmi, ani po nich, se do itineráře vrcholných politiků sport nevejde, jakmile se ovšem jedná o celospolečensky sledovanou akci, najednou jsou těmi největšími fandy.
Je to trapné, nedůstojné a hlavně sportovci, o nichž je v jednotlivých statusech na facebooku či twitteru řeč, si to nezaslouží. Právě oni totiž moc dobře vědí, jak na ně politici celou dobu, kdy trénují, snaží se, prohrávají a získávají zkušenosti, kašlou. Vzpomenou si až ve chvíli, kdy šampioni v národním dresu získají cenný kov a upozorní tak na to, že existuje v srdci Evropy malá země, která se jmenuje Česká republika.
V tu chvíli se začnou předhánět téměř všichni významní politici, aby se na sociálních sítích předvedli, kdo tomu či onomu sportovci fandil víc než jiní. Přeborníkem v tomto oboru je zcela bez debat Andrej Babiš. Lépe řečeno ti, kteří jeho jménem tvoří digitální image majitele hnutí ANO. Marketéři Andreje Babiše jsou navíc, sportovní terminologií řečeno, o parník před všemi ostatními. Parta kolem Marka Prchala totiž přesně ví, jaké sportovní událostí mají přednost a které není nutné komentovat.
Sotva se tak pochvaly dočká plochodrážní jezdec, ale jistá si tím, že bude mít svůj status od premiéra, může být třeba Martina Sáblíková. A právě na této sportovkyni je jasně vidět, že pro Babiše její výkony a sportovní nesmrtelnost nic neznamenají. On potřebuje pouze pochválit její medaile, za což ho ocení voliči, získat fotku s ní, to zařídí jeho lidé, a slíbit třeba rychlobruslařskou dráhu. Fanoušci zalapají po dechu, řeknou si: „To je frajer, ona si ji zaslouží,“ a je hotovo.
To, že žádná hala nikdy stát nebude, nebo alespoň ne proto, že by se o to zasloužil Andrej Babiš, je už pro naivní část populace marginálie. Pro voliče ANO zůstane premiér tím, za kterým přišla Sáblíková, fotí se s ním Jágr a dělal pro něj Hnilička.
Není to však jen Babiš, koho úspěchy českých sportovců zlákaly ke vzkazům na internetu. Průběžně se připojuje i Jan Hamáček, vědět o sobě dává i Tomio Okamura. Naposled se ukázal i šéf Pirátů Ivan Bartoš. Jeho video o tom, jak se pral s olympijským vítězem v judu Lukášem Krpálkem v mladších žácích, se však silně nepovedlo. Jak totiž začalo upozorňovat mnoho lidí, zlatý medailista z Tokia je o deset let mladší než pirátský předseda, takže by jejich souboj zřejmě vypadal dosti komicky. V mladších žácích by totiž třináctiletý Bartoš musel mlátit tříletého Krpálka.
I když na tomto případě je vidět ubohost vzkazů politiků úspěšným sportovcům velmi zřetelně, je to úplně stejné téměř u všech. Pokud je totiž člověk skutečným fanouškem jakéhokoliv sportu, zajímá se o něj v globále, ne pouze o úspěchy a výhry. V pozici vládního politika, potažmo přímo premiéra, by pak dělal pro sport víc, než ho jen zmiňoval ve své knize o spaní a snění či ve facebookových statusech.