Americká politika vůči Číně pod prezidentem Bidenem rozhodně není smířlivější, než byla za jeho předchůdce. To je dobře, protože diktátorským režimům lze čelit jedině důsledným postupem. Ani Spojené státy však nemohou doufat, že by v blízké budoucnosti dokázaly případné agresi Pekingu čelit samy. Je proto dobře, že noví ministři obrany a zahraničí USA se na první zahraniční návštěvu vydali do Tokia. Ještě lépe pak je, že jejich japonští protějšci poprvé deklarovali, že v případě čínské agrese proti Tchaj-wanu by vojensky spolupracovali s USA. 

Čína v posledních dvou desítkách let významně posiluje své námořnictvo i letectvo. Zároveň svou vojenskou doktrínu šije přesně na míru potřeb budoucího konfliktu se Spojenými státy. Hodně prostředků investuje do zbraní, které mají americkým lodím znemožnit operace v blízkosti čínských břehů.

Jedná se o tzv. anti-access/area denial zbraně. Podle některých zdrojů z amerického ministerstva námořnictva (Department of the Navy) už dnes rozsah, v jakém je Peking schopen tyto zbraně nasadit, v podstatě vylučuje, aby Spojené státy dokázaly ubránit Tchaj-wan, nejpravděpodobnější cíl příští agrese pevninské Číny.

Význam spojenců

Rostoucí agresivita Číny však zároveň skýtá pro USA příležitost. Díky sporům v Jihočínském moři jsou vůči plánům soudruhů z Pekingu ostražité země ležící u jeho břehů, Filipíny, Malajsie a Vietnam. Roste také napětí na hranici mezi Čínou a Indií. To je způsobeno zvýšenou agresivitou čínských pohraničníků, kterou někteří analytici připisují snaze odradit Indii od prohlubující se spolupráce právě se Spojenými státy.

Podobně zvýšenému tlaku konec konců čelí Austrálie, byť ta spíše ekonomickému. I Japonsko má s čínskou agresivitou dlouhé zkušenosti. Od 70. let 20. století si Peking nárokuje neobydlené souostroví Senkaku. Hlavním důvodem je to, že se v jejich okolí v té době našla ropa. Spolupráce těchto zemí v bezpečnostní oblasti zaštítěná Spojenými státy je tak logickým krokem.

Společné zájmy

Potíž je v tom, že tyto země mají často územní spory i mezi sebou. Příkladem může být právě souostroví Senkaku, které si nárokuje i Tchaj-wan. Krom strachu z agresivity Pekingu je tak už vlastně nic moc nepojí. I proto je prohlášení japonských ministrů zásadním posunem. Tokio poprvé deklarovalo veřejně ochotu dát stranou spory s Tchajwanci a pomoci Spojeným státům při obraně jejich území.

To je jistě pozitivní, ale čínský tlak v součtu s nedůvěrou ve spolehlivost potenciálních spojenců a schopnost USA Číně vojensky čelit může vést k pravému opaku. Některé země se mohou rozhodnout se s Pekingem nějak dohodnout v naději, že to nějak půjde. To je sice po zkušenostech s tím, jak Čína dodržuje dohody týkající se Hongkongu, značně naivní, ale strach může místo obranné reakce vyvolat i paralýzu.

Obchod, obchod, obchod

Čína má zatím značnou strategickou trpělivost. Vojenská agrese proti Tchaj-wanu je sice stále pravděpodobnější, ale ostatní země budou v krátkodobém a střednědobém horizontu muset čelit spíše ekonomickému tlaku tak, jak to momentálně zažívá třeba Austrálie s čínským clem na dovoz vína. Ekonomická závislost na Číně v posledních letech jen rostla. Podíl viny na tom má i Trumpova administrativa.

Prezidentův odpor k volném obchodu vedl k odstoupení od dojednaného Transpacifického partnerství, dohody o volném obchodu, která měla sdružovat mimo jiné Austrálii, Japonsko, Malajsii a Vietnam a o členství se zajímaly i Filipíny. Místo toho se všechny tyto země stanou zřejmě brzy členy tzv. Regionálního ekonomického partnerství, zóny volného obchodu dominované Čínou. Dohoda byla podepsána v listopadu 2020 a Peking ji nedávno ratifikoval.

Běh na dlouhou trať

Amerika teď tak musí přijít na způsob, jak ekonomickou závislost těchto zemí na Číně postupně snižovat a znovu si získat jejich důvěru v oblasti mezinárodního obchodu. Nový americký ministr zahraničí Anthony Blinken už dlouho před svým nástupem do funkce v řadě článků a debat obhajoval právě model spojeneckého systému vedeného Spojenými státy, který by měl pomoci čelit rostoucí agresivitě Pekingu.

Je zjevné, že návštěva Tokia a prohlášení japonských ministrů je důležitým prvním krokem. Je ale třeba si uvědomit, že taková koalice se nebude budovat snadno. Problém je i v tom, že zatímco v bezpečnostní oblasti by mnohé země s USA spolupracovaly rády, ekonomicky jim zvlášť po dobrovolném stažení USA z této části světa nezbývá než spolupracovat s Čínou.

Model vojenské aliance, jejíž půdorys z velké části odpovídá směru obchodních toků, který zaručoval bezpečnost západní Evropě v době studené války, tady fungovat nemůže. Spojené státy budou muset vystavět protičínskou obrannou koalici, jejíž členové ale zároveň Čínu ekonomicky potřebují.