ROZHOVOR / Na začátku června se před budovou ministerstva kultury odehrál happening organizovaný uměleckými spolky. Upozorňovaly nejen na neradostnou situaci českého živého umění, ale také na to, že se v rámci Národního plánu obnovy připravuje důležitá zákonná úprava známá jako tzv. status profesionála v kultuře. O tom, jaký je její smysl, v jaké fázi je jednání se státními institucemi a co může a má změnit status umělce, hovořil deník FORUM 24 s bývalým předsedou Asociace spisovatelů Ondřejem Lipárem.

Co je to status umělce?

Na úplně bazální úrovni má status umělce vyřešit to, jak vymezit a pro potřeby zákonů a státní správy v České republice jasně definovat, koho bude stát považovat za umělce nebo kulturního profesionála.

Není to proces, do kterého český stát naskočil až nyní. Debatuje se delší dobu, ale do nějaké aktivní fáze se dostává až teď. Horizont vývoje je ale jasný, protože otázka statusu umělce nebo status kulturního profesionála, jak se mu také říká, je součástí Národního plánu obnovy a ten je časově limitovaný. To znamená, že do roku 2025 nějaký zákon o statusu umělce Česká republika mít musí.

Proč ho potřebujeme?

Z našeho výzkumu i z výzkumů ostatních oborových spolků a asociací vyplývá, že postavení většiny lidí, kteří pracují v české kultuře, není moc radostné. Jejich příjmy jsou nepravidelné a strašně nejisté a určitě z nich nezbohatnou.

Označení status umělce může být matoucí – nejde tu o to dostat nějaký glejt nebo řád. Stát zavedením statusu kulturního profesionála vlastně jenom říká: pracovat v kultuře je specifické, je to něco jiného než být zaměstnanec, je to něco jiného než být podnikatel nebo OSVČ, protože v této oblasti klasický trh nefunguje, není to klasická hra nabídky a poptávky. Je to práce, která je často nepravidelná, nesouvislá, nárazová, a lidé, kteří takto pracují, se často dostávají do složitých životních situací.

Stát přijetím zákona o statusu kulturního profesionála řekne, my tohle uznáváme, tady pro vás máme nějakou škatulku, nějaké označení. Abyste se do ní dostali, musíte splnit takováto kritéria. To je úplný základ. Teprve ve chvíli, kdy se podaří něco takového definovat, může stát začít tuto specifickou situaci zohledňovat v konkrétních opatřeních.

V jaké fázi se nacházíte teď?

Loni jsme jako oborové organizace pro ministerstvo kultury vypracovali výzkumy, na jaře proběhly navazující schůzky. Na konci června se uskutečnilo pracovní setkání s ministerstvem a mělo už poměrně praktický rámec. Opíralo se jak o naše zjištění z loňska, tak o údaje, které ministerstvo mělo k dispozici z dřívější doby. Šlo tedy už o poměrně konkrétní otázky, práce je v běhu, rozhodně nejsme na začátku.

Půjde tedy o nový zákon?

Jestli bude status umělce v této fázi jedna novela, jeden zákon, nebo to bude nějaký balík zákonných opatření, to zatím není zatím úplně jasné. Myslím si, že to vykrystalizuje během letošního podzimu. Skutečný rozsah opatření bude součástí další diskuze jak s ministerstvem kultury, tak, což je asi mnohem důležitější, v rámci mezirezortní pracovní skupiny, která doufám co nejdříve vznikne. Otázky, které řešíme, jsou totiž v gesci ministerstev práce a sociálních věcí, zdravotnictví, rozhodně financí, zčásti asi i ministerstva průmyslu a obchodu.

Co by se mohlo podařit vyjednat?

Momentálně se potýkáme s tím, že v kultuře jde vlastně o ohromné množství různorodých problémů, a jsou tu i velká očekávání v tom smyslu, že tento institut vyřeší tu část problémů, kterou ten či onen umělec zná.

Pro ilustraci, by stát mohl například upravit frekvenci plateb sociálního a zdravotního pojištění s ohledem na nepravidelnost příjmů kulturních profesionálů, sjednotit nákladové paušály apod. Rejstřík konkrétních opatření je však zatím za horizontem téhle debaty. Nyní jde především o to vytvořit ten pojem, aby ho český zákon znal a pak s ním nějak pracoval.

Na jaké problémy narážíte?

Při vymezení toho, co ta zákonná úprava má dělat, narážíme na to, že v kulturní sféře jsou potíže, které existují léta a nikdo je neřeší. Jeden příklad za všechny: u performativních oborů např. není vyřešená tzv. druhá kariéra. Ta hodně trápí tanečníky, protože pro ně kariérní horizont je řekněme do 35 let.

Součástí našeho úsilí je také umožnit osobám z uměleckého prostředí kolektivní vyjednávání nebo zveřejňování minimálních doporučených odměn za práci.

Ze zprávy, kterou asociace uveřejnila, vyplývá, že jen 5 % spisovatelů má z tvorby pravidelný příjem. Z toho logicky vyplývá, že většina píše takříkajíc na vedlejší pracovní poměr, dá se takhle rozvinout potenciál, který ti autoři mají?

Myslím si samozřejmě, že ne, že tohle je jeden z důvodů, proč na tuhle situaci nahlédnout z odstupu a začít ty nashromážděné potíže řešit.

Třeba překladatelé, kteří překládají vedle literatury i komerčně, jsou schopní se za určitých okolností uživit, ale u spisovatelů, o básnících vůbec nemluvme, je situace taková, že kultuře se často věnují vedle svého zaměstnání, ve volném čase. Bud to dělají po večerech nebo po víkendech, berou si na to dovolenou. I když se jim povede získat například nějaký rezidenční pobyt, aby se mohli literární tvorbě kontinuálně věnovat třeba měsíc, musí si na to vzít v práci volno.

Může tohle status umělce změnit?

Asi jen menšina autorů očekává, že se uživí jen samotným psaním. Já myslím, že mnohem realističtější i při pohledu do zahraničí je, že autor poskládá rozumný příjem z více činností, které s tou literaturou budou souviset.

Tohle se docela daří některým autorům dětských knih. Ti na jedné straně vydávají knihy a z toho mají nějaký příjem. Dále pak s těmi knihami jezdí na živé programy, například se školami nebo dětskými kroužky, pořádají třeba nějaké tvůrčí workshopy, to může být další zdroj příjmů, anebo se jim třeba podaří vydat audioknihu a to může být další zdroj.

Pokud tedy hovoříme o literatuře, jde o to, aby autor neměl takový problém tyhle různorodé zdroje poskládat, pokud bude chtít žít opravdu jenom literaturou, i o to, jak moc tě bude stát zatěžovat například sociálním a zdravotním pojištěním, nebo jak moc ti stát vyjde vstříc, abys tuto cestu mohl realizovat, vzhledem k tomu, že má jistě nějaký přínos pro společnost, pro jazyk, pro vzdělávání a tak dále. Konkrétní postupy, jimiž by to stát mohl dělat, jsou v této chvíli otevřené.

Mohl bys představit Asociaci spisovatelů?

Jednoduše řečeno je to oborový spolek, který letos funguje už osmým rokem. Pomáhá jednak s praktickými věcmi, které nejčastěji spisovatelé řeší, například poskytujeme právní a poradenský servis spisovatelům při uzavírání smluv s vydavateli ohledně publikace knih, to je činnost směrem dovnitř.

Dále pak asociace funguje směrem ven, což je jeden z hlavních důvodů, proč vlastně vznikla. Aby velké instituce, například ministerstvo kultury, České literární centrum nebo zahraniční organizace, které působí v stejném oboru, a podobně měly s kým jednat. Když bude například potřeba novelizovat řekněme autorský zákon, je logické, že nemůžou obcházet jednotlivé autory, potřebují někoho, kdo jim může poskytnout relevantní data nebo třeba zasvěcenou oponenturu.

Hlavní funkce jsou tedy dvě. Servisní vůči spisovatelům a spisovatelkám a pak komunikační vůčí oficiálním institucím.

Zjištění ze zprávy Asociace spisovatelů pro ministerstvo kultury

• Jen 5 % spisovatelů má ze psaní pravidelný příjem.

• 13 % spisovatelů s delšími než desetiletými zkušenostmi si vydělá literární činností více než 10 000 Kč měsíčně.

• 80% spisovatelů si psaním vydělá méně než 5 000 Kč měsíčně. 60 % spisovatelů pracuje často bez honoráře.

• Pouze 10 % překladatelů má příjmy, které převyšují jejich výdaje.

• Jen polovina překladatelů, kteří se uměleckému překladu věnují více než 40 hodin týdně, dosáhne na výdělek přes 30 000 Kč měsíčně.

– – –

Ondřej Lipár je český básník, fotograf a novinář, který byl v letech 2019-2020 předsedou Asociace spisovatelů. V kruzích české kultury se pohybuje již mnoho let a je mj. znám jako spolupracovník a spoluorganizátor akcí souvisejících s kulturní produkcí literární kavárny a nakladatelství Fra, zaměřujícího se na současnou kvalitní a zajímavou českou i světovou literaturu. Ta shodou okolností podle vyjádření dramaturga a ústředního ducha projektu, básníka Petra Borkovce, oznámila, že přestává po 17 letech organizovat autorská čtení.