Andrej Babiš (ANO) na schůzi poslanecké sněmovny FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Fidel Castro nemusel pronášet dlouhé projevy, aby něco prosadil nebo něčemu zabránil. Jeho to bavilo. Dnešní mnohahodinové řečnění nebaví nikoho. Je ale nepravděpodobné, že bychom se ho zbavili.
„Jednou jsem si naběhl, když jsem řekl, že parlament je žvanírna. A hned jsem to schytal, že chci zrušit parlament. Nesmysl. Sním ale o tom, že bude pracovat efektivně. Pokud jste si někdy pustili v televizi přenos z jednání, tak víte, o čem mluvím. Zdržovačky, obstrukce, opakování spousty řečí, které už dávno zazněly. Chuť spolupracovat? Nic moc. Hlavně se dostat do zpráv, když řeknu něco hodně ostrého,“ píše se v knize O čem sním, když náhodou spím, kterou údajně napsal Andrej Babiš. Najdete to na stranách 131 a 132.
Babiš toto dílko nejspíš ani nečetl. Proč taky, když je úplně jedno, co povídal v minulosti. Jakákoli otočka o 180 stupňů se dá vysvětlit tím, že jen idiot nemění své názory. Původce výroku Miloš Zeman měl z nějakého důvodu pořád potřebu dokazovat, že není idiot, a po něm to opakují jiní lidé stejné krevní skupiny.
Tento údajný Babiš v knížečce nicméně upozornil na otravnou skutečnost, že elektroměry běží, poslanci a reportéři rezignovaně sedí a nic podstatného se neděje.
„Jednací řád naší sněmovny dovoluje skoro neomezené obstrukce. V roce 2010 vydržela ODS blokovat sněmovnu tři měsíce. Pak nejde schválit ani jeden zákon, stačí zdržovat. To jsou desítky procedurálních návrhů, dlouhé řečnění, samé přestávky na jednání klubů. Pár poslanců může sněmovnu paralyzovat,“ píše neznámý námezdný autor Babišovým jménem tamtéž.
Když odhlédneme od údajného autora, nemělo by se s otravnou praxí něco udělat? Politici mají právo ve svůj prospěch předvést divadlo, ale nikde není řečeno, že to musí být zrovna v parlamentu. Leninovi se připisoval výrok, že kdo neumí říct vše podstatné v pěti minutách, je naprosto neschopný člověk. (Fidel Castro si z toho poučení nevzal.)
„Škoda že se nelze dozvědět, jak dlouho by trvaly obstrukce opozice, kdyby to televize nevysílala živě,“ zauvažoval politolog Jiří Pehe.
„Obstrukce jsou třešničkou na dortu parlamentní demokracie,“ míní novinář Jindřich Šídlo. „Přepočítávat, kolik stojí Okamurovy obstrukce, je úplná blbost, pardon. Nejvíc to připomíná Babišovy teze o ,žvanírně‘ a ,makání‘ a implikuje, že se nejvíc vyplatí parlament, kde se mluví co nejmíň. Ne, je mnohem lepší mít parlament, kde opozice může mluvit, i když je to otrava,“ dodává k tomu.
Novinář Michal Kubal zmínil výrok Ústavního soudu: „Smyslem zákonodárného procesu je projednání a schválení, nebo zamítnutí zákona, nikoli oddalování jeho přijetí a obstrukce vedoucí k paralýze tohoto procesu. Jak ÚS uvedl v minulosti: obstrukce může kvalifikovat i jako zneužití práva a zneužití parlamentní procedury.“ V tomto případě šlo obstrukce při projednávání valorizace penzí.
Je pravda, že máme staré demokracie, kde se obstrukce běžně provozují, například ve Spojených státech. V britském parlamentu jsou zase poměrně neobvyklé, protože se tam dodržují přísné časové limity a jednací řád.
Při analýze parlamentních záznamů řečí Winstona Churchilla nenajdeme žádné důkazy naznačující, že by se k této taktice někdy uchýlil. Churchill by to rozhodně zvládl, protože jako řečník byl proslulý, a možná by si jeho obstrukční projevy lidé dost užili. Krom toho byl ale přesvědčeným obhájcem parlamentní procedury a důležitosti vyslechnout si všechny hlasy.
I tak britský parlament zažil dlouhé řeči, které historie zaznamenala. Irští nacionalisté na konci 19. století obstrukce v dolní sněmovně používali a mluvili celé hodiny.
Že kolorit obstrukcí není nic nového, víme i díky tomu, že spisovatel Mark Twain byl přítomen dvanáctihodinovému obstrukčnímu projevu jistého doktora Otto Lechera (z Brna) v roce 1897 v Říšské radě. „V jednu hodinu ráno už vzrušení a hluk unavily téměř všechny kromě řečníka. Místa na pravici se postupně vylidňovala; účastníci se vytratili do místností s občerstvením, aby se najedli a napili, nebo na chodby, aby si popovídali,“ zaznamenal Twain.
Americký senátor z Louisiany Huey Long by mohl sloužit jako vzor pro Tomia Okamuru a Lubomíra Volného. V roce 1935 mluvil 15 hodin a 30 minut, a protože pochopitelně nešlo vyplnit čas něčím smysluplným, četl ústavu, recitoval Shakespeara a zmiňoval recepty na smažené ústřice a pečené brambory.
Americký senátor z Jižní Karolíny Strom Thurmond v roce 1957 vedl obstrukční řeč po dobu 24 hodin a 18 minut, čímž se stal americkým rekordmanem. Jeho motivy byly temné, byl proti zákonu o občanských právech, který by ukončil rasovou segregaci a diskriminaci.
Senátorka Margaret Chase Smithová v roce 1953 řečnila osm hodin a devět minut na protest proti návrhu zákona, který by omezil financování bombardovacího letadla, což ona podporovala. V nedávné době Wendy Davisová z Texasu roku 2013 vydržela 11 hodin, aby zablokovala návrh zákona, který by zavedl přísná omezení potratů. Vzala si na to růžové tenisky, na zádech měla ortézu a během svého projevu nesměla sedět, opírat se, pít ani používat toaletu.
V Americe si tedy s dlouhým řečněním hlavu nelámou a omezení délky projevů samo o sobě nemusí nic vyřešit. Ve Francii je jejich trvání omezeno, takže odpůrci nějakého zákona se uchylují k podávání doplňovacích návrhů a procesním připomínkám. V srpnu 2006 levicová opozice předložila přes 137 tisíc pozměňovacích návrhů. Normální parlamentní procedura by k jejich projednání vyžadovala deset let.
Výchovná poznámka Ústavního soudu nebude mít zřejmě velký dopad. Koalice a opozice se v normálních zemích střídají a svoje obstrukce budou vždycky považovat za oprávněné. Pokud nebude možné mluvit dlouho, najdou si politici něco jiného. Bylo by aspoň příjemné, kdyby si s tím v době internetu, umělé inteligance a s prostředky na najímání autorů dali poslanci tu práci a byli schopni ty maratony nějak obzvláštnit. Když už se nikdo nic nedoví, mohlo by to být aspoň trochu zábavné.
Možná to ty inteligentní zástupce lidu napadne. Máme na mysli opoziční, protože pokud má navrhovatel zákona pohodlnou většinu, nemusí se moc namáhat a nechá opozičníky trpět u mikrofonu a pak si stejně schválí svoje. Možná by skutečně pomohlo nepřenášet všechny ty nesmysly v přímém přenosu, protože po krátké chvíli každý zjistí, že už viděl obsahem i formou chytřejší představení.
