Někdy koncem zimy jsem v Liberci usedl do vlaku, který si honosně říká rychlík. Směr Děčín. V batohu vleču čerstvé knihy „Bolest přetrvává a cesta nekončí“ zobrazující peripetie rodin politických vězňů minulého režimu. Předám je pár lidem, kteří s nimi pomohli informačně a finančně. Píše se právě čtrnáctý den války na Ukrajině.
Bolest způsobená komunisty v padesátých letech napěchovaná v mém batohu se ve mně míchá se současnou bolestí svírající Ukrajinu. S tím, co „tam na východě“ právě teď působí ruští násilníci vedení bývalým agentem KGB – mužem vyznávajícím náboženství jménem „rozšíření ruského impéria děj se co děj, krev nekrev, na území bývalého Sovětského svazu včetně jeho satelitů“.
Do vlaku přisedají postarší manželé, hádám jim tak 70 let. Vzápětí se vagonem sune pět Ukrajinců s kufry: muž, dvě ženy a tři děti. Zjevně uprchlíci. „Stačily dva týdny a projev války je tu.“ Sotva se ve mně tato myšlenka zformovala, už pán přes uličku polohlasně pronáší: „To je jenom začátek. Teď jim pomáháme, za pár měsíců jich budeme mít plné zuby. To nedopadne dobře.“
Cítil jsem z jeho hlasu despekt, obavy z budoucnosti i jistý odpor k té šestici, která se tu ocitla proti své vůli. Napadlo mne, že se klidně může stát, že jeho vnoučata budou možná před Rusem za pár let utíkat také. Za komunistů se prchalo „za kopečky“ do Německa a Rakouska. Po okupaci Čech v roce 1939 se před nacisty mizelo přes Polsko a Slovensko do Francie, Británie.
S postupem času protiukrajinských nálad v české společnosti přibývá.
Padni komu padni
Řada lidí začala hned od prvních dnů poukazovat na to, že se objevilo dost Ukrajinců v luxusních autech a s portmonkami napěchovanými platebními kartami. Před válkou ale utíkají chudí i bohatí. Ti, co mají finanční zázemí, se ale spíše nemusí obávat nejistoty v cizí zemi. Kdyby Rus vpadl sem, do Česka, kotvy také dost možná zvednou jako první ti majetní…
Utečenců přibývalo, někteří z nich si třeba i – podle svědectví několika lidí z mého okolí – občas vypomohli krádežemi. Například v řetězci prodejen obuvi, kde pracuje známá. Házení všech do jednoho pytle je však hloupé a zkratkovité.
Ale budiž, ať je to padni komu padni. Lidé jsou různí, Ukrajinci i Češi. A tak zatímco jedna Ukrajinka (ale i Češka) přijde do obchodu nenápadně a s pokorou, druhá nakráčí namyšleně a bez pozdravu. S prodavačkami jedná povýšeně jako s posledními služkami.
Přesně tak se chovaly mnohé manželky sovětských oficírů z okupační armády rozlezlé v Československu od roku 1968. Báryšni, tak jsme takovým říkali. Jenže zatímco solidní Ukrajinka se z mysli prodavačky vytratí raz dva, báryšňa tam zůstává a posiluje odtažitost vůči uprchlíkům. Že se jako báryšni dokážou chovat i mnohé Češky, na to se snadno zapomene.
Podobně – pokud nechá děti v obchodě dělat lotroviny česká matka, prodavačky a ostatní nakupující zabrblají a mávnou rukou. V případě Ukrajinců se pohorší. Dětský ryk v ukrajinštině prostě vynikne mnohem více než ten v češtině.
Polínka do ohně protiukrajinských nálad přikládá i pět halasných ukrajinských mladíků v pozdně večerní tramvaji: z mobilu jim vyřvává rocková protiputinovská píseň. Což o to, muzika dobrá, ale u spolucestujících je reakce jasná: „Hulákají, vychování nemají, ať táhnou všichni zpátky domů a na frontu.“
Dalo by se pokračovat. Leckdo z nás tvrdě soudí podle špatného chování určitého procenta Ukrajinců ty ostatní, ty řádné. Tihle „soudci“ nejsou ochotni si připustit, že mají rozlišovat. Zapomínají, že za tu zpropadenou špinavou válku může Rus. Že utečenci dělají jen to, co v minulosti činila i spousta Čechů kvůli Hitlerovi a komunistům: prchají před smrtí a genocidou z pekla do bezpečí. Nu a jsou mezi nimi – stejně jako kdysi u jiných uprchlíků – i osoby nevalného charakteru.
Hlasů proti Ukrajincům, alespoň jak to cítím ve svém okolí, přibývá. Nevím, zda se touto otázkou zabýval nějaký sociologický průzkum. Divím se, že se k této velmi závažné věci nevyjádřil jednoznačně náš premiér a ukrajinský velvyslanec, třeba v nějakém společném, veřejně předneseném krátkém a důrazném prohlášení.
Mohli by alespoň částečně otupit ostny těch, kteří, ukazujíce na jednotlivé negativní případy, burcují proti Ukrajině a proti demokracii obecně.
Od premiéra mohlo například zaznít:
„Prosím občany, aby neposuzovali běžence z Ukrajiny podle těch bezcharakterních a zneužívajících pohostinnost Česka. Každý národ v sobě nese určitý podíl nepoctivců. Vzpomeňte, co se dělo po otevření našich západních hranic v roce 1990.
Tehdy se do Rakouska a Německa radostně valily davy našinců. Někteří z nich tam bezostyšně kradli. V příhraničních obchodech visely v češtině cedule Češi, nekraďte nám tady. Slušný Čech aby se tehdy do hloubi duše styděl a byl rád, že ho Rakušan či Němec neprohlásil rovnou za zloděje. Neměli nás tehdy za hranicemi vždy v lásce.
Berte též v úvahu, že na Ukrajině se bojuje i za střední Evropu. Moskva si dělá nároky na celou sféru dříve podléhající Sovětskému svazu. Případný pád Ukrajiny by znamenal i naše přímé ohrožení.“
Velvyslanec Ukrajiny mohl navázat:
„Obracím se ke všem ukrajinským občanům v Čechách. Buďte vděčni za přijetí. Hledejte si práci. Berte práci, kterou vám nabídnou. Neohrnujte nos nad ubytováním, kterého se vám dostane. Chovejte se sympaticky – namístě je pokora, nikoli výstřednost a neomalenost. A především – nekraďte!
I několik málo procent z vás může rozhodnout o pověsti celku. Pokud převládnou nálady proti nám, Češi si mohou zvolit ve volbách vládu, která bude vůči nám nejen odtažitá, ale bude se snažit dohodnout s Moskvou. Na úkor Ukrajiny, která bez vnější pomoci padne.
Zatímco vy jste v Česku v bezpečí, naši spoluobčané jsou doma zabíjeni a mučeni, naše země je devastována, na okupovaném území vládne totalita. Nejen Čechům, ale i svým bratřím a sestrám nesoucím přímé projevy války jste povinováni poctivostí. Kdo se v Česku chová nečestně, zaslouží nejhlubší pohrdání.“
Něco takového by bylo dobré slyšet. I když to část společnosti vůbec slyšet nechce.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.