Nedávno jsem si vzpomněl na jeden komický (či spíše tragikomický) autentický příběh z normalizačních let. Bylo to na jaře 1976, těsně před konáním XV. sjezdu KSČ. Moje sestra byla v maturitním ročníku na gymnáziu, ve stejné třídě jako její spolužačka, která tehdy závodně lyžovala za československou reprezentaci. Jako úspěšná reprezentantka občas vycestovala na závody i do devizové ciziny. A tam někde se seznámila s jedním o něco málo starším italským lyžařem. Ten se do ní vášnivě zamiloval a trval na tom, že si ho musí vzít. Přesvědčil i své rodiče a ti se chtěli s vyvolenou svého syna seznámit a chtěli se setkat i s jejími rodiči.

A tak se na jaře 1976 potkali u rakouských hranic s tím, že odtud pojedou společně, aby měli možnost se blíže poznat již po cestě a zároveň si prohlédnout naši krajinu. Otec toho italského mladíka byl významným manažerem a akcionářem automobilky Fiat z Turína. No, a když tak jeli přes ta moravská města a vesnice, tak se italský tatík díval i na plakáty podél cest. Všude viděl jen ty, na nichž bylo napsáno XV. sjezd KSČ. Nedalo mu to, a zeptal se, co je to za firmu ten XV. sjezd KSČ, když má tolik peněz na reklamu, to asi musí být úspěšná a bohatá firma.

Ano, byla to dosti úspěšná „firma“. Taková početná rodina. Měla vše a o všem rozhodovala, tedy o všem, co jí bylo povoleno z Moskvy. To vše ostatní byly jen kulisy nebo stafáž. Pravda byla jenom jedna, pokroková, směřující ke světlým zítřkům. A dnes? Máme docela zdatně našlápnuto k restartu normalizačních modelů. Volání po starých „dobrých“ časech je stále zřetelnější a hlasitější. Patří k nim i tolerance schémat, která oživují mohutně zrelativizovanou minulost. Normalizační kariérní komunisté a jejich na Rusko a Čínu se orientující kumpáni sestavují vládu. Svoboda, liberální demokracie atd. se stávají jen nepotřebnou veteší. Je třeba nastolit nové (staronové) pořádky. Stát se opět dostává do područí jedné velké firmy. Nic nového, jen je vše rafinovanější a v tzv. moderním kabátě 21. století.

Nakonec si nebudeme pamatovat křik uchvatitelů moci, nýbrž mlčení našich přátel. Tak jako v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy vládl strach a lež, dvojí morálka a kult selektivního konzumu. Ale nemáte se přece čeho bát, on není žádný populista, on je jen pragmatik. Nepřemýšlí o tom, co je správné, ale jen o tom, co je pro něj výhodné. On to jinak neumí. Má to v genech, vždy prchal za svým sebeuspokojením, bez ohledu na vše a na všechny. Bez Prchala i s Prchalem.

Welcome to old times.