Toto jméno je pro pražskou smetánku symbolem pokleslosti a bulvární stupidity. Na druhou stranu tragická smrt Ivety Bartošové zastavila nekonečný proud urážek, který směřoval na její hlavu. Byla snadný terč a pro povrchní lidi, kteří si potřebují dokazovat svoji vyšší úroveň, snadno pochopitelný a snadno prezentovatelný symbol lidové kultury.
Měl jsem k ní jiný vztah a je mi líto, že před rokem ukončila svůj život tak hrozným způsobem. Mám dojem, že tím hrozným způsobem smrti chtěla dát jasně najevo, že to, co o sobě říkala, tedy že nesnesitelně trpí, je prostě brutální pravda. Dokázala tím, že její deprese a utrpení není jen komedií pro bulvární listy.
Nijak jsem se o ni dříve nezajímal a její mediální kult jsem nejprve vůbec nechápal. Až v prosinci roku 2000, když jsem byl oficiálně jmenován šéfredaktorem MF DNES, během komického představení Monte Christo v poněkud absurdní budově pražského Paláce kultury jsem si pořádně prohlédl dvě kultovní postavy lidové české kultury. Ivetu Bartošovou a Karla Svobodu.
Iveta Bartošová mně tehdy poprvé přišla opravdu krásná a zajímavá. Bylo cítit, že její projev vzbudil zájem celého publika.
Pak jsem se o ní mnoho let nezajímal. Jen jsem okrajově sledoval dopad jejího životního příběhu v médiích. Zaujalo mě, že její citové peripetie přinášejí obrovské prodejní výsledky bulvárních novin. Ale jako politického novináře mě to nechávalo klidným.
Až v roce 2011, když jsem přijal nabídku na post ředitele skupiny Blesk, a tedy faktického šéfredaktora Blesku, jsem se z profesních důvodů začal fenoménem Ivety Bartošové více zabývat.
I bulvár může být pravdivý
Zde si dovolím malou odbočku. Pohrdání bulvárem mě vždycky iritovalo, protože jsem v něm cítil pohrdání lidmi, kteří takový typ novinářské práce potřebují. A nikdy jsem neviděl etickou hranici mezi takzvaným seriózním tiskem a bulvárem. Ta skutečná etická hranice totiž podle mě vede jinudy. Vede přímo napříč tím takzvaným seriózním tiskem a odděluje skutečnou seriózní žurnalistiku od zmanipulované a předstíračské žurnalistiky, která se tváří vznešeně, ale je skrz naskrz nemravná a hloupá. A také si umím představit a dokonce i znám bulvární žurnalistiku, která je pravdivá. Bulvár prostě nemusí sedět na hanbě. Stačí, když nelže. Dělat masově populární novinářskou práci není nic špatného. Dokonce je podle mě veliká chyba, že se této práci tak málo věnují vzdělaní lidé s osobní integritou. Protože národ nemá být rozdělený na dvě skupiny jako v Rusku, tedy na „šlechtu“ a mužiky. Inteligence má umět národ vést, a ne jím pohrdat. K tomu jsme zde ale ještě bohužel nedospěli.
Mým cílem bylo dokázat, že český bulvár je zcela nesmyslně zaměřený na život celebrit, jako je Iveta Bartošová, a neplní proto roli normálních novin. Západní noviny tohoto typu jako třeba Der Bild či Daily Mail a The Sun nejsou tak absurdní noviny, jako býval většinu své historie český Blesk. Prostě český bulvár byl od svého vzniku vzhledem k podstatně nižší úrovni celkové kultury mnohem bulvárnější a stupidnější než podobné noviny na Západě. Transformace Blesku do normálních, třebaže velmi populárních novin se nakonec ukázala jako nerealizovatelná vzhledem k obavám ve vedení vydavatelství. Ale ten pokus mě dodnes fascinuje. Najednou totiž na titulní straně Blesku nebyla Iveta Bartošová, nýbrž Andrej Babiš a jeho evropské dotace. A to vadilo. Bylo třeba tam vrátit Bartošovou.
Přitom v roce 2010 už příběhy Ivety Bartošové vesměs žádný trhák nepředstavovaly. Z šestnácti titulních stran za tento rok bylo pouze pět nadprůměrně prodejně úspěšných. Takže jedenáct Bartošových bylo nesmyslným unavováním čtenářů. Ale celý aparát Blesku byl tak zvyklý na Ivetu a její prodejní úspěchy, že její minimalizace byla chápána jako útok na esenci bulváru. Zároveň je pravda, že řemeslně chytré uchopení příběhu Ivety Bartošové bylo pořád ještě zlatou žílou. Jen se s ní podle mě mělo začít trochu šetřit a také jsme se měli začít chovat nějak slušně k danému objektu.
Tehdy, někdy v září 2011, se Iveta Bartošová ocitla na přechodném pobytu v rodině majitele bezpečnostní firmy pana Rychtáře. Byla opět ve své typické a cyklicky se opakující situaci. Bez muže, bez peněz, bez naděje na novou práci. A měla jen cigarety, víno a prášky na spaní či na uklidnění. Tehdy mě napadlo, že z této osoby pořád část mediálního světa žije a přitom ona z toho nemá žádný honorář. Tak jsem se za ní rozjel do Říčan, našel jsem ji v domě manželů Rychtářových a delší dobu jsem s ní mluvil o jejích problémech.
Nešťastná celebrita
Iveta Bartošová, kterou jsem potkal tři roky před její smrtí, byla od prvního pohledu padlá a odkvétající celebrita. Byla to nešťastná osoba, která nenáviděla zájem bulváru a přitom zároveň bez něho neuměla žít. Jakmile o ni chvilku nebyl zájem, tak se sama aktivně tohoto zájmu dožadovala. Jen by si představovala, že ta masová média ji budou prezentovat jinak. Ne jako alkoholičku, nýbrž jako úžasnou zpěvačku.
Bylo mi jí líto. Viděl jsem, že ji skutečně mnoho lidí cynicky zneužívá a že ona se neumí bránit. A hlavně se neuměla bránit svým vlastním pohnutkám. Pořád v ní bylo něco kouzelného a zároveň upadala do nedůstojného propadliště. Její tragédií, kterou si asi částečně i uvědomovala, bylo to, že nebyla silnou osobností. Podléhala vždy tomu, kdo jí něco nakukal a kdo jí předestřel nějaký falešný sen. Když jsem se s ní tehdy loučil, tak jsem chvilku měl dojem, že bych si ji mohl hned odvézt domů do Koloděj. Ona byla nadšená, že se s ní někdo chvilku bavil slušně a měl tendenci řešit její problémy s nezaplacenými účty za mobil. Toužila po někom, kdo by se o ni postaral a kdo by si jí normálně vážil, jakkoli dělala pořád dokola věci, kterých si vážit nešlo. Domluvili jsme si spolu její pravidelný deníček a já jsem měl možnost jí za to vyplatit dobrý honorář. Zájem o tento útvar byl samozřejmě značný. Byl to férový obchod a pro Ivetu možnost si vydělat peníze a přitom ovlivnit svůj mediální obraz.
Když Iveta Bartošová skočila pod vlak, tak to mnou docela hnulo. Pochopil jsem, že její interpretace vlastního utrpení nebyla ani trochu vymyšlená. Ona to, co bylo v absurdním provedení prezentováno v masových médiích, skutečně žila. Byly to deprese, alkoholismus a těžce prožívaný úpadek ženské krásy, úpadek slávy a obdivu. A hlavně to byli absurdní a morálně plytcí muži, kteří jí nic nedali a jen se s ní ukazovali.
Myslím, že existuje něco jako odkaz Ivety Bartošové. Chtěl bych to formulovat takto: Za prvé. Když hysterická osoba tvrdí, že trpí a že se zabije, tak vůbec není vyloučeno, že opravdu trpí a že se opravdu zabije. Za druhé. Když se nějaká celebrita dožaduje zájmu bulvárních médií a zároveň tvrdí, že ji tato média zneužívají, tak z toho vyplývá, že tato celebrita sice potřebuje zájem médií, ale zároveň se cítí zneužívaná. Prostě platí obojí. Za třetí. Jestli nějaká celebrita žije svůj život prostřednictvím médií, tak je velmi pravděpodobné, že její skutečný život probíhá ve skutečnosti už jen v médiích. Ten život, který tato celebrita prožívá mimo média, se jí nejeví dostatečně skutečný. I smrt pak musí být mediálně spektakulární. Jakkoli to bolí.
Osud, nenávist a cynismus
Děsí mě osud Ivety Bartošové. Ta nenávist a pohrdání. A také to opravdové utrpení, které prožívala. Děsí mě ten cynismus, s nímž k ní přistupovalo tolik lidí. Děsí mě ale nejvíce ty orgie předstírání, které Iveta Bartošová vyvolávala. Každý, kdo jí okázale a veřejně pohrdal, je pro mě intelektuální podvodník. Protože to byl příliš snadný terč. Normální bylo, když se o ni někdo vůbec nezajímal. To byl upřímný a zdravý přístup. Ale okázalé pohrdání Bartošovou je pro mě až do této doby neklamným znakem amorální blbosti. Ona byla v tomto smyslu testem osobnosti.
Měl jsem Ivetu Bartošovou rád. Kdybych to řekl někde za jejího života, tak bych vyvolal hrozné reakce. Já ale nemám rád její „tvorbu“. Já mám jen zvláštní vztah k té zneužité křehkosti, kterou ona sama neuměla ochránit.
