Ve věku 79 let zemřel básník, písničkář, herec a spisovatel Jan Vodňanský. Nejvíce se proslavil vystupováním ve slavné dvojici s Petrem Skoumalem. Společně vystupovali desítky let, mj. i po roce 1989. Právě na devadesátá léta Jan Vodňanský zavzpomínal v knize Devadesátky! od Johany Fundové. Text s laskavým svolením autorky uveřejňujeme jako vzpomínku na výjimečnou osobnost, která nás bohužel opustila.
Free devadesátky v rytmu dupajících králíků
Píseň Jak mi dupou králíci jsme složili s Petrem Skoumalem už koncem šedesátek. Její hvězdná chvíle nadešla v divadelním programu S úsměvem idiota. Již krátce po premiéře však na ni přišlo udání. Normalizační noviny Tribuna dopis rozhořčeného čtenáře uveřejnily pod titulkem „Jak dupou pravičáci“. Potom už píseň nesměla vyjít na live nahrávce našeho programu na LP desce a pak už snad ani na ulici. Postupně zaznívala už jen v kolejních klubech a nakonec z veřejného prostoru vymizela úplně. Zpívat jsme si ji snad mohli jen doma v koupelně, a to v takových hodinách, aby nerušila noční klid.
V devadesátých letech v euforické době „po sametu“ jí opět narostla křídla, a protože narostla i mně, rozletěla se v překladech do celého světa. Na naší ambasádě v Moskvě zazněla hned v roce 1990 v ruském překladu, který jsem si vytvořil sám. Američtí přátelé mi pomohli s překladem do angličtiny, začínajícím slovy: „If You ask me how my Rabbits go…“ A tak jsem si jej vezl do Iowy. Tam jsem byl pozván na univerzitu v září roku 1991 jako účastník spisovatelské stáže International Writing Program. Na základě předem vyžádaného životopisu předpokládali, že kromě přednášek tam také něco autorského předvedu. A tak tam Králíci dupali anglicky, později též v New Yorku, Chicagu, San Diegu, v San Franciscu i na Floridě.
Ve francouzském překladu jsem píseň zazpíval v Paříži i na ostrově Guadeloupe. Pro Vídeň jsem byl vyzbrojen překladem německým. Rozlet Králíků světem byl korunován překladem do čínštiny. Byla to pozornost pořadatelů, kteří nechali text přeložit do programu na naší ambasádě v Pekingu. Překlad byl určený pro mé vystoupení, na které byli pozváni čínští bohemisté. Dodnes mám v archivu ten překlad vytištěný v čínských znacích. Výslovnost mi pak pořadatelé laskavě nahráli na kazetu, a tak jsem Králíky čínsky opravdu zazpíval.
K mým devadesátkám patří i spolupráce s Nadací spisovatelů za práva zvířat. Nadace vykupovala vysloužilé medvědy z cirkusových klecí a umísťovala je na zámky do volného výběhu zámeckých příkopů. S Petrem Skoumalem jsme v šedesátkách zkomponovali Ukolébavku pro malou medvědici, a tak jsem byl požádán, abych se slavnostních uvádění medvědů na zámky zúčastnil jako autorský interpret této písně. Na Náchodském zámku jsem se po letech opět setkal s Josefem Škvoreckým. Ten tam byl tentokrát v roli medvědova kmotra. Myslím, že jméno, které mu dal, bylo Daniel Smiřický – podle postavy z mnoha jeho románů. Zcela jistě si pamatuji, že jako dar dostal medvěd od svého kmotra ozdobně provedený erb rodu Smiřických ze Smiřic.
S Josefem Škvoreckým mě ovšem spojovala i okolnost, že jsme se počátkem devadesátek oba zapletli do sexuálního harassmentu. Dámám možná teď zrůžověly jejich spanilé tváře v očekávání nějakého pikantního odhalení, ale k tomu nedojde. Šlo o překlad. Sotva jsem přistál v září 1991 v Iowě, začala ve Spojených státech mediální kampaň proti sexuálnímu harassmentu. Do Prahy jsem posílal aktuální fejetony pro noviny, a tak jsem použil pro brutálně medializovaný pojem české slovo „harašení“. Tou dobou tentýž překlad zvolil i Josef Škvorecký. I on totiž posílal do Prahy své aktuální postřehy, ale z Toronta. Ve hře byl ovšem i Škvoreckého přítel, exilový spisovatel Ota Ulč. Slovo „harašení“ se pro překlad „harassment“ zkrátka neodolatelně nabízelo. Spokojme se tím, že jsme „harašení“ objevili nezávisle na sobě. Kdo z nás byl první? Na to možná odpoví až literární badatelé příštích devadesátek. Budou na to mít poměrně dost času.
Ukázka z knihy Devadesátky!, kterou vydalo nakladatelství Albatros. Najdete ji ZDE.
