Znal jsem Luboše Dobrovského od dětství – tedy téměř padesát let. Patřil mezi kamarády mých rodičů, kteří se u nás doma scházeli v době, kdy nesměli vykonávat svá povolání, aby si vyměňovali zkušenosti a probírali politickou a kulturní situaci.
Byla to doba, kdy jiní vstupovali do strany, aby to dnes vysvětlovali tak, že to přece dělali jen pro kariéru. Luboš Dobrovský a mnozí jiní odmítli souhlasit s normalizací a odešli raději mýt okna nebo topit v kotelnách. Uvolnili tak místa na univerzitách, v nakladatelstvích či v médiích. Vystřídali je ti, kteří svým vstupem podpořili Husákovu linii a díky tomu udělali kariéru. Bohužel dnes se vracejí, aby opět dělali kariéru.
Vážil jsem si Luboše Dobrovského pro jeho pevnost v názorech a jednoznačné morální postoje. Když se rozhodl raději dělat skladníka a myče oken, než se zpronevěřit svému přesvědčení, byl ostatně tak jako jeho generační souputníci v nejlepších letech svého života. Po své třicítce už byl zkušeným a populárním novinářem, talentovaným překladatelem a komentátorem. Nevěděl, jestli odchází do kotelny na několik let nebo navždy, ale to nebyla otázka, kterou si kladl. Považoval pro sebe za nepřijatelné zadat si s novým režimem. V disentu ovšem nepřestal sledovat politiku, pokračoval v samizdatu ve své profesi a jako jeden z prvních podepsal Prohlášení Charty 77.
Když padl komunistický režim, vstoupil Luboš Dobrovský do politiky. A v ní o to více, že cítil zodpovědnost za stát, postupoval principiálně. Jako náměstek svého přítele a dřívějšího kolegy Jiřího Dienstbiera na ministerstvu zahraničních věcí, kde pomáhal budovat základy nové československé zahraniční politiky, jako ministr obrany, v době, kdy se transformovala armáda a odcházela sovětská vojska, později jako kancléř v době, kdy Václav Havel jako československý prezident rezignoval, a ještě později na v té době veledůležitém postu velvyslance v Moskvě.
Když odešel do důchodu, vyjadřoval se k politickému dění opět jako novinář. Také do týdeníku Dotyk, který jsem vydával, napsal několik velmi zajímavých článků. A s noblesou sobě vlastní odmítl nechat si zaplatit honorář.
Jedním z jeho posledních významných gest, kterými jen zvýraznil svou morální sílu, bylo, když odmítl převzít cenu od Andreje Babiše se zdůvodněním, že nemůže přijmout cenu od někoho, kdo sloužil režimu, který věznil jeho přátele.
Odešel čestný a zásadový člověk. Lidé jako Luboš Dobrovský – s pevnými mravními postoji – dnes v naší společnosti chybějí, a proto vypadá tak, jak vypadá. Patřil mezi osobnosti, které mi pomáhaly ve vytváření mých vlastních názorů a životních postojů.
Děkuji. Nikdy nezapomenu.
Vyšlo na facebookovém profilu autora
