V těchto dnech tomu bylo sedmdesát let, co byl v Norimberku popraven německý politik a diplomat Joachim von Ribbentrop, který je znám především jako Hitlerův ministr zahraničí. Jeho poslední slova byla: „Bůh ochraňuj Německo! Mým posledním přáním je, aby byla zachována jednota Německa a aby mezi Východem a Západem došlo k dorozumění.“

Proč tento původně liberál a nadprůměrně inteligentní člověk podepsal smlouvu s ďáblem – Hitlerem? Po první světové válce, v níž bojoval, se mladý Ribbentrop stal prodejcem šampaňského a jezdil po celé Evropě. K osudovému setkání došlo v roce 1928, kdy byl Ribbentrop představen Hitlerovi jakožto obchodník, který nakupuje francouzské šampaňské za cenu německého. On i jeho žena vstupují 1. května 1932 do NSDAP a jejich honosné sídlo v berlínské čtvrti Dalhem se stává místem setkání nacistů s konzervativci. Začíná kariéra, která jej nakonec dovedla až na popraviště.

Ribbentrop dojednal za Německo pakt o neútočení a rozdělení vlivu ve východní Evropě se Sovětským svazem – tzv. Pakt Ribbentrop-Molotov, který byl podepsán v Moskvě 23. srpna 1939. Pojmenování paktu vzniklo z příjmení obou vyjednavačů – Vjačeslav Molotov byl lidovým komisařem neboli ministrem zahraničí v Sovětském svazu.

Oba státy se zavázaly, že proti sobě nepoužijí vojenskou sílu. Byl to obrat ve vzájemných vztazích a byl dodržován až do 22. června 1941, kdy nacistické Německo napadlo Sovětský svaz. Zajímavé je, že smlouvě předcházelo jednostranné německé vypovězení německo-polského paktu o neútočení dne 28. dubna 1939, zatímco polsko-sovětský pakt o neútočení byl stále v účinnosti a Sovětský svaz jej jednostranně porušil až svým vpádem do Polska 17. září 1939.

Jak známo, 1. září 1939 Němci napadli Polsko. SSSR tak učinil o 17 dní později, den po dohodě o klidu zbraní s Japonskem. V Rusku je tento fakt společného rozpoutání 2. světové války stále zamlčován, jednoho ruského blogera dokonce za zmínku o něm potrestal soud pokutou. Jedenáct dní po sovětské invazi byl tajným dodatkem pakt upraven na Německo-sovětskou smlouvu o přátelství a spolupráci. Německu připadla větší část Polska. Ve Lvově a Brestu se konaly společné vojenské přehlídky obou agresorů.

Hitler měl teď otevřené dveře k invazi do západní a severní Evropy. Důležitý byl přísun strategických surovin ze Sovětského svazu, jenž naopak získal dodávky moderních německých strojů a zařízení. Došlo také ke spolupráci na vojenské úrovni, Německu byla zapůjčena tajná ponorková základna západně od Murmansku.

O zločinech ruské NKVD spáchaných povražděním polských důstojníků v Katyni není asi třeba se rozepisovat. Doporučuji film Katyň nedávno zesnulého režiséra Andrzeje Witolda Wajdy. Méně známé je úmyslné vykrvácení Varšavského povstání, kterého se dopustil J. V. Stalin. Povstání zorganizované Zemskou armádou v Němci okupované Varšavě vypuklo 1. srpna 1944 a jeho úkolem bylo osvobodit Varšavu pokud možno ještě před příchodem Rudé armády, a pomocí fungující státní správy tak znemožnit ustavení loutkové komunistické vlády dirigované Stalinem. Stalin a jeho armáda na druhé straně Visly dva měsíce přihlíželi masakrování špatně vyzbrojených povstalců. Generalisimus navíc odmítl umožnit tankování letadel západních spojenců na svém území. Letadla měla shazovat Varšavě vše potřebné k boji a přežití, ovšem let z jižní Itálie a Anglie, bez pomoci na ruských letištích, byl maximálně obtížný, a zásobování povstalců tak bylo naprosto nedostatečné. Stalin se v této kritické chvíli vlastně vrátil k předválečnému paktu s Hitlerem a ponechal mu volné ruce k likvidaci Varšavy těžkým dělostřelectvem, letectvem a přesilou pravidelné armády.

Porážka povstání byla pro Polsko strašlivá. Byla při něm téměř zničena elita polského národa, respektive to, co z ní zbývalo po pěti letech teroru. Celkem zemřelo 120–200 tisíc civilistů, přes 700 tisíc jich bylo vyhnáno z města, které bylo z větší části srovnáno se zemí. Poražené odbojové skupiny Poláků přestaly být konkurenceschopným oponentem nastupující komunistické moci. Polští a sovětští soudruzi později tvrdili, že povstání bylo neuváženým činem provedeným bez porady s nimi, ale pravdou je, že propagandistické akce Rudé armády i komunistů k tomuto povstání obyvatele Varšavy několik měsíců vyzývaly.

Není divu, že Polsko neslaví osvobození Rudou armádou. Vyčišťovací operace NKVD se táhly ještě několik měsíců, hlavně v polských lesích, kde se nechtěli vzdát poslední příslušníci Zemské armády.

Po válce byl Joachim von Ribbentrop (a nejen on) v Norimberském procesu postaven před Mezinárodní vojenský tribunál a na konci procesu shledán vinným ze zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Měl vinu na aktivní účasti při většině agresivních činů od anšlusu Rakouska, přes útok na Polsko až po vpád do Sovětského svazu, i na diplomatickém nátlaku k okupování zbytku Československa.

Na straně SSSR se pochopitelně žádné zločiny neřešily. K popravám v Katyni se přiznal až soudruh Gorbačov.

Roman Racek