Novináři Jan Dražan a Jan Pergler vydali v nakladatelství Zeď knihu rozhovorů se sedmadvaceti osobnostmi pojmenovanou „Náš Václav Havel“. Jedná se o vzpomínky lidí, kteří s Václavem Havlem spolupracovali. S laskavým svolením autorů přinášíme úryvek z rozhovoru s Bohumilem Doležalem, který je vůči Havlovi výrazně kritický, ale zároveň uznává jeho zásluhy. Úryvek je z druhé části rozhovoru, která se více týká aktuálního dění. V předchozí části rozhovoru Doležal vypráví o své spolupráci s Havlem v šedesátých letech.

Když jste v roce 1987 založili Demokratickou iniciativu, co vás vedlo k tomu, že jste znovu navázali kontakty s Chartou a s Havlem?

Zkoušeli jsme dělat něco samostatně, ale ukázalo se, že jednak to nezvládneme technicky, jednak to ani není správné. Takže jsme se rozhodli, že se pokusíme najít nějaký programový průsečík. Propojení našeho realistického programu, který je zaměřený na každodenní společenské otázky, s tím chartistickým pojetím boje za lidská práva. A to se nám v podstatě podařilo. Dali jsme dohromady dopis, pod který se podepsalo asi padesát až sto lidí. A zajímavé bylo, že jej podepsali samozřejmě všichni významní disidenti včetně Havla, ale byli tam podepsaní i lidé, kteří nikdy předtím nic nepodepsali. Zároveň jsme však nechtěli splynout s havlovským nebo chartistickým disentem, chtěli jsme pouze nějakou spolupráci. Chtěli jsme se profilovat samostatně, proto vznikla Demokratická iniciativa.

Jak tehdy ta schůzka, setkání s Havlem po letech, proběhla?

Na té schůzce byla strašlivá spousta lidí, ale já se vám musím přiznat, že já tam tehdy nebyl. Ne že bych se někde zašil, ale byl jsem v nemocnici, protože jsem měl velké potíže s páteří a nemohl jsem vůbec chodit. Takže jsem to samozřejmě podepsal, ale jednání jsem se nezúčastnil.

Ale informace od Mandlera, jak to probíhalo, jste měl, ne?

Informovaný jsem byl. Debatovalo se, nijak konfliktně, nicméně tahanice o jednotlivé formulace byly. Ale to nebylo dané zlou vůlí, ovšem když chartisti připravovali nějaký dokument, každý se snažil prosadit svou osobnost, a tak se každá věta musela třikrát předělat. Dopisy jsme odeslali všem poslancům Federálního shromáždění, bylo jich tři sta padesát. A v dopise stálo, že se musí něco udělat s tím nelidským režimem, konkrétně jsme vyjmenovali zrušení kádrových opatření, náboženské uvolnění atd. Odpověděl nám jeden jediný, jakýsi Petr Colotka, slovenský politik – on měl tenkrát velký malér, protože ukradl nějaké obrazy a oni ho chtěli vyhodit. Tak aby je nadzvedl, poručil svému tajemníkovi, aby nám napsal: „Potvrzuji vám, že jsem přijal váš dopis.“ Čin krajní politické odvahy, takřka jánošíkovský.

Vy jste říkal, že jste se báli, aby vás neschramstla Charta. Cítili jste takové tendence?

Neschramstla, to je řečené hodně brutálně. Aby prostě nevzniklo jedno integrované těleso, což se potom skutečně stalo, v podobě Občanského fóra. Po Demokratické iniciativě pak vzniklo Hnutí za občanskou svobodu. Snaha stmelit, vytvořit takový chartistický Sinn Féin, protože Charta se politikou nezabývala, pouze lidskými právy. Bylo to hodně jednotné a opravdu hodně heterogenní uskupení. Na jedné straně stáli Ladislav Lis, Rudolf Battěk, což byli lidé spíš trošku do socialistična, a na druhé straně Pavel Bratinka nebo Václav Benda, lidé konzervativní a katolicky orientovaní. Říkali jsme, že s nimi rádi budeme spolupracovat, ale že zůstaneme stát na vlastních nohou.

Tím se eliminovaly spory s Chartou a Havlem?

Do konfliktu s Havlem jsme se dostali záhy. V létě roku ‘89 jsme chtěli, aby se udělala demonstrace k 21. srpnu. A vedení Charty v čele s Havlem proti tomu velmi tvrdě vystoupilo ve Svobodné Evropě. Argumentovali, že hrozí krveprolití. Ona sice pak nějaká demonstrace byla, ale jak vypadala, nevím, protože jsem byl pochopitelně celou dobu za mřížemi. Ale byla taková slabší, než by být mohla. Tehdy jsme se s HOSem domluvili bez problémů. Na podzim roku ‘89, na základě spolupráce s HOSem, jsme chtěli, aby vznikl výbor československé politické opozice. Součástí uskupení měly být skupiny, které měly aspoň trochu politický charakter: Hnutí za občanskou svobodu, Demokratická iniciativa a Obroda, což byli sice komunisti, ale s nimi – to je zajímavé – byla tenkrát nejlepší řeč. Oni totiž věděli, že něco takového je prostě užitečné. To byli staří zkušení komunističtí šíbři a ti věděli, že politika je prostě k něčemu dobrá. Nezávislé mírové sdružení[7] s námi odmítlo spolupracovat, protože nám tvrdili, že jim nejde o žádnou politiku, ale o boj za mír. A Hnutí za občanskou svobodu, to zakázal Havel, respektive na úrovni havlovského disentu se dohodlo, že něco takového je předčasné. Kvůli tomu potom vlastně vstoupil disent do převratných změn v listopadu 1989 úplně nepřipravený. V době, kdy jsme navrhovali tuto iniciativu, mocně pracovali na přípravách demonstrace 10. prosince. Plánovali, že by nezávislé iniciativy prezentovaly své dokumenty na Palackého náměstí. Mocně na tom pracovali ještě někdy kolem 11.–12. listopadu. Nám tedy nezbylo nic jiného než se 11. listopadu prohlásit za politickou stranu mimo Národní frontu. A poslali jsme registraci k tehdejšímu bolševickému ministrovi vnitra Kynclovi. Důsledky to pro nás nemělo žádné, protože do sedmi dnů to prasklo. Což jsme nemohli vědět, že. Kdo to mohl vědět…

Ty snahy o založení nějaké politické strany nebo platformy pro opoziční hnutí vycházely i z toho, že společnost začala daleko intenzivněji protestovat proti režimu, ať už to začalo Palachovým týdnem, nebo podepsáním Několika vět? Motivovaly vás právě tyto události?

Upřímně řečeno, čekali jsme, až se to prostě nějakým způsobem otevře, proto jsme krok k politizaci udělali už v požadavcích na podzim ‘88. Vypadalo to, že to nepůjde, bylo to strašně těžké, měli jsme velké regrese. Od ledna 1989 bylo ale vidět, že se to bolševikům úplně vymyká z rukou. Hodně se najednou změnila situace. Ta doba byla svým způsobem nesnesitelná, protože jakmile se nás sešlo víc než třicet, byla devadesátiprocentní pravděpodobnost, že nás vyberou. Všechny disidentské struktury včetně nás byly profízlované. Nevěděli jste přesně, kdo je fízl a kdo není. Takže to bylo hnusný a pracovalo se v tom těžko. Ale my jsme byli koncem roku ‘89 v kontaktu s dvěma třemi stovkami lidí. Přitom na konci roku ‘88 nás mohlo být takových padesát šedesát. Na tom je vidět, jak se situace začala proměňovat. A právě v roce ‘88 došlo s Havlem k jakémusi sblížení. Ale další vývoj společnosti vedl zase ke sporům. Vadilo jim například, že jsme se prohlásili za politickou stranu.

I Havlovi?

Havlovi taky. Připadalo jim to přehnané, přitažené za vlasy, argumentovali, že není správná doba a tak dále. Proto vzniklo Občanské fórum jako takový zvláštní nepolitický útvar bez členstva, vztahy tam byly vlastně jenom vertikální mezi vedením a krajskými organizacemi. A skončilo to neslavně, Václav Klaus prostě celý okresní aparát privatizoval a udělal z něho ODS. To byl slavný závěr Občanského fóra. Mimo jiné i proto pak byla pluralita hrozným způsobem deformovaná. A my jsme se v Listopadu prostě neprosadili. Vliv na to měla nepřízeň Václava Havla, ale nejsme v tom úplně nevinně, mohli jsme udělat víc. Byl jsem pro politické angažmá, ale nikdy v životě bych se nechtěl podílet na činnosti politické strany, protože na to nemám. A také mě to nebaví. Tenkrát byla taková doba, když každý měl dojem, že to musí dělat. Vývoj v roce ‘89 na mě působil hodně demotivačně. Snažili jsme se dál existovat, ale nakonec jsme se definovali jako Liberálně demokratická strana (LDS). Měli jsme vztahy s německou stranou FDP[8], ale na spolupráci s nimi si brousili zuby také v Občanském hnutí[9]. Oni byli pro Němce daleko atraktivnější, protože to byli ministři a předsedové a místopředsedové Federálního shromáždění. Němcům to učarovalo, ze zlomyslnosti musím konstatovat, že když šlo pak OH do voleb v roce 1992, dostali finanční podporu od „německých liberálů“, strany v SRN politické strany v zahraničí pochopitelně podporovat nesmějí. OH se nakonec nedostalo do parlamentu a podpora nebyla k ničemu. A LDS přestala existovat, tedy odumírala od roku ‘92.

Vnímali jste před rokem ‘89 Havla jako nějakého lídra opozice?

Jako svého lídra myslíte? No takhle: měl jsem takovou představu, že bude existovat pluralita, která se bude vztahovat jak na takové velikány, jako je Václav Havel, tak na takové malé čičmundy, jako jsem byl já. Čili otázku lídrovství jsem neřešil.

A po Listopadu?

Když tady je problém, že jsem měl úplně jiné představy o politice než on…

Teď myslíte ty první polistopadové dny, kdy se ustanovilo Občanské fórum?

To se dá těžko říct. Snažili jsme se v Občanském fóru nějak prosadit. Chodili jsme do OF, protože nic jiného se nedalo dělat. Politické strany jako my, ODA byly integrované v OF, ale v úplně nevýznamném, ušlápnutém postavení. Tehdy vítězilo heslo: Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny. Pochopitelně k takovému prostředí nemáte plnou důvěru. Ale rozhodně jsem nepřemýšlel, že bych vytvořil nějakou alternativu nebo podporoval Sládka[10]. Nic takového, to je nesmysl. Při prezidentské volbě jsme my poslanci za LDS Havla volili.

A když skončila Liberálně demokratická strana, vstoupil jste do ODS?

Do ODS jsem vstoupil někdy v lednu nebo únoru 1992. Václava Klause znám z Tváře. Znám ho dobře, protože jsem ho vlastně pro spolupráci v Tváři získal. V roce ‘68 jsme ten původně literární časopis chtěli rozšířit o společenská témata. Měli jsme pocit, že koncepce profesora Šika, že se prostě zkříží socialismus s kapitalismem, je strašná blbost. Sháněli jsme někoho, kdo by byl schopný a ochotný Šika kritizovat. A to byste nevěřili, naráželi jsme na samé stalinisty. Náhodou jsem na jakési konferenci kdesi v Rakousku poznal Václava Klause. Vysvětlil jsem mu, jaký máme problém, a během deseti minut jsme se domluvili, jak to vidí on. A bylo jasné, že má v této věci pravdu. V podstatě říkal totéž co my. Že prostě není možné vybudovat tržní hospodářství na bolševickém základě. Měl to podložené naprosto přesně. Od té doby jsme byli ve styku, ne sice moc častém, ale byli. Po roce ‘90 jsem se s Klausem domluvil, že kdyby byl oboustranný zájem, mohl bych mu dělat poradce. On nějakým způsobem chtěl. Ale cítil potřebu, abych se stal členem ODS, což jsem udělal. Neměl jsem proti programu ODS výrazné námitky, byl totožný s programem LDS ve dvou podstatných bodech. Zaprvé že český politický systém je založený na tradičních politických stranách. To jsme říkali už dávno před Klausem. A zadruhé: rozdělení Československa. Což je podle mého názoru největší a nepopiratelná zásluha Václava Klause. Dělal jsem Klausovi poradce rok, pak ještě jeden rok na čtvrt úvazku. Od Klause jsem odešel proto, že jsem měl takový nejasný pocit, že se tam politika provozuje nezodpovědným způsobem a že to co nevidět musí skončit špatně.

A to jste se trefil…

No počkejte, netrefil. Já jsem se spletl o dvacet let. Získal jsem možnost učit na univerzitě a to mi vyhovovalo. Tak jsem v roce ‘93 odešel na fakultu sociálních věd, kde jsem učil deset let jako obyčejný odborný asistent. Musím říct, že mě to bavilo a bylo to docela fajn. V ODS jsem zůstal. Ale v létě 1994, když po konfliktu, kdy vyhodili Pavla Šafra z šéfredaktorského postu deníku Telegraf, jsem jim napsal, že vystupuju z ODS. Načež mi odpověděli. Jenže místo toho, aby mi to poslali poštou, mi v novinách napsali, že nemám co vystupovat, protože už mě dávno vyloučili pro neplacení příspěvků. Musím říct, že to skutečně byla pravda, nikdy jsem nezaplatil ani korunu příspěvků. Ale já jsem neplatil ne proto, že bych to sabotoval, že bych stranou pohrdal, ale dokud jsem dělal poradce u Klause, jednoduše jsem neměl čas. Navíc jsem v té době nebyl ve finančních věcech úplně zběhlý, neměl jsem třeba účet a nechtělo se mi chodit na stranický sekretariát. Tenhle konflikt přispěl k tomu, že jsem se snažil udržovat kritický odstup jak od Klause, tak od Havla. Kritizoval jsem oba.

Stýkali jste se poté, co Václav Havel odešel na Hrad?

Když jsem byl poradcem u Klause, musel mě zvát na porady vlivných papalášů, o důležitých problémech. Pamatuju si, že jsem tam byl na poradě o sudetoněmeckém problému. Tam jsem se angažoval a mluvili jsme spolu neformálně asi pět minut…

Tehdy byl konflikt Klaus–Havel teprve v zárodku, nebo už se rozhořel naplno?

Konflikt byl už od začátku, ale já jsem to měl jednoduché, protože se vlastně odehrával v oblastech, ve kterých se moje přesvědčení a program LDS shodovaly s programem ODS. Proti nám stála představa, že politické strany jsou něco, co je potřeba vyvážit, hlídat a nad čím je třeba mít kontrolu, aby se jim pokud možno zabránilo cokoli rozumného dělat. To přeháním, takhle to nebylo nikdy formulované, ale jakási nedůvěra k politickému stranictví tam byla od začátku. Václav Klaus si to nemyslel, ale je pravda, že představy ODS zase byly omezené v tom, že strany vnímaly jako pouhý prostředek politické manipulace.

Je možné vztah Havel–Klaus, ten dvacetiletý spor, který hodně determinoval politickou scénu, nějak charakterizovat, shrnout?

Tady vznikla taková představa, že jsou tu dva protichůdné póly. Klaus a Havel – a člověk si má mezi nimi vybrat. Cítím to úplně jinak, jsou to dvě stanoviska, obě chybná. Teď to hodně přeháním. Oni mají jeden vůči druhému v něčem pravdu, ale v zásadě to nejsou rozumné alternativy politického vývoje. Představa, že si tady budeme volit mezi Havlem a Klausem, je strašidelná. Tady byly proti sobě postavené dva chybné názory. To je základ naší dnešní politické krize. Bylo třeba proti nim postavit jiný, lepší názor. Snažil jsem se, asi mne nebylo dost slyšet.

Třeba Saša Vondra nám naopak říkal, že považoval jejich spor za obohacující…

Oni se tady přetahovali tak dlouho, až přišel Babiš se Zemanem, no to je fajn. Pěkně děkuju za takovou alternativu. Na druhé straně nechci popírat, že Klaus měl v některých věcech zcela očividně pravdu. Zmínil jsem ty dvě základní, představa pokojného rozdělení Československa a představa, že politický systém u nás má být budovaný na politických stranách. Havel měl zase jasnou představu, že Česká republika musí být jednoznačně orientovaná na západní společenství, do kterého historicky patří. Ani tom se s Klausem ze začátku nelišili, na což ale Václav Klaus čím dál tím rychleji zapomínal, až na to zapomněl úplně. Možná že je to nějaká amnesie, taková, co se starým lidem stává. Nevím.

Takže to považujete u Havla za nejsilnější myšlenku, zásluhu?

Ze začátku měl takové zvláštní cukání, že bychom vlastně neměli být ani ve Varšavské smlouvě, ani v NATO. V tomhle směru rozvíjel strašně divné myšlenky, ale poměrně brzy ho to přešlo. A pak jeho orientace na Evropu byla jednoznačná. Problém vidím spíše ideový, což není problém jenom Havla, ale celé české společnosti. Že ukotvení Česka v západním světě nebylo úplně propracované z hlediska historického. Ta historie se táhne někdy od 9. století, od přijetí křesťanství. Jenže pro Čechy začínají dějiny až národním obrozením. Tím netvrdím, že by Václav Havel nebyl nikdy udělal nic kloudného, to by bylo strašně nespravedlivé. Nějakým způsobem se podepsal na historickém vývoji a podepsal se na něm i v dobrém. Myslím ale, že to špatné by se nemělo přehlížet. Kromě toho můžeme říct, že Havel byl znamenitý spisovatel, velmi dobrý publicista. A zejména to, co napsal, když přestal být prezidentem, bylo podle mého názoru úplně v pořádku. Například jeho postoj k americkému radaru nebo k americkému zásahu v Iráku. Že se tenkrát postavil za Američany, to bylo velmi správné.

Jaký podle vás v dnešní společnosti převládá obraz Václava Havla?

Nevím, jaký obraz převládá dneska. Když se člověk koukne, co se dnes publikuje například na Hradě, je Havel ve srovnání s tím jednička. Jenomže to je hodně nízko postavená laťka.

Pro velkou část společnosti Havel už není symbol znovu nabyté svobody, ale spíše hromosvod neúspěchů určité části společnosti, víc než Klaus…

Jak myslíte, hromosvod?

Hromosvod odpovědnosti za to, co se těm lidem nepovedlo…

Jako že zodpovídá za všechno špatné, co se tu stalo? Aha. Mám strašně omezený přístup k našim pracujícím lidem, vlastně nevím, co si o tom náš pracující lid myslí. Žiji v domnění, že lidé spíš na Havla vzpomínají tak trochu melancholicky. Tady opravdu existuje taková atmosféra? To snad není možné, protože babišovská ideologie je: 25 let nám tady vládli politici, kteří nemakali a kradli, ale teď jsme přišli my, obyčejní lidé, a děláme pořádek. Ta nejbanálnější revoluční ideologie, jaká se dá vymyslet. Ale Babiš se z toho vždycky snažil Havla vypustit. Pro něj byl symbol Václav Klaus. Na něj se na začátku soustředil. Teď už mu ani tak nejde o Klause, teď je to Sobotka. Ale Sobotka si to mezi námi zaslouží. Spískal si to sám. Ale že by lid vnímal Havla jako někoho, kdo způsobil jeho neštěstí, fakt takhle?

Tak je to náš pocit, zároveň se to dá vyčíst i z některých průzkumů, anket…

Mám takový dojem, že jsem neviděl nikoho živého, kdo si to myslí. To je prostě můj problém.

My ano.

Mně se zdá, že Havel lidi až tak netrápí. Vlastně mám poslední zážitek z pohřbu Václava Havla. Opičáren jsem se sice nezúčastnil, ale šel jsem do Vladislavského sálu. Snažím se chodit na všechny pohřby kamarádů z Tváře. A tam byla strašná spousta lidí, kteří tam byli úplně spontánně. A to jsem tam byl poměrně pozdě večer. Mně se zdálo, že lidé ho berou, ale je to možná otázka Prahy. Ale že by Havel trápil lidi na venkově jako symbol? Nevím. Jo?

Tak Kalousek je asi trápí víc…

Kalousek je pro mnohé ztělesněním úplně všeho zla. To se Babišovi fakt povedlo.

S tím přece začali sociální demokraté, Zeman a Babiš si tu rétoriku jenom vypůjčili.

Socani sklízejí, co si zaslouží, protože kromě „zrádné pravice“ je v zásadních věcech tady vlastně už nikdo nepodporuje. Pokud je pravda, co říkáte s tím Havlem, tak lidi vlastně strašně litují toho, k čemu tady došlo v roce ‘89. Vždyť tu dobu předtím už si vlastně vůbec nikdo nepamatuje.

Průzkumy říkají, že je tady opravdu vysoké procento lidí, kteří tvrdí, že to bylo před rokem 1989 stejné, nebo dokonce lepší.

Ty průzkumy jsem neviděl. Myslím si, že ti lidé už nevědí, jaké to bylo. Spousta lidí to ostatně nezažila.

Nestačí, že si to myslí?

Na druhé straně je potřeba připomenout zlomyslnou myšlenku, že ti lidé ještě uvidí. A já bohužel s nimi. Což mě naplňuje nervozitou.

No právě.

Tak to jste mě fakt znejistili. Ale jak říkal Antonín Novotný, nebudeme klekat na kolena před fakty. Mám dojem, že lidi deprimuje společenská paměť. Je asi kratší. Myslím, že je deprimuje posledních deset patnáct let, kdy tady vládla politická nestabilita. Tady ani není problém, že se tu moc kradlo. Tady se krade pořád stejně. Problém je v politické nestabilitě, která nebyla schopna generovat akceschopné vlády. Z tohoto hlediska je nespokojenost veřejnosti oprávněná. Protože tady na začátku nevznikly pořádné politické strany. Jen si zase přihřívám svoji polívčičku.

A byl ten Havlův vliv, dejme tomu po roce ‘92, tak velký, že tomu mohl zabránit?

Vliv prezidenta České republiky obecně, a Václava Havla zvlášť, spočívá v tom, že by byl schopen něco pozitivního vytvořit, postavit nějakou ideu, za kterou by se lidi shromáždili. Jenže český prezident je ze své funkce bytost, která dokáže velmi usilovně a velmi zarputile házet klacky pod nohy všem politikům, kteří mu přijdou do cesty. V tomto ohledu byl Václav Klaus podstatně dokonalejší než Havel a Miloš Zeman je podstatně dokonalejší než Václav Klaus. Ale co dělal Havel, to také nebylo k zahození. Takže mně vadí na ideologiích, jako je „pravda a láska“ a „nepolitická politika“, ta velká nekonstruktivnost. Ta destruktivní síla. A v tom bych viděl hlavní záporný vliv Václava Havla. Nějak spíš cítím, jak je vnímán u intelektuálů. Protože s nimi přece jenom přijdu do styku častěji. A tady se mi zdá, že Havel je atraktivní až moc a že to není dobře, lidi se totiž nejsou schopni z toho okouzlení vysvobodit. Z takové vznešené ideologie krásných idejí, která vlastně v praktickém světě každodenního společenského provozu a politiky působí destruktivně. A pak ta představa, že politika je něco nemravného, proti čemuž se musí postavit něco vznešeného a čistého. To je tak obludná, nekřesťanská představa. Mám obavu, že se Václav Havel na tom také podepsal. Profesor Halík velmi jednoznačně vyznává Václava Havla, ale mám podezření, že sám také dobře ví, že Václav Havel moc nevěřil v Boha. Profesor Halík zavedl přesný pojem „něcismus“. Nad námi je něco, co nás přesahuje… Já nevím, ale to je prostě lepší se držet praxe a nevymýšlet si takové věci. Bůh jako estetický objekt. Tak to je nejlepší cesta, jak se dostat do nejhlubšího pekla. Omlouvám se za kvaziteologické úvahy, jenom chci zdůraznit, že na Havlově koncepci přes všechnu ušlechtilost a hezkost je něco problematického a že to ovlivnilo nedobře i českou politiku.

A vnímáte tohle už opravdu od začátku sametové revoluce?

Obávám se, že ano. Moje základní výhrada byla, že tam, kde Havel chce psát o hodně zásadních, filozofických věcech, je to hodně povrchní. Tenhle pocit jsem měl už třeba u Moci bezmocných. Když má napsat konkrétní článek k jedné věci, třeba k otázce amerického zásahu v Iráku, bývá to naprosto vynikající. Ale když chce psát obecně filozofické úvahy, už to nějak přesahuje jeho dimenzi, což je přirozené, každý máme své hranice. Ono to vyhovuje lidové představě, že musíme mít něco vznešeného, nějakou hezkou, vznešenou myšlenku, která nás nebude moc otravovat v každodenním životě, ale budeme se jí se zalíbením oddávat, když zrovna nebudeme mít nic důležitějšího na práci. To mi nepřipadá správné.

Měl jste možnost s ním o tom osobně polemizovat, nebo jenom prostřednictvím článků?

Myslím, že jsme spolu od roku ‘96 nikdy z očí do očí nemluvili. Pokud jsem se k němu snažil nějak vyjadřovat ve svých článcích, on dal občas někde dvěma slovy najevo své krajní pobouření, co o něm píšu. To byla jakási evidence, že mě registruje. Přitom já jsem o něm nepsal jenom špatně. Ale samozřejmě psát o něm špatně bylo dost snadné. O Klausovi také, to je podobné. Člověk může na Havlovi leccos ocenit, na Klausovi také. Ale když hledá něco, o co by se mohl dneska opřít, moc tam toho nenajde. Takový pocit mám dnes ostatně vždycky, když otevřu noviny.

Facebooková stránka nakladatelství Zeď ZDE