Mnoho z nás má podobnou rodinnou zkušenost. Prarodiče měli úspěšnou firmu, statek či prostě nějaký větší majetek. Po 25. únoru 1948 byli okradeni, někteří za svůj úspěch v předchozích letech zaplatili svobodou nebo dokonce životem. Komunisté dokázali v lidech probudit jejich nejhorší pudy a dát jim možnost se projevit – okrádáním, lynčováním a hlavně pocitem, že ti, kdo doposud neměli moc, ji nyní dostali do rukou. Přesně totéž se děje i dnes a čestní lidé by se měli snažit tomu zabránit.
Jsou to takové nenápadné ukazatele. Občas se vysmíváme poslancům hnutí Svoboda a přímá demokracie, protože je vlastně otázkou, jestli umějí číst a psát, zejména ti, kteří na druhé straně dokážou poctivě zabrušovat. Jenže když si člověk uvědomí, že právě tohle jsou zvolení zástupci občanů, ti, kdo rozhodují o dalším osudu naší země, úsměv mrzne na rtech.
Opravdu máte dojem, že lidé jako Rozner, Levová, Koten nebo Španěl mohou o čemkoli erudovaně rozhodnout? Správně, nemohou. Proto si je ostatně Tomio Okamura do své strany naverboval (a taky proto, že tito lidé nebudou nijak zkoumat financování SPD).
Být politik je vlastně nadávka. Chceme přece “někoho z lidu”, a proto volíme Babiše, komunisty a SPD. A na druhé straně nám Babiš slíbí “vládu odborníků”. Ale odborníků na co? Odborník ve vládě je přece politik. Manažer, který se obklopí experty na dané téma. Představa, že ministrem školství má být učitel, ministrem obrany voják a ministrem zemědělství traktorista, je špatná a zvrácená a nikdy nemůže vést k úspěšnému vedení státu. Je to jen zjednodušení a marketingová clona.
Kromě politiků jsou to také novináři. S nástupem sociálních sítí mnoho lidí získalo nepochopitelný pocit, že novinář je každý, kdo napíše svůj názor někam na internet. Možná máte také ve svém okolí zapálené diskutéry, kteří ve chvíli, kdy nějaké médium nemá pod články možnost ventilovat komplexy, všude kolem vykládají, že se jedná o cenzuru.
Za média se tu najednou považují Parlamentní listy, Aeronet a Jaromír Soukup se může označovat za moderátora. Nikomu jako by už nešlo o profesionální zdatnost, zásadní je prostě jen to, aby prezentované názory potvrzovaly vidění světa, jaké má čtenář či divák.
Profesní úroveň je elitářství, nezveřejnění jakéhokoli neozdrojovaného výkřiku, co někomu přišel tisíckrát přeposlaným e-mailem, cenzura. Také proto nikomu nevadí, že politik vlastní nejsilnější seriózní noviny v zemi, protože novinářskou etiku nikdo nevyžaduje stejně jako opravdovou novinářskou práci.
Všichni výše jmenovaní zároveň ve svých voličích vyvolávají pocit, že je nutné vést jakýsi třídní boj. Na paškále jsou vzdělaní lidé, domnělé elity, osoby s humanitním vzděláním a tak podobně. Velmi rafinovaným způsobem je těm, kteří jsou vzdělaní méně, vnucováno, že se nad ně někdo povyšuje, vzniká tak nenávist a snaha změnit vnucený systém, který přitom až doposud fungoval. To je děsivé a setkali jsme se s tím právě před sedmdesáti lety, kdy něčí zaměstnanci najednou byli těmi, kdo řídili (a ve velké většině případů také zničili) do té doby fungující podnik, továrnu nebo firmu.
Dokud se opět nezbavíme tohoto kultu amatérismu, nikdy se nepohneme dál. A nejedná se pouze o amatérismus profesní (opravdu si dovedete představit, že tenhle národ, který tak nenávidí vzdělané lidi, by dnes volil Masaryka?), ale také amatérismus morální. Protože nám tady nevládnou jen nekompetentní zabrušovači, ale také estébáci, kteří se nezastaví před ničím. A proto je musíme zastavit my.
Pokud i vy chcete profesionální a nezávislá média, podpořte nás a předplaťte si Revue FORUM ZDE. Děkujeme.
